Článek
Právě se probudil a jeho první myšlenkou bylo, že ho opět čeká další den, který musí překonat. Neprobudil se odpočatý. Naopak cítil, že je stejně unavený, jako když šel spát.
Ta únava nikam nezmizela.
Nejraději by zůstal ležet, aby nemusel nic řešit. Přesto se snaží najít aspoň malý důvod, proč vstát, ale místo toho ho napadá jen myšlenka, že by bylo jednodušší zůstat ležet a spát dál. Ideálně tak dlouho, dokud by to všechno nějak samo nezmizelo. Jenže nezmizí.
Nakonec ale vstane, ačkoliv se mu nechce. Protože ví, že musí. Účty se samy nezaplatí. V koupelně na chvíli zůstane stát a dívá se na sebe do zrcadla, ale vlastně nic nevidí, jen další začátek dne, který už dopředu zná. Vyčistí si zuby, oblékne se a jede do práce. V MHD sedí mezi ostatními. Je jen jedním z mnoha lidí, kteří někam jedou, každý někam spěchá a každý má něco, co zrovna řeší. Každý se svými starostmi, které nejsou vidět.
Přijde do práce a dělá to, co se od něj očekává. Pracuje, sem tam se usměje, prohodí pár slov s kolegy a navenek působí úplně normálně, jako by ho nic netížilo. Ten den zvládne stejně jako kdokoliv jiný, tak jako vždycky, ne proto, že by chtěl, ale protože nemá jinou možnost. A i když se mu na sociálních sítích neustále zobrazuje, jak je všechno vlastně jednoduché, jak stačí změnit život a začít žít jinak, už dávno ví, že to takhle nefunguje.
Po práci jede domů. Stejná cesta, stejné pohledy z okna a stejné myšlenky, které se pomalu vracejí zpátky, jako by se během dne jen schovaly a teď znovu vylézaly na povrch. Po celém dni ze sebe shodí jednu z dalších masek a zůstane jen to, co si nese uvnitř. Najednou je to zase on, bez role, bez úsměvů, bez nutnosti něco předstírat.
Funguje na autopilota, dělá to, co má, aniž by nad tím přemýšlel, a jen se posouvá z jedné věci na druhou. Cestou se staví pro něco k jídlu, něco rychlého, bez přemýšlení, jen aby nemusel řešit nic dalšího. Doma si sedne, pustí si televizi nebo jen bezmyšlenkovitě projíždí telefon. Laciná zábava, která na chvíli zaplní ticho, ale nic víc nepřinese.
Chvíli stojí v kuchyni a ani neví proč. Otevře lednici, chvíli do ní jen kouká a pak ji zase zavře. Jako by na okamžik zapomněl, co vlastně chtěl udělat. Podívá se na hodiny. Má pocit, že se čas skoro nehýbe. Jako by ten den netrval pár hodin, ale mnohem déle.
Jí, aniž by si to uvědomoval. Nevnímá chuť, nevnímá, jestli má hlad nebo jestli už má dost. Jen pokračuje dál, jako by to bylo jedno. Všechno se děje automaticky, bez zastavení, bez otázky, bez smyslu. Někde mezi tím si začne všímat věcí, které dřív přehlížel. Věci, které ho kdysi bavily, v něm už nic nevyvolávají, ne že by ho štvaly, jen kolem nich projde bez reakce, jako by ztratily význam. Postupně je mu čím dál víc věcí jedno. Je to prázdno, které se nedá ničím zaplnit. Není to jeden špatný den, není to výjimka. Je to den, který se opakuje. Znovu a znovu.
Večer se jde osprchovat. Stojí pod proudem vody a nechává ji stékat po těle, jako by ze sebe mohl smýt všechno. Nejen špínu a únavu, ale i to, co si nese uvnitř. Je to jeden z mála momentů, kdy nemusí nic dělat, nic řešit.
Alespoň na chvíli přichází úleva. Možná za to může teplá voda, možná to ticho, které ho na chvíli obklopí. Snaží se nemyslet na nic. Jenže někde vzadu se stejně objeví myšlenka. Vzpomínka na dobu, kdy to takhle nebylo. Na studentská léta, kdy měl pocit, že všechno je před ním. Kdy věřil, že může věci změnit. Myslel si, že dokáže změnit svět a teď má pocit, že svět změnil jeho.
Pod tíhou všeho, co se postupně nabalovalo. Stojí tam a najednou si uvědomí, že to není život, který si kdysi představoval. Že místo toho, aby žil, jen přežívá. Voda dál stéká po jeho těle, jako by se snažila smýt něco, co smýt nejde.
