Proč lidé raději přijmou lež než jiný názor

Lidé obecně nestojí o to, aby jim někdo říkal, že nemají pravdu. I když často tvrdí, že chtějí pravdu, ve skutečnosti chtějí mít pravdu oni. Problém není v tom, že by lidé neuměli rozlišit, co je pravda a co ne. Problém je v tom, že jiný názor často ohrožuje jejich vlastní přesvědčení. A pro mnoho lidí je zkrátka nepřijatelné už jen to, že by se mohli mýlit.

Někdy to možná sami uvnitř tuší, ale navenek to nepřiznají. Připustit chybu by totiž znamenalo ustoupit. A to může pro některé působit jako slabost. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. K tomu všemu dnes přispívá i internet a sociální sítě. Algoritmy lidem čím dál víc ukazují názory, které odpovídají jejich vlastnímu pohledu na svět.

Jestli je někde tohle chování vidět úplně nejvíc, tak je to politika. Tam se lidé velmi rychle rozdělí na to moje a ty ostatní. Od té chvíle už často nejde o hledání pravdy nebo o debatu, ale o obhajobu vlastního tábora. Je úplně jedno, jestli se jedná o pravici, levici nebo politický střed. Ten princip je vždycky stejný. Lidé mají tendenci přisuzovat druhým, že mají špatný názor, že jsou nevzdělaní nebo že ničemu nerozumí.

Zároveň se ale děje ještě jedna věc. Lidé často přehlížejí chyby na té své straně. Typickým příkladem může být situace, kdy někdo obhajuje politika jen proto, že je pro něj vzorem, i když má za sebou kontroverzní výroky, názory nebo minulost.

Třeba u Filipa Turka se najdou lidé, kteří jeho dřívější ultrapravicové názory omlouvají, protože ho vnímají jako někoho, koho chtějí podporovat. Stejně tak na druhé straně. Třeba Petr Fiala před volbami sliboval, že nebude zvyšovat daně. Nakonec k jejich zvýšení došlo, a přesto se najdou lidé, kteří to obhajují nebo omlouvají. Jako by to vlastně ani nebyl problém. Tohle se postupně stává normou. Jak se říká, ryba smrdí od hlavy. Tohle chování se pak přenáší do celé společnosti a do běžného života mezi lidmi. Lidé nechtějí uznat chybu. Lidé se nechtějí omlouvat.

Algoritmy na sociálních sítích fungují z pravidla tak, že lidem ukazují obsah, který sledují a který je zajímá. To znamená, že pokud někdo sleduje určité profily, názory, politiky nebo témata, algoritmus mu postupně ukazuje víc a víc stejného obsahu. Na první pohled to může působit logicky. Jenže právě tady vzniká problém. Lidé se díky tomu uzavírají do názorových bublin a všechno, co je mimo jejich vlastní rámec, začíná být nepřijatelné.

Navíc za určitou oponou anonymity a soukromí internetu se lidé chovají jinak než v reálném životě. To, co by vám neřekli z očí do očí, napíšou zcela bez zábran. Místo toho, aby přišel nesouhlas nebo debata, přichází útok, zesměšňování, shazování, někdy až agresivita. Lidé, kteří mají jiný názor, jsou často terčem nátlaku nebo doslova šikany.

Zároveň se nedá přehlédnout ještě jedna věc. Dnes už nestačí jen něco říct, aby si vás lidé všimli. Musíte být kontroverzní. A mnoho lidí na sociálních sítích to dělá záměrně, protože si uvědomují, že čím silnější reakce, tím vyšší dosah. Tohle všechno nás posouvá do extrému, který je toxický a bohužel to vypadá, že minimálně jedna generace se z toho bude dostávat. Protože dokud si lidé budou svět rozdělovat na já a ti ostatní a budou si budovat kult vlastního ega, nikam se neposuneme. Tenhle způsob přemýšlení nás drží na místě víc než cokoliv jiného a argument, že je to přirozené, prostě neobstojí. Spousta věcí je přirozená. Třeba vypustit plyny. A taky to většina lidí nedělá veřejně.

Zdroje: