Pořád slyšíme, jak byl komunismus špatný. O kapitalismu se ale raději mlčí

Komunismus je dnes pro spoustu lidí synonymem nesvobody, kontroly a systému, který selhal. Mluví se o něm jako o něčem, co se už nesmí opakovat. Tahle nálepka je v mnoha ohledech oprávněná. Jenže právě proto se o něm mluví otevřeně a kriticky.

U kapitalismu je to ale jiné. O jeho problémech se mluví mnohem opatrněji. Jakmile někdo kritiku pojmenuje napřímo, bývá rychle zesměšněný nebo odsunutý stranou. Přitom i tenhle systém má svoje slabiny a dopady, které nejsou pro každého stejné.

Komunismus a socialismus jsou systémy, které vycházejí z myšlenky rovnosti. V základu jde o to, aby lidé neměli zásadně rozdílné podmínky a aby přístup ke zdrojům nebyl daný tím, kolik kdo vlastní, bez ohledu na původ nebo majetek. Socialismus se většinou chápe jako mírnější varianta. Stát vstupuje do ekonomiky, přerozděluje bohatství a snaží se zmírňovat rozdíly mezi lidmi. Komunismus jde ještě dál a počítá s tím, že majetek nebude soukromý, ale společný a že se postupně zruší třídní rozdíly.

Tyto myšlenky nejsou nové. Moderní podobu jim dali především Karl Marx a Friedrich Engels, kteří spojili otázku rovnosti nejen s morálkou, ale i ekonomikou. V praxi se tyto systémy objevily v různých podobách napříč světem. Často fungovaly pod silnou státní kontrolou a s důrazem na centrální řízení. Jenže jak už to bývá, i nejdokonalejší nebo nejspravedlivější systém, má jednu zásadní slabinu, a tou je člověk.

Na jednu stranu tyto systémy přinesly určité sociální jistoty, dostupné vzdělání nebo menší rozdíly mezi lidmi. Na druhou stranu se v mnoha případech objevilo omezování svobody, potlačování opozice nebo ekonomické problémy.

Kapitalismus stojí na opačné myšlence než komunismus a socialismus. Základem je soukromé vlastnictví, trh a svoboda podnikání. Na první pohled to zní pro spoustu lidí spravedlivě. Dává to smysl v tom, že lidé mají motivaci vydělávat, inovovat a posouvat se dopředu. Díky tomu vznikají nové technologie, firmy a celkově se může zvyšovat životní úroveň. Jenže otázka je, pro koho se ta životní úroveň skutečně zvyšuje. Často se říká, že v kapitalismu může uspět každý podle svých schopností a práce. Jenže realita je složitější.

Zároveň vznikají obrovské rozdíly. Jsou lidé, kteří nevytvářejí téměř žádnou reálnou hodnotu, a přesto vydělávají násobně víc než ti, kteří pracují v nemocnicích, na stavbách nebo v jiných náročných profesích. Na druhé straně jsou lidé, kteří dřou, a přesto si nikdy nevydělají na vlastní bydlení, protože nemají kapitál a nic nezdědí.

Ty rozdíly se navíc postupně prohlubují. Kdo má kapitál, má větší šanci ho dál zhodnocovat. Kdo ho nemá, často zůstává na místě nebo se propadá ještě níž. V některých zemích, kde má kapitalismus delší historii, je to vidět ještě výrazněji. Roste bezdomovectví, rostou sociální rozdíly a stále víc lidí žije v nejistotě. Vzniká riziko vykořisťování, kdy člověk pracuje hlavně proto, aby přežil, a nemá reálnou možnost volby.

V takovém případě se pak těžko mluví o svobodě. Protože pokud je svoboda podmíněná penězi, pak není pro všechny stejná. Zároveň je fér říct, že úspěch není jen o systému. Je to kombinace práce, schopností, ale i náhody a okolností, které člověk nemá vždy pod kontrolou. A právě tady podle mě spousta lidí přeceňuje svůj vliv na vlastní úspěch, zatímco podceňuje prostředí, ve kterém se pohybuje.

Když se na to podívám jako celek, mám pocit, že dnes lidé často přebírají názory bez většího přemýšlení. Kritika komunismu a socialismu je slyšet prakticky všude, zatímco kritika kapitalismu naráží mnohem častěji. Jakmile ji někdo pojmenuje napřímo, bývá odmítnutá nebo shazovaná. A tím se podle mě ztrácí prostor pro skutečnou debatu. Zároveň je dobré si uvědomit jednu věc. V Česku jsme nezažili komunismus v té podobě, o které se často mluví, ale socialismus. A dnes žijeme v systému, který se buduje téměř čtyřicet let a který má sám o sobě svoje problémy.

Socialismus přinesl určité věci, které dnes považujeme za samozřejmé. Dostupnější vzdělání, zdravotní péči nebo větší důraz na rovnost. Ano, nic z toho není zadarmo, všichni si to platíme, ale pořád je to systém, který dává širšímu okruhu lidí určitou jistotu. A právě tahle jistota dnes spoustě lidí chybí. Kapitalismus sice nevynáší rozsudky nad lidmi přímo, ale vytváří tlak, nejistotu a dluhy. Můžete pracovat od nevidím do nevidím a stejně nemáte žádnou skutečnou jistotu.

Často se říká, že kdo nechce, nemusí pracovat. Jenže to není reálná volba. Protože bez práce pro většinu lidí znamená propadnout se na úplné dno. A to není svoboda, to je tlak. Proto mám pocit, že pro většinu lidí není kapitalismus tak výhodný, jak se často říká. Možná funguje pro ty, kteří mají kapitál a kontakty. Ale pro velkou část společnosti znamená spíš neustálý boj o přežití než skutečnou svobodu. To je otázka, kterou si podle mě stojí za to položit. Jestli tohle je opravdu směr, který jsme chtěli. A jestli svoboda, o které se mluví, je skutečně pro všechny, nebo jen pro ty, kteří na ni mají.

Zdroje: