Článek
Všechny zmíněné nástroje, metody a přístupy jsou součástí formativního přístupu, ale samy o sobě ho netvoří. Následující rozhovor s Ivetou Pasákovou ze společnosti Step by Step ČR by se dal shrnout jako Úvod do formativního přístupu.
Co pro Vás znamená formativní přístup?
Pro mě osobně, nebo pro organizaci, ve které pracuji?
Je v tom velký rozdíl?
Já se na to mohu dívat jako rodič nebo jako člověk, který se zabývá celý život vzděláváním.
Tak to zkusme nejprve přes to vzdělávání.
Pro mě je to způsob, jak učit efektivněji. Je to konverzace mezi žáky a vyučujícím, která „formuje“ žákovo přemýšlení a proces výuky více „vytěží“. Důležité je, že učitel dává žákovi zpětnou vazbu průběžně a s hodnocením se nečeká třeba na výsledky testu. Přínos tohoto pojetí výuky je podložený mnoha analýzami. U nás je nejznámějším popularizátorem formativního přístupu Dylan Wiliam, britský pedagog a autor knihy Zavádění formativního hodnocení.
Jaký je ideální cíl, ke kterému má žáka přiblížit?
Cílem je podporovat vnitřní motivaci dětí. Důležité je, že mají žáci na průběh výuky vliv, mohou se zapojovat, ptát se a podílet se na jejím hodnocení. To u nich vytváří pocit zodpovědnosti za své vlastní učení. Formativní přístup také umožňuje žákovi orientovat se ve výuce – ví, co a proč se právě učí, kde se nachází ve vztahu k určitému cíli a co musí udělat, aby se k němu přiblížil.
Jak ještě může formativní přístup výuku obohatit?
Myslím, že může přinášet do výuky radost a férové jednání. To pak vytváří dobrý vztah ke vzdělávání jako takovému. V dnešní době je celoživotní vzdělávání nezbytné, a když jsme schopni v něm vidět pozitiva, je to pro nás výhra skutečně na celý život.
Dítě i učitel se mohou vzájemně obohacovat, učit se spolu. Klasické pojetí, kdy je učitel jediným nositelem poznání, v dnešním světě nemůže obstát.
Příkladem může být u nás silně zakořeněná obava dělat chyby. Pokud ale vím, že dělat chyby je přirozené, že prospívají mému učení, že po nich nenásleduje trest, zbavím se strachu. Mám větší sebeúctu, mohu přemýšlet svobodněji, kreativněji, rychleji. Navíc mohu podpořit v učení své spolužáky, protože svou zkušenost předávám bez obav dál.
Co formativní přístup dělá s rolemi učitel – dítě?
Dítě i učitel se mohou vzájemně obohacovat, učit se spolu. Klasické pojetí, kdy je učitel jediným nositelem poznání, v dnešním světě nemůže obstát. Žáci mohou získávat informace velmi snadno z internetu, v některých oblastech mají před učiteli náskok. To je dobré přijmout a nastavit výuku více partnersky, naslouchat hlasu dětí. Jako učitel pak budu mít větší šanci ovlivnit třeba to, jak se získanými informacemi žáci nakládají. Formativní přístup tedy umožní vytvořit takové prostředí, v němž je bezpečné přiznat si, že se tu učí všichni, že jsme si partnery.
Co formativní přístup naopak není?
Jedním z mýtů je, že jde o jakýsi soubor jednotlivých technik (losovátka na vyvolávání, semafor porozumění). Učitelé chtějí často vidět příklady z praxe. Ale ono to nefunguje tak, že zavedu nový nástroj, a výsledek se dostaví. Formativní přístup je komplexnější a vyžaduje trpělivost. Jednou z cest, jak lze uspět, je vzájemně se mezi učiteli podpořit. Pokud téma začne někoho zajímat, je vhodné hledat podobně smýšlející lidi, kolegy z jedné školy nebo třeba školy sousedící. V ideálním případě se začne tvořit učící se komunita, která na zavádění formativních principů systematicky pracuje.
Kde mohou učitelé hledat inspiraci?
Inspiraci mohou učitelé hledat například v nabídce naší organizace Step by Step ČR. Pečujeme o vzdělávací program Začít spolu, ve školách, kde tento program využívají, je formativní přístup přirozená záležitost. Na YouTube je ke zhlédnutí dokument The Classroom Experiment od zmiňovaného Dylana Wiliama, který v běžné osmé třídě uvádí do praxe metody ze své knihy. Existuje ale mnoho dalších progresivních organizací (Job, spolek pro inovace, Edukační laboratoř) a skupin učitelů, které mohou inspiraci pro formativní výuku nabídnout. Myslím si, že zdrojů a materiálů je dost, a kdo hledá, najde.
Co by mělo být prvním krokem učitele, aby dobře začal. Co by měl udělat?
Dobrý začátek je, když přemýšlím o tom, jak jako učitel funguji a čeho chci ve výuce docílit. Můžu začít třeba tím, že si popíšu sám pro sebe okruh problémů, které chci ve třídě řešit. Z tohoto seznamu vyberu jeden, který mne nejvíc trápí. Může to být například známkování – vím, že nestačí, a chci žákům poskytnout efektivnější zpětnou vazbu. Mohu si také všimnout, že mám ve třídě děti, které rády spolupracují a hledám způsoby, jak povzbudit ve vrstevnickém učení další žáky. Velké téma je vztah učitele s rodiči žáků a jejich součinnost při zlepšení výsledků učení dětí.
Co v tomto kontextu znamená „tripartita“ nebo také „triáda“?
Jde o společnou konzultaci učitele, žáka a rodiče sloužící k vyhodnocení průběhu a výsledků žákovského učení. Tripartity mají svá pravidla, na setkání se musí všichni připravit a každý hlas musí zaznít. Dítě je „vtaženo do hry“, jeho názor má stejnou váhu jako názor ostatních, což výrazně mění jeho motivaci k učení. Rodič má možnost změnit perspektivu svého pohledu na věc nebo pochopit zvolené pedagogické postupy. Taková komunikace školy s rodinami dětí významně zvyšuje vzájemné porozumění a podporuje spolupráci, z níž mají přínos všechny zúčastněné strany.
Nakolik je aktuálně formativní přístup v Česku rozšířený?
Výzkumy zaměřené na formativní hodnocení v ČR se začaly objevovat kolem roku 2009, ale oficiální data, která by mapovala počet škol či vyučujících, kteří formativní přístup používají, se nesbírají. Ale myslím, že nezačínáme od nuly, spousta věcí se děje. Můžeme pozorovat, že se mění atmosféra mnoha škol, kde se buduje bezpečné klima, kultura spolupráce a podpora zvídavosti. Učitelé dávají žákům bezprostřední zpětnou vazbu, mění způsob hodnocení a využívají jiných způsobů motivace.
Není formativní přístup i určitou prevencí vyhoření?
Určitě ano, myslím, že takový přístup povzbuzuje vnitřní motivací žáka, ale i učitele. I učitel by měl vědět, co je v hodině jeho cílem, měl by mít radost ze své práce, měl by na ni získávat zpětnou vazbu a neměl by v ní být osamocen. K tomu mu mohou nejvíce pomoci právě žáci v průběhu výuky.
Formativní přístup lze využít i doma, při výchově, v rodinách. Jak třeba?
Určitě. Oblíbené je například stanovování pravidel. Velmi často se domníváme, že jsme s dítětem učinili dohodu, ale ve skutečnosti šlo o jednostranné rozhodnutí, které dítě přijalo. Pokud bychom chtěli postupovat formativně, měli bychom si vyslechnout názor dítěte, reflektovat ho a dohodu učinit společně. V rodinách vidím prostor i pro přemýšlení o zvolených formách odměn a trestů. Stejně tak můžeme jako dospělí lidé dětem ukázat, co je to respektující a bezpečná komunikace.
Step by Step je partnerem Nadačního fondu Eduzměna, který si formativní přístup zvolil jako téma tohoto školního roku. Čeho byste rádi konkrétně dosáhli?
Zjistili jsme, že je tohle téma pro řadu lidí nekonkrétní. Chceme ho proto lépe vysvětlovat a ukazovat na konkrétních příkladech, kudy do toho. Řada učitelů na Kutnohorsku, kde Eduzměna proměnu vzdělávání pilotuje, si o toto téma sama říká, mnohde se daří formativně s dětmi pracovat a pro vyučující jde o přirozenou záležitost. V Eduzměně si přejeme, aby se skupina těchto učitelů rozšiřovala a byla podporována ve svém úsilí vedením škol.
Teď mě napadá – jak by šel vést náš rozhovor formativním přístupem? Nebo jsme ho tak snad i vedly?
Už takto položená otázka znamená, že náš rozhovor má formativní parametry. Já myslím, že se nám to povedlo, že jsme se obě při rozhovoru cítily bezpečně, nevadilo, pokud některá z nás odbočila nebo se vyjádřila nepřesně. Kladla jste otázky, které mi umožňovaly otevřené odpovědi. Naplnily jsme společně stanovený cíl, protože jsme se k jeho plnění v průběhu rozhovoru vracely. Na výsledek se můžeme kriticky podívat, vyhodnotit a naučit se z něj něco pro příště.
Iveta Pasáková působí od roku 2016 jako ředitelka Step by Step ČR, které v Česku zaštiťuje vzdělávací program Začít spolu (www.zacitspolu.eu). Před tím pracovala v organizaci jako programová vedoucí a projektová manažerka. V předchozích letech byla redaktorkou pedagogické literatury a učebnic, učila na střední škole základy společenských věd a speciální pedagogiku a působila v poradně pro kariérní poradenství žáků. Vystudovala obor pedagogika a ošetřovatelství na FF UK.
Text vyšel také na webu eduzin.cz.
Autor/ka: Lucie Römer
