Článek
V době, kdy se tolik hovoří o toleranci a respektu k rozmanitým skupinám obyvatelstva, paradoxně narůstá netolerance vůči těm nejzranitelnějším - dětem. S rostoucím znepokojením lze sledovat, jak se tento trend vyvíjí. Na sociálních sítích se stále častěji objevují názory, že děti nepatří do kaváren, letadel a dalších veřejných prostor. Je to přinejmenším zarážející postoj, který může pramenit z vlastních nevyřešených zážitků z dětství. Proto vyvstává zásadní otázka: Jak je možné, že dospělá populace zaujímá tak odtažitý přístup k dětem, navzdory tomu, že každý z nás byl kdysi dítětem?
Děti přirozeně projevují své emoce pláčem, jsou živé a spontánní, nepodléhají společenským konvencím. A právě to mnohým vadí. Jejich autenticita a nepředvídatelnost narušuje sterilní představy o dokonalém světě dospělých. Není náhodou, že staré přísloví spojuje upřímnost dětí s pravdou ukrytou ve víně. Ano, děti mohou být hlučné a někdy i protivné. Upřímně řečeno - který rodič by nepřiznal, že někdy využil koupelnu jako poslední útočiště před nekončícími požadavky svých ratolestí? Je to běžná součást rodičovského života, jakkoliv se o ní veřejně nemluví. Pravdou však zůstává, že děti nejsou ve svém chování o nic více problematické než mnozí dospělí. Je paradoxní, že často právě ti, kteří nejhlasitěji kritizují dětské projevy, sami často vykazují podobně rušivé chování, které je však na rozdíl od dětského již prakticky nenapravitelné.
Česko stále toleruje fyzické tresty
Pohled za hranice našeho státu odhaluje propastné rozdíly v přístupu k dětem. Zatímco v zemích jako například Itálie, Francie či Belgie by pouhé zvýšení hlasu na dítě vyvolalo společenské pohoršení, česká společnost stále obsahuje právo vychovávat děti fyzickými tresty. Je alarmující, že v době, kdy ve vyspělých evropských zemích je jakékoliv násilí na dětech klasifikováno jako trestný čin, u nás se stále setkáváme s bagatelizací výchovných facek a významným pokýváním hlavou nad jednou dobře mířenou.
K zamyšlení je bežně rozšířený zvyk automaticky tykat dětem, jako by měly menší nárok na zdvořilost než dospělí. Tímto přístupem jim de facto sdělujeme, že jsou méněcennou skupinou, která si nezaslouží stejnou míru respektu jako dospělí. Je to jeden z mnoha způsobů, jakými společnost dětem dává najevo jejich údajně podřadné postavení.
Společnost bez dětí nemá budoucnost
Bez ohledu na individuální rozhodnutí žen ohledně mateřství je nepopiratelným faktem, že děti jsou pro společnost nezbytné. Nejde jen o často opakovanou frázi, že děti jsou naší budoucností, ani pouze o pragmatickou potřebu nové generace pracujících, kteří budou přispívat do průběžného důchodového systému. Jde o mnohem fundamentálnější aspekt lidské existence. Jakkoliv se moderní člověk může považovat za bytost povznesenou nad své biologické kořeny, předávání genů dalším generacím je základním evolučním imperativem všech živých organismů.
Je paradoxní, že právě vysoká životní úroveň současné společnosti přispívá k poklesu porodnosti. Mnoho žen vědomě odmítá mateřství, přestože touha po dítěti je hluboce zakořeněnou biologickou potřebou. Rodičovství bezesporu přináší starosti, ale zároveň představuje jednu z nejhlubších životních zkušeností a zdrojů radosti.
