Proč případ Petra Kramného stále rozděluje veřejnost

Nejvíce fascinující na tomto případu je skutečnost, že ani po dlouhých třinácti letech neexistuje shoda na tom, co se vlastně stalo. A to nejen mezi lidmi, kteří případ sledovali nebo sledují zpovzdálí, ale často ani mezi odborníky, kteří se k němu v průběhu let vyjadřovali a znají ho do větší hloubky. Na jedné straně stojí pravomocný rozsudek a závěry soudů. Na straně druhé lidé, kteří dodnes upozorňují na otázky, jež podle nich nebyly dostatečně vysvětleny, a poukazují na určité nesrovnalosti. Debatu znovu oživují i další pokusy o obnovu řízení, které případ pravidelně vracejí do veřejného prostoru.

Tento článek nemá za cíl vytvořit další rekonstrukci toho, co se v Egyptě stalo nebo nestalo. Takových zdrojů existuje na internetu dostatek a odkazy na některé z nich jsou uvedeny na konci článku. Předložené informace umožňují každému, aby si na celý případ vytvořil vlastní názor. Smyslem tohoto textu je podívat se na některé veřejně dostupné informace, znalecké posudky, výpovědi a argumenty obou stran a zamyslet se nad tím, proč část lidí považuje rozsudek za správný, zatímco jiní o něm dodnes pochybují.

Od chvíle, kdy se veřejnost dozvěděla o smrti Moniky a Kláry Kramných v Egyptě, se Petr Kramný ocitl pod mimořádným drobnohledem médií i veřejnosti. Už jeho první vystoupení v médiích vyvolalo silné reakce a lidé si začali přirozeně vytvářet názor na to, zda působí jako zdrcený manžel a otec, nebo zda je na jeho chování něco zvláštního. Někteří mu vyčítali, že nepůsobí dostatečně smutně, ale naopak příliš klidně a bezemočně.

Jenže právě zde je potřeba si uvědomit jednu důležitou věc. Lidé reagují na tragickou a nečekanou ztrátu velmi rozdílně. Někdo se zhroutí, někdo pláče, někdo působí apaticky, někdo se chová překvapivě racionálně a existují i lidé, kteří v extrémním stresu reagují smíchem. Samotné chování po tragické události proto nemůže být důkazem viny.

Kritici rozsudku často argumentují tím, že se Petr Kramný stal obětí mediálního lynče a že si veřejnost vytvořila názor dávno předtím, než rozhodl soud. Nelze popřít, že případ byl od samého počátku mimořádně sledovaný a že se k němu vyjadřovala široká veřejnost. To však samo o sobě neznamená, že soud rozhodoval na základě veřejného mínění.

K zamyšlení je však psychologický posudek, který se zaměřoval přímo na osobnost Kramného. Volně parafrázováno z jeho závěrů, Kramný je popisován jako člověk silně orientovaný na partnerský vztah, který má sklony stávat se na něm závislým. Posudek ho zároveň charakterizuje jako nejistou a submisivní osobnost. Právě proto znalec upozorňoval na určitý rozpor mezi jeho osobnostním nastavením a reakcí na smrt manželky a dcery. Ne proto, že by každý člověk musel truchlit stejně, ale proto, že u takto nastavené osobnosti by bylo možné očekávat výraznější projevy zoufalství, depresivního prožívání, pocitů viny nebo dlouhodobějšího traumatu. To samozřejmě samo o sobě nic nedokazuje. Je to však jedna z okolností, která v celém případu vzbuzuje otázky a bývá v debatách často opomíjena.

