Článek
Asi za hodinu poté, co proběhly předepsané formality a kardinálové s novým papežem se přesunuli, vystoupil na lodžii nad vchodem do basiliky kardinál protojáhen Jean-Louis Tauran a oznámil výsledek pátého kola volby tradiční latinskou formulí: Anuntio vobis gaudium magnum, habemus papam. (Zvěstuji vám velkou radost, máme papeže.)
Oznámil, že se jím s nejméně dvoutřetinovou většinou (údajně devadesáti hlasů ze sto patnácti) kardinálů volitelů stal argentinský jezuita italského původu, dosavadní arcibiskup v Buenos Aires, kardinál José Maria Bergoglio. Žil doposud v duchu Paktu z katakomb, ve stylu chudá církev pro chudé. Neúřadoval v žádném paláci a ze svého skromného obydlí jezdil za svou prací hromadnou městskou dopravou. Část své pracovní doby strávil v ulicích, zejména mezi chudými. Toto společenství zejména iberoamerických biskupů klade důraz také na ochranu životního prostředí a obranu původních obyvatel kontinentu.
Papež si zvolil jméno František podle chudého služebníka církve Františka z Assisi. Doposud přijímali papežové jména podle apoštolů (Jan, Pavel) nebo podle dřívějších papežů (Pius, Benedikt, Klement, Lev, Sixtus). František, zakladatel Řádu bratří menších nebyl ani knězem. Papež František má být podle římskokatolické církve 266. papežem. Jako první je uváděn apoštol Petr a po něm následují jména historicky nedoložených postav. Počet papežů je komplikován také různými vzdoropapeži, návraty sesazených papežů zpět na stolec a podobně.
Své pojetí dal znát od prvních okamžiků. Nenechal se z místa volby k bazilice vézt autem, ale nastoupil spolu s kardinály do autobusu, který je ten kousek cesty převezl. Před vystoupením odmítl nechat se nastrojit podle předchozích papežů a předstoupil před shromážděné jen v bílé papežské klerice. Traduje se, že personálu, který mu podával tradiční roucha, měl odpovědět: Karneval skončil. Pozdravil zúčastněné civilně Bona sera, dobrý večer. Než vyslovil požehnání Urbi et orbi, městu (Římu) a světu, sklonil se před lidmi na náměstí sv. Petra a poprosil je, aby mu modlitbou vyprosili požehnání. Odmítl papežský byt v Apoštolském paláci a spokojil se s ubytováním v Domě svaté Marty, kde pobývají hosté Svatého stolce při různých jednáních.
Dne 19. března 2013 byl František nastolen. Při té příležitosti dostává pallium, pruh látky z vlny beránků ostříhaných na Velký pátek, který se klade kolem krku a jehož konce splývají na hrudi a na zádech, v případě papeže s pěti červenými rovnoramennými křížky. Dále dostává rybářský pečetní prsten, který je tradičně po smrti papeže zničen.
Na papežském stolci se po reformním 2. vatikánském koncilu (1962–1965) střídali představitelé různých pojetí. Po Janu XXIII., který koncil svolal a po jeho prvním roce zemřel, to byl Pavel VI., opatrný reformátor, který tlumil obnovné tendence, protože byly podle něj příliš radikální. Od Jana Pavla I. (1978) se čekalo pokračování koncilní reformy. Nebyl mu však dopřán čas a zemřel po třiatřiceti dnech působení. Velmi dlouho (1978–2005) sloužil jako papež Polák Karol Wojtyła, který přijal jméno Jan Pavel II. Vydal radikálně pojaté texty ohledně sociální nauky církve, zejména encykliku o lidské práci pod latinským názvem Laborem exercens. Dovolil si modlit se společně za mír s představiteli nejen jiných křesťanských církví, ale i mimokřesťanských náboženství.
Éra papeže německého původu Benedikta XVI. (2005–2013) byla poznamenána jeho kultivovaným konzervativismem. Připustil například slavení liturgie podle tridentského ritu v latině kdekoli, bez zvláštního povolení. Toto uvolnění pro starý ritus papež František zrušil.
Papež František nedělá významné institucionální změny. Uvádí se, že spíše mění atmosféru. Umožnuje svobodnější teologickou diskusi. Za svou účast na společných oslavách pětistého výročí Lutherova vystoupení, které se konaly roku 2017 ve švédském Lundu, byl konzervativněji laděnými členy své církve přísně kritizován. Projevil při té příležitosti vděčnost reformaci, že pomohla obnovit stěžejní pozici Bible i v katolické církvi. Vyslovil se, že Luther měl právo být rozrušený korupcí, světskostí, chamtivostí a touhou pomoci, jež se v té době projevovaly v katolické církvi.
V jednom případě se papež František odhodlal změnit článek 2267 v Katechismu katolické církve. Zatímco do té doby bylo závaznou naukou, že trest smrti je v některých případech přípustný, nové znění uvádí, že žádná osoba nemůže pozbýt své důstojnosti, a to ani ta, jež se dopustila skutečně těžkých zločinů. Dále je uvedeno: Proto církev vedena světlem evangelia učí, že „trest smrti není přípustný, protože odporuje neporušitelné důstojnosti lidské osoby“, a sama se zasazuje o jeho celosvětové zrušení.
Synoda o rodině svolaná Františkem na dvě zasedání v létech 2014 a 2015 se měla věnovat také partnerskému soužití osob, které není podle římskokatolické církve pokryto legálním manželstvím. Ve veřejné diskusi se vyskytl návrh textu, který měl takové dvojice označit za přínos pro církev. Nakonec prošlo mírnější prohlášení, které však přesto za daných okolností umožnuje katolíkům žijícím v takových svazcích přijímání svátostí. I proti tomu, jak to bylo zveřejněno v papežově exhortaci Amoris laetitia (Radost lásky), se zvedla vlna odporu. Čtyři kardinálové (Walter Brandmüller, Raymond Leo Burke, Carlo Caffarra a Joachim Meisner) vyslovili v dopise papeži „bratrské napomenutí“ a žádali, aby se blíže vyslovil ohledně stanovisek, které pokládali za rozporné se závazným učením církve.
I když se uvádí, že Františkovy změny nejsou instituční, je třeba si připomenout, že zjednodušil komplikovanou soustavu úřadů, z nichž se skládá Římská kurie, která tvoří spolu s papežem instituci zvanou Svatý stolec. Umožnil, aby členy a vedoucími dikasterií, což je současný název těchto úřadů, mohli být i laici včetně žen.
Příkladem postupných změn názvů a snad i náplně institucí je ta, která byla vytvořena roku 1542 jako Kongregace římské a obecné inkvizice, pak byla Posvátnou kongregací Svatého oficia, pak Kongregací pro nauku víry a dnes je to Dikasterium pro nauku víry.
Změnu stylu ilustrují papežovy telefonáty. Sám si vyřizoval záležitosti, které by dříve měl na starosti personál papežské domácnosti. Jednou z prvních „obětí“ papežova neformálního stylu se stal pár dní po jeho zvolení recepční ve vatikánské rezidenci jezuitů, kam František telefonoval generálnímu představenému řádu. Když recepční slyšel, že volá papež František, reagoval prý slovy: „Ano? A já jsem Napoleon“. U svého prodejce novin pak papež odhlásil jejich odběr, papežskému ševci zavolal, aby se netrápil papežskými střevíci z červené kůže, ale pokračoval ve výrobě klasických černých bot. U svého argentinského zubaře zrušil kontrolu kvůli „dlouhodobému pobytu ve Vatikánu“.
Volal také lidem, o kterých věděl, že jsou v potížích. Volal ženě, kterou její partner opustil poté, co zjistila, že čeká dítě, a navíc ji posílal na interrupci; v dopise se papeži svěřila s obavou, že její nemanželské dítě nebude chtít žádný kněz pokřtít. Papež ji po telefonu ujistil, že pokud by se tak stalo, má mu dát vědět a on dítě pokřtí sám. Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby, za ty, kdo klerikalizují církev a božímu lidu upírají spásu.
V těchto dnech je papeži Františkovi osmdesát šest let. Má za sebou různé zdravotní potíže. Na začátku svého působení připustil, že bude abdikovat, pokud se nebude cítit v kondici pro výkon náročné služby. Zatím se to nezdá aktuální, avšak otázka možného nástupce se probírá. Podle všeho má mezi členy kardinálského kolegia, kteří mají volební právo (do dosažení osmdesáti let věku), jeho koncepce většinu.
Zdroje:
V článku použity podklady z hesla František (papež) na české Wikipedii zde.
BIALLOWONS, Simon. František. Papež z druhého konce světa. Praha: Portál, 2013
HENRY, Sire. Papež diktátor. Překlad Cekotová, Lucie. Praha: Česká citadela, 2021
