Článek
My se vlastně ani nebojíme. My jsme ztuhli. Stojíme v showroomu, koukáme na čínský elektromobil a v hlavě nám běží jediná věta: Je konec. Budeme skanzen. Tohle už dávno není zdravý strach z konkurence, to je odevzdaná paralýza. Civíme na valící se čínské tsunami a předem se vzdáváme, protože máme v sobě zakořeněný pocit vlastní neschopnosti.
Jenže právě v tomhle bodě se dopouštíme fatální chyby.
My panikaříme, protože si naivně myslíme, že ti druzí na Východě jsou technologičtí bozi s nekonečným předstihem. Jenže oni nejsou žádní vítězové. Oni v té Číně jen zběsile utíkají před vnitřním kolapsem. Státní banky tam dál pumpují miliardy do betonových skeletů a prázdných měst, která nikdo nikdy neuvidí obydlená, jen aby centrále neklesla papírová hra na růst HDP. Kdyby na vteřinu zastavili tu šílenou betonovou mašinérii, zhroutí se jim pod rukama celý stát. To, co k nám posílají, není projev síly, ale zběsilý útěk před vlastní implozí.
A co děláme my? Zatímco oni chrlí nadkapacity z čistého strachu před domácí vzpourou, my tu v hlubokém kómatu řešíme, jestli nám ekologové nerozdělí projekt dálnice na pět set malinkých kousků. Naše povolovací řízení je sice administrativní šílenství, ale ten hlavní průšvih je jinde: my nejsme schopni čelit tlaku, protože se paralyzujeme vlastními spory.
Cla a protekcionismus by nám mohly koupit drahocenný čas, ale my neodstraňujeme bariéry ani nestavíme pořádnou zeď. Místo toho se hádáme mezi sebou a vlastním počínáním té čínské agónii ještě ochotně umetáme cestu.