To samozřejmě samo o sobě nic nedokazuje. Je to však jedna z okolností, která v celém případu vzbuzuje otázky a bývá v debatách často opomíjena. Za zmínku stojí i skutečnost, že psychologické vyšetření stanovilo jeho IQ přibližně na hodnotě 105, tedy do pásma průměrné inteligence. Pro představu, za průměrné IQ se obvykle považují hodnoty přibližně mezi 90 a 109 body. Ve veřejném prostoru se přitom opakovaně objevuje názor, že Petr Kramný působí jako natolik jednoduchý člověk, že by nebyl schopen něco podobného naplánovat. Podobně se v minulosti vyjádřil například i Jiří Kajínek, který po osobním setkání uvedl, že na něj Kramný působí jako člověk, jenž by něčeho takového nebyl schopen.Jenže právě zde je potřeba oddělit dojem od reality. To, jak člověk působí na své okolí, ještě nemusí přesně odpovídat tomu, jaký ve skutečnosti je. Lidé mohou vystupovat nenápadně, jednoduše nebo nejistě, a přesto být schopni mnohem složitějšího uvažování, než si jejich okolí připouští. Samotný výsledek psychologického vyšetření sice nevypovídá nic o vině ani nevině, zároveň však příliš nepodporuje představu člověka, který by nebyl schopen promyšleného jednání. Historie navíc zná řadu případů pachatelů s podprůměrnou, průměrnou i nadprůměrnou inteligencí. Samotná inteligence ani první dojem proto nevypovídají o tom, zda je člověk schopen spáchat závažný trestný čin nebo jej promyslet tak, aby dlouho unikal odhalení.

Pokud se podíváme na okolnosti, které vedly soud k odsuzujícímu rozsudku, nelze přehlédnout několik skutečností. Na hotelovém pokoji se nacházely tři osoby, z nichž dvě zemřely a jediným přeživším byl Kramný. Zároveň je současná smrt matky a dcery mimořádně neobvyklou událostí, která sama o sobě vyvolává otázky. Další okolností bývá zmiňovaný motiv. Manželství podle výpovědí svědků neprocházelo ideálním obdobím, existovala nevěra a z některých výpovědí vyplývá, že Petr Kramný o ní minimálně zčásti věděl nebo ji tušil. Motiv samozřejmě není důkazem, ale představuje další dílek skládačky, který soudy běžně hodnotí. Další okolností, která bývá zmiňována v neprospěch Petra Kramného, jsou některá jeho následná jednání po smrti manželky a dcery. Svědci poukazovali například na rozprodávání některých věcí, výroky, které podle nich přenášely část viny na manželku, nebo na navazování nových vztahů krátce po návratu z Egypta. Samy o sobě tyto skutečnosti opět nic nedokazují a nelze z nich automaticky vyvozovat vinu. Přesto jde o okolnosti, které se v celém případu opakovaně objevují a které část veřejnosti i některé svědky vedly k pochybnostem.

Právě zde však začíná oblast, která je dodnes předmětem sporů. Egyptští odborníci dospěli k závěru, že Monika a Klára Kramné zemřely násilnou smrtí v důsledku intoxikace velmi silným jedem. Čeští znalci naopak později dospěli k závěru, že příčinou smrti byl zásah elektrickým proudem. Kritici rozsudku upozorňují na skutečnost, že mezi jednotlivými znaleckými závěry neexistuje shoda. A nejde pouze o rozdíl mezi závěry egyptských a českých odborníků. Pochybnosti se objevovaly i mezi některými znalci v České republice, kteří zpochybňovali možnost smrti elektrickým proudem nebo způsob interpretace některých nálezů. Často se například diskutuje otázka stop po průchodu elektrického proudu tělem. Zatímco čeští znalci na tělech určité známky popsali, egyptští patologové nikoliv. Současně je však pravda, že ani v odborné literatuře neplatí, že by musely být viditelné známky zásahu elektrickým proudem přítomny vždy.

Na druhé straně zůstává otázka, kdo jiný by mohl být pachatelem. Na pokoji nebyly zjištěny známky násilného vniknutí, nebyla identifikována žádná další osoba, která by měla možnost čin spáchat, a všechny dostupné informace vedou stále ke stejnému okruhu osob. Policie zároveň vyloučila otravu jídlem jako příčinu smrti. Podle egyptského patologa navíc neodpovídal zdravotní stav obou žen běžné otravě. I když se objevily informace o žaludečních potížích, nebyly zjištěny okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by ve stejnou dobu došlo k obdobné otravě dalších hostů hotelu.

Spory se vedou také o den a čas smrti i o postup egyptských orgánů. Někteří kritici rozsudku se ptají, proč byl Petr Kramný propuštěn a mohl se vrátit do České republiky, pokud již tehdy existovalo podezření na násilnou smrt. Samotné propuštění však nemusí automaticky znamenat, že egyptské úřady násilnou smrt vyloučily. Naopak egyptský patolog opakovaně uváděl, že podle jeho názoru nemohlo jít o otravu jídlem a že příčinou smrti musela být intoxikace velmi silným jedem.

Diskutovaným bodem zůstává také čas, respektive den úmrtí. Petr Kramný oznámil smrt manželky a dcery 30. července mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno. Egyptský lékař následně uvedl, že obě ženy byly v době přivolání pomoci již nejméně tři hodiny po smrti. Český patolog naopak později dospěl k závěru, že čas smrti odpovídal odpoledním hodinám předchozího dne.

Právě na tuto skutečnost upozorňují někteří kritici rozsudku. Poukazují na to, že podle skutkových závěrů soudu mělo k vraždě dojít 28. nebo 29. července, zatímco jako datum úmrtí bývá uváděn 30. červenec. Podle nich tak vzniká otázka, jak mohou být obě tvrzení současně správná. Pokud totiž měly být Monika a Klára Kramné usmrceny již 28. nebo 29. července zásahem elektrickým proudem, považují za zvláštní, že jako datum jejich úmrtí bývá uváděn až následující den.

Osobně v tom však zásadní rozpor nevidím. Samotný okamžik smrti a oficiálně uváděné datum úmrtí totiž nemusí být totožné. Ženy mohly podle znaleckých závěrů zemřít již 29. července, zatímco 30. červenec mohl být veden jako datum, kdy byla jejich smrt zjištěna a oznámena příslušným orgánům.

Po prostudování veřejně dostupných materiálů je podle mého názoru jedna věc zcela zásadní. Bez ohledu na spory o přesný mechanismus smrti se odborníci shodují v jednom bodě. Nešlo o přirozenou smrt.

Čeští znalci vyloučili přirozené onemocnění, běžné zdravotní příčiny smrti i řadu známých toxikologicky významných látek. Přestože se jednotlivé závěry rozcházejí v otázce mechanismu smrti, shodují se v tom, že zemřely násilnou cestou. Právě zde podle mého názoru leží jeden z nejsilnějších argumentů celé kauzy. Pokud nešlo o přirozenou smrt, pokud nešlo o běžnou otravu jídlem a pokud během krátké doby zemřely dvě do té doby zdravé osoby, pak zůstává základní otázka. Kdo jejich smrt způsobil?

Rozumím námitkám těch, kteří upozorňují na rozpory mezi jednotlivými znaleckými závěry. Přesto mám při studiu dostupných materiálů stále silnější pocit, že hlavní otázkou této kauzy není, zda existují jednotlivé nejasnosti. Hlavní otázkou je, zda jsou tyto nejasnosti natolik zásadní, aby převážily nad souhrnem všech ostatních zjištěných skutečností. Každý čtenář si samozřejmě může po prostudování dostupných dokumentů vytvořit vlastní názor. Osobně mě však argumenty kritiků rozsudku nepřesvědčily natolik, abych dospěla k závěru, že zpochybňují celý řetězec ostatních zjištění. Ve většině případů totiž nerozporují samotný závěr, že došlo k násilné smrti, ale především vedou spor o její přesný mechanismus. A právě v tom podle mého názoru leží podstata celé kauzy. Nejde jen o otázku, jak Monika a Klára Kramné zemřely. Jde především o otázku, zda všechny známé skutečnosti dávají smysl i bez závěru, ke kterému dospěly soudy.