Když berete málo, najděte si jinou práci. Rada, která nefunguje

Jen si to představte – svět, kde vám nikdo neupeče čerstvé pečivo, nikdo nedoručí poštu a můžeme pokračovat dál. Tato práce je, stejně jako práce prodavaček, uklízeček či vrátných, špatně placená. Co kdyby se všichni rozhodli tyto práce přestat dělat a ze dne na den se chtěli rekvalifikovat na programátory, protože ti mají všeobecně vysoké mzdy. Nicméně přesně to se téměř stalo. Trh zaplavili absolventi rekvalifikačních IT kurzů, které (naštěstí i naneštěstí) nikdo nezaměstná. Naštěstí proto, že vám dál bude mít kdo doručit poštu a naneštěstí proto, že si nikdo z nich nepolepší finančně.

Získat až 50 tisíc Kč na rekvalifikaci zní lákavě a mnoho lidí toho využilo. Je to skvělá příležitost něco se naučit a využít dotací, přesto efektivita těchto kurzů někdy pokulhává.

Rekvalifikace dávají smysl, když chcete změnit dosavadní zaměstnání. Chcete dostávat za svou práci lepší mzdu, nebo vaše dosavadní pozice už na trhu práce není potřeba. Podáte si na úřadu práce žádost o rekvalifikaci, kterou úřad později schválí, a nic vám poté nebrání začít studovat. S nadějí a vervou se pustíte do kurzu.

Jenže když kurz úspěšně dokončíte a začnete hledat, kde své nově nabyté znalosti uplatníte, často zjistíte, že o vás není zájem. Možná však budete mít štěstí a někde získáte praxi, přestože často nové zaměstnání nezískáte právě pro jeho nedostatek. Také je třeba připomenout, že pro organizátory rekvalifikací je to stále velmi výhodný byznys.

Nikdo z organizátorů vám však neřekne, že pro tu profesi možná ani nemáte předpoklady.

V současném systému se stále méně bere v potaz, že peníze nejsou všechno – přestože jsou. V zaměstnání často hledáme i příjemnou pracovní atmosféru. Nechceme každý den vstávat s nechutí, že už zase musíme jít do práce. Chceme dobré kolegy, se kterými budeme vycházet, a možnost kariérně i osobnostně se rozvíjet.

Nebo taky ne – někdy stačí jen dělat dobrou práci. Bohužel však někteří zapomínají, že některé pozice mohou na první pohled vypadat nedůležitě, ale když přestanou být vykonávány, začnou chybět – a někdo tu „špinavou práci“ prostě udělat musí.

Umíte si představit svět, ve kterém by každý uvažoval jen o tom, kde vydělá nejvíc? Neexistovalo by žádné umění, žádná pomocná síla. Nakonec bychom možná zjistili, že takové práce buď nepotřebujeme, nebo že je potřebujeme víc než tisíce influencerů.

Ze srovnání vyplývá, že průměrná hrubá mzda bílých límečků (kancelářské a odborné profese) je v přepočtu asi 80 600 Kč měsíčně, zatímco u modrých límečků (manuální a dělnické práce) pouze kolem 27 700 Kč. Rozdíl je tedy více než trojnásobný.

Boj mezi kancelářskými a manuálními pracovníky je hlubší a dlouhodobější, než by se na první pohled mohlo zdát. Pravděpodobně jde o pozůstatek dob minulých, kdy se společnost rozhodla jednu stranu glorifikovat a druhou naopak podceňovat.

Vykonávat práci manažera obvykle vyžaduje nejen vzdělání, ale i mnoho měkkých dovedností. Přesto tuto práci nemůže vykonávat každý. Právě proto není logické ani žádoucí, aby se po všech chtělo totéž.

Je rada „najdi si lépe placenou práci“ opravdu vždy nejlepší řešením? Protože někdy může znít trochu alibisticky. Skutečný problém totiž není nedůležitost některých profesí, ale jejich špatné ohodnocení a neúcta. Stačí se podívat na průměrnou mzdu uklízečky v Německu versus u nás – rozdíl je děsivý, a to i po započtení vyšších nákladů na život.

Někteří mladí lidé, ačkoliv mají vysokoškolské vzdělání, proto jezdí na dva až tři měsíce pracovat manuálně – jako pokojská nebo pomocná síla v kuchyni – do Norska. Stačí jim to natolik, aby po návratu do Čech nemuseli pracovat po zbytek roku, i po odečtení nákladů na ubytování a stravu v Norsku. Zkrátka, u nás tyto profese nedovolují žít důstojný život. A když někdo argumentuje, že „přece nemohou brát stejně jako manažeři“, připomeňme si, že manažeři berou mnohem více než 40–50 tisíc měsíčně.

Nejčernější scénář by byl, kdyby se nejhůře placené profese přestaly vykonávat. Nikdo by pak nedělal činnosti, na které je společnost dosud zvyklá. Vedlo by to k obrovskému společenskému konfliktu, protože lidé, kteří tyto profese zastávali, by neměli jiné uplatnění.

Nejoptimističtější scénář by naopak byl, kdyby si česká společnost uvědomila, že každý z nás je důležitý a začala si vážit každé práce – a to nejen uznáním, ale i mzdou, která pokryje víc než jen základní potřeby jako bydlení a jídlo.

Nejpravděpodobnější scénář ale je, že se dlouhodobě nic nezmění. Politické elity o řešení tohoto problému nemají skutečný zájem, i když se o něm před volbami mluví každé čtyři roky.

Zdroje: