Opravdové přátelství mezi ženami jako ze seriálu neexistuje

Vždycky jsem si myslela, že opravdové přátelství mezi ženami existuje. Takové, které vydrží všechno i životní změny. Jenže čím déle žiju, tím víc ve mně roste pocit, že možná není tak samozřejmé, jak se o něm mluví. Tenhle pocit nevznikl jen tak, skládal se postupně ze zkušeností, které se opakovaly tak dlouho, až je nešlo přehlížet. Když se na to dívám zpětně, vlastně každé moje přátelství začínalo i končilo stejně.

Už v předškolním věku jsem měla kamarádku, která o přátelství se mnou hrozně moc stála. Byla nová, přestěhovala se s rodiči z centra Prahy do místa, které jsme tehdy vnímali jako klidnější okraj města. Byla milá a dělila se se mnou o hračky, což v tomto věku člověk bere jako důkaz opravdového přátelství. Bylo to přátelství úměrné věku, jaké v té době děti mají. Nic se neřeší, jen spolu tráví čas a běhají po venku. Svět se zdá jednoduchý. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se před nástupem do školy přestěhovala její původní kamarádka, kterou znala o něco déle a já jsem najednou byla stranou.

Tenhle vzorec se opakoval i později, v období povinné školní docházky. Už tehdy jsem si začala všímat, že se holky mezi sebou neustále porovnávají, kdo je hezčí, kdo má lepší oblečení anebo kdo je chytřejší. Když jsem přestoupila na jinou školu a byla jsem tam nová tentokrát je, opět přišla holka, která se se mnou chtěla kamarádit. Po čase přišel slib, že zůstaneme kamarádky navždycky. Ať se děje, co se děje. V té době jsem to brala vážně. Protože právě v tomhle věku člověk věří, že to, co prožívá, nikdy neskončí, ať už jde o přátelství, nebo o první lásku. Jenže postupně se začalo objevovat soupeření o to, která z nás je ta lepší. Jenže tady jsem měla silný pocit, že to nepřicházelo jen od ní. A i dnes zpětně si uvědomuju, že velkou roli v tom hrála její matka. Jako by jí neustále dávala najevo, že ona je ta lepší, hezčí, chytřejší, a že já nejsem dost dobrá kamarádka pro její dceru. Ten pocit tam byl dlouho a postupně se promítal i do našeho přátelství. Pamatuju si i konkrétní moment. Byly jsme na školní besídce, její matka nás natáčela na video. Já to video nikdy neviděla, ale kamarádka za mnou pak přišla a řekla mi, že mi to tam nesluší. Možná by to někdo přešel. Ale když je vám deset nebo jedenáct, vnímáte to jinak.

V dospělosti už člověk čeká, že vztahy mezi ženami budou jiné. Zralejší, pevnější, opravdovější. Že to přátelství bude skutečné. Jenže moje zkušenost je spíš opačná. Často se mi stávalo, že jsem to byla já, kdo se ozýval první a udržoval to přátelství. A když jsem se přestala ozývat, tak to přátelství prostě přestalo. Jsou i momenty, kdy si člověk uvědomí, že to přátelství za moc nestojí. Když se dařilo jí, bylo všechno v pořádku. Jenže když se situace otočila a dařilo se mně, z některých poznámek nebo reakcí vycítíte nepřejícnost.

Přátelství mezi ženami skvěle funguje obzvlášť v seriálech. Dobrým příkladem je Sex ve městě. Carrie, Samantha, Charlotte a Miranda. Čtyři ženy, které drží při sobě za všech okolností. Muži přicházejí a odcházejí, ale jejich přátelství zůstává. Stále pevné, loajální a nezničitelné. Lidé věří, že takhle má přátelství vypadat. Přejeme si, aby existovala ženská loajalita, která vydrží všechno.

Krásným příkladem je moment, kdy Carrie nemá peníze na byt a obrátí se na své kamarádky. Charlotte nejdřív řekne, že není její role ji zachraňovat z finančních problémů. Nakonec jí ale dá svůj snubní prsten, aby ho prodala a mohla si byt zaplatit. Která kamarádka by vám ale v reálném životě dala snubní prsten, abyste si mohli koupit byt?

Jenže tenhle obraz je ve skutečnosti hodně zidealizovaný. V seriálech má přátelství jasnou roli. Držet příběh pohromadě, být jistotou, ke které se postavy vrací. V reálném životě nic takového samozřejmé není. Lidé se mění, odcházejí a přestávají si rozumět. Zajímavé je, že i samotný Sex ve městě tuhle iluzi časem narušil. V pokračování And Just Like That… už to přátelství nepůsobí tak nedotknutelně. Jedna z klíčových postav odchází a najednou je vidět, že ani tohle není vztah, který by automaticky vydržel všechno. Spousta lidí tohle pokračování kritizovala. Právě proto, že tam jedna z hlavních postav chybí. Konkrétně Samantha.

Ve skutečném životě by tohle bylo naprosto reálné. Možná by se časem přestaly bavit všechny čtyři. Jenže kdo by chtěl sledovat seriál o čtyřech kamarádkách, které už nejsou kamarádky. Na obrazovce funguje to, co v reálném životě často nefunguje. Vztahy se rozpadají kvůli závisti, kvůli chlapům nebo kvůli tomu, že vás kamarádka podvede s vaším partnerem. Někdy k tomu ani není potřeba velký důvod.

Osobně mám pocit, že tohle nevzniká náhodou a má to mnohem hlubší kořeny. Soupeření mezi ženami se zkrátka přenáší z generace na generaci. Dříve ženy neměly svobodu ani možnost volby. Často mezi sebou soupeřily o přízeň mužů, o jistotu a peníze. Dnes už ženy soupeřit nemusí, a přesto se neustále porovnávají. Která je hezčí, která je úspěšnější, které se víc daří. Místo podpory často přichází rivalita.

Nechci to paušalizovat. Neříkám, že to tak mají všechny ženy. Stejně tak netvrdím, že mezi muži neexistuje rivalita. Ale z toho, co jsem zažila a viděla, mám pocit, že muži jsou k sobě v přátelství loajálnější. Drží při sobě i v situacích, kdy by se to mezi ženami už dávno rozpadlo. Dobře to vystihuje i jeden známý vtip. Žena přijde ráno domů a tvrdí, že celou noc spala u své nejlepší kamarádky. Manžel vezme telefon a obvolá deset jejích nejbližších kamarádek. Ani jedna z nich nepotvrdí, že by u ní byla. O týden později se situace otočí. Muž přijde ráno domů a řekne, že spal u kamaráda. Žena obvolá deset jeho kamarádů. Osm z nich potvrdí, že u nich spal, a dva dokonce tvrdí, že tam ještě pořád je.

Zdroje: