Článek
První čtení: 1 Královská 19:1-18: „Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: „Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!“ Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez!“ Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Hospodin mu řekl: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.“
Druhé čtení: Skutky 8, 26-39: „Anděl Páně řekl Filipovi: „Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy.“ Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše. Duch řekl Filipovi: „Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!“ Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: „Rozumíš tomu, co čteš?“ On odpověděl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!“ A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: ‚Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen.‘ Dvořan se obrátil k Filipovi: „Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví - sám o sobě, či o někom jiném?“ Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: „Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?“ Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.“
Čtení ke kázání: Lukáš 24, 13-35: „Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb."
Kázání:
Milí bratři a milé sestry, milí přátelé,
v pátek byl Pán Ježíš ukřižován. Je neděle a dva z jeho učedníků (ne z 12 nejbližších, ale nejspíš ze skupiny 72) odcházejí z Jeruzaléma do Emaus, vesnice vzdálené asi tři hodiny cesty od Jeruzaléma. Proč? Asi měli pocit, že to, co je k Jeruzalému poutalo, je nenávratně pryč, že už je tam nic nedrží, a proto se nejspíš vracejí domů. A možná už nechtějí být ve městě, kde jim všechno připomíná jejich mrtvé a pohřbené naděje. Cestou spolu rozmlouvají o tom všem, co se událo – zřejmě má autor Evangelia na myśli události umučení a smrti Pána Ježíše a zvěsti žen o prázném hrobu. Je moc dobře, že se neuzavírají každý sám do svého smutku, nýbrž že ho spolu sdílejí. Ani my, bratři a sestry, když prožíváme něco smutného, těžkého, bolavého, bychom s tím neměli zůstávat sami, nýbrž to sdílet se svými blízkými, ať již doma, s přáteli či ve společenství sboru.
Jak to tak všechno ti dva po cestě probírali, připojil se k nim Pán Ježíš. Cokoli prožíváš, ať už je to bolestné či naopak radostné, nejsi v tom sám. Je v tom s tebou Pán Ježíš. Jen to někdy nepoznáš. Tak jako nepoznali učedníci jdoucí do Emaus Pána Ježíše, když se k nim cestou připojil. Jak to, že ho nepoznali? Jednak asi jeho vzkříšené a oslavené tělo vypadalo trochu jinak, než jak ho znali za jeho pozemského života, ale hlavně – oni ho tam nečekali! Domnívali se, že je mrtvý… Ale On je živý a je stále s námi…
Pán Ježíš se zeptal těch dvou učedníků: „O čem to spolu rozmlouváte?“ Proč se ptal, když to věděl? Chtěl, aby s ním komunikovali. Chtěl, aby mu řekli, o čem mluví, a hlavně jak to prožívají. Někdy o těžkostech přemýšlíme jen sami v sobě či o nich mluvíme s druhými, ale tak se nevyřeší, tak nezmizí. Je třeba se s nimi svěřit Pánu Ježíši. Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Opět učedníky povzbuzuje ke komunikaci. Leze to z nich jak z chlupaté deky. Teď se snad rozmluví. Oni mu odpověděli: „Jak JežíšeNazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. To muselo jeho učedníky povzbudit, když jim na verších že Starého Zákona potvrzoval život, smrt a Vzkříšení jejich Mistra! Řekla bych, že jim to konečně mohlo docvaknout. Ovšem – kdo ví. Smutek mění myšlení, tak že je docela možné, že i přes důkazy učedníci zůstávali ve skepsi.
Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni ho však začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Proč Pán Ježíš předstíral, že chce jìt dál? Chtěl, aby jeho učedníci vyjádřili touhu po jeho přítomnosti. Aby si uvědomili, o co by přišli, kdyby je opustil…
Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Je zajímavé, že učedníci Pána Ježíše nepoznali při výkladu Písma, ale až u stolu. Proč tomu tak bylo? Ne nadarmo se říká, že opravdový přítel se pozná, když dojde na lámání chleba. To je velká pravda… Musím říct, že více prožívám setkání s Pánem Ježíšem ve Večeři Páně, nežli při výkladu Bible. A podobně i při sdílení jídla s potřebnými… Tedy při lámání chleba ho učedníci poznali. Ale vtom zmizel jejich zrakům… Proč zmizel? Vidím dvě možnosti. První – šel se ukázat Petrovi. A druhá možnost – zmizel, aby je naučil jednat bez jeho fyzické přítomnosti, jen na základě víry…
Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Ano, při Ježíšově výkladu Písma jim hořela srdce vírou, nadějí a láskou… Přesto přitom Pána nepoznali… Až teď… A co potom udělali? Vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Jeruzalém jim opět dával smysl. Opět byl pro ně střediskem víry. Nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Učedníci jdoucí z Emaus do Jeruzaléma se chtěli s apoštoly v Jeruzalémě podělit o svou radost ze setkání se vzkříšeným Pánem. A zároveň byli povzbuzeni a upevněni zprávou, že se Ježíš zjevil i Šimonu Petrovi. Vzájemné povzbuzování a upevňování ve víře je jedním ze smyslů společenství křesťanů.
Bratři a sestry, co říci závěrem? Každému se Ježíš zjevuje a dává poznávat trochu jinak, neboť On ví, co koho z nás přivede k víře, že On je živý. U učedníků jdoucích do Emaus to bylo lámání chleba, u Marie Magdaleny to bylo Ježíšovo oslovení ji jménem, u Tomáše Ježíšova výzva, aby vložil svou ruku do rány v Jeho boku… I každému z nás se dal Pán Ježíš poznat trochu jiným způsobem, každého z nás oslovil něčím trochu jiným. Mně třeba se dal poznat na mši svaté při podávání rukou na znamení pokoje a nejvíce jsem byla oslovena Jeho Láskou… Vzpomeňte si, jak oslovil vás. A poděkujte Mu za to. A třeba se o to můžeme navzájem podělit, abychom se povzbudili.
Bratři a sestry, Pokoj vám! Nyní jsme se s Pánem sešli ve slyšení Božího slova, a ještě nás čeká setkání s Ním při chlebu a víně a při sdílení občerstvení. A chci vás moc poprosit, abychom mysleli zvláště na ty, kdo se s Pánem setkávají v bolesti a utrpení… A povzbuzujme se nadějí, že se jednou každý z nás setká s Ježíšem při Jeho slavném příchodu. A pak už budeme navždy s Ním… Amen.
