Článek
Po půlroce fungování právě otevřela devátou. Zakladatel iniciativy Jindřich Fialka je přesvědčen, že právě toto je ta správná cesta, jak pomoci rozproudit předškolní vzdělávání.
Možná budu zbytečně osobní, ale… co vede bezdětného muže, kterého by vlastně nemuselo trápit předškolní vzdělávání, aby se takovými otázkami vůbec zabýval? Co bylo důvodem vzniku iniciativy Sto skupin?
Celá iniciativa vznikla jako reakce na začátek konfliktu na Ukrajině. Už před lety jsem založil inovační studio Q Designers, které se soustředí na impact design, tedy na projekty, které mají potenciál změnit svět kolem nás k lepšímu. A právě když začala válka na Ukrajině, sešli jsme se a říkali si, jak bychom mohli pomoct. Tou dobou už lidi jezdili na hranice, vozili uprchlíky, humanitární pomoc, jídlo… Ale zároveň bylo jasné, že se právě tahle rychlá pomoc brzy vyčerpá a bude hrozit stejný scénář jako po začátku covidu nebo před rokem po tornádu na Moravě. A když jsme viděli, co se děje tentokrát na Ukrajině, shodli jsme se na tom, že se zaměříme na řešení dlouhodobých problémů, které s sebou tahle krize přinese.
Pořád z toho není jasné, jak z toho vyšly jako palčivé právě problémy kolem předškolního vzdělávání…
Zatímco ostatní vozili jídlo a oblečení, my jsme vyrazili do terénu a mluvili s prvními uprchlíky, humanitárními organizacemi i státními institucemi a analyzovali ty dlouhodobé problémy, které by mohly vzniknout třeba za pět, šest nebo dvacet měsíců. A vyšlo z toho, že jeden z největších bude nedostatek míst ve školkách. Protože dostatek míst nebyl ani před válkou, natož po příchodu uprchlíků. Narazili jsme tak na problém, který jsme předtím ani netušili, že existuje. Ale na úrovni inovačního studia jsme si řekli, že přesně to budeme řešit a pokusíme se najít odpověď na otázku, jak doplnit chybějící kapacitu ve školkách a posunout kvalitu předškolního vzdělávání v Česku. Nikdy jsme nechtěli zakládat dětské skupiny čistě jen pro uprchlíky, to nejde legislativně a není to ani v souladu s ideou integrace. Válka nám jen pomohla objevit problém, který tu byl před ní.
„Postavit školku trvá v průměru šest let, dětskou skupinu založíte za několik měsíců,“ říká Jindřich Fialka. FOTO: Touchup
Kde je situace nejhorší, ve velkých městech?
Největší nedostatek školek má Praha, Brno, Plzeň, Hradec Králové, Pardubice… Ale například České Budějovice nebo Ostravu nic takového netrápí. Ale je to regionálně hodně specifické, takže i v Budějovicích můžete mít čtvrť, kde školka chybí.
Co tedy spojuje města, která mají největší problémy?
Těch důvodů je spousta. Obrovské problémy jsou s byrokracií a není to ani příliš oblíbené politické téma. Připravit projekt a postavit školku trvá v průměru šest let, což přesahuje délku jednoho volebního období, takže vlastně pak není často v zájmu nikoho takové projekty zastřešovat. Proběhne jednoduchá úvaha: „I když ji začnu stavět, už nemusím na radnici být, až se dostaví, takže za to nesklidím politické body.“ A samotná veřejnost se do řešení kapacit předškolního vzdělávání moc nehrne, ani třeba právě v samostatném zakládání dětských skupin jako ekvivalentu pro školky, protože je to – jak už jsem řekl – byrokraticky náročné a zdlouhavé. Hraje se o dotace z ministerstva práce a sociálních věcí, musíte postupovat v souladu se zákony…
Šli jsme do města, kde prokazatelně chybí na 600 míst ve školkách, ale ani jsme se nedostali na jednání zastupitelstva pro zmíněný podpis. Měli jsme jedinou šanci, abychom stihli tehdy vypsané dotace, ale jeden z radních nás vyškrtl z jednání rady, což ze své pozice udělat může. Až později jsme zjistili, že má v tom samém městě vlastní soukromou školku – založenou zprostředkovaně přes dalšího člověka.
Ale i přesto je to mnohem rychlejší proces než u založení klasické školky, pokud to dobře chápu. O jak velkých rozdílech se bavíme?
Hlavní rozdíl je v tom, že se zřizování řídí dvěma odlišnými zákony, dvěma odlišnými vyhláškami. Školky spadají pod ministerstvo školství, dětské skupiny pod ministerstvo práce a sociálních věcí, takže každý z těch subjektů se zodpovídá někomu jinému. Ve skupinách nesmíme používat spojení „předškolní vzdělávání“, jako to je u školek, ale pouze spojení „výchova a péče“. Z pohledu ministerstva školství nejsou dětské skupiny vzdělávací služba, ale pečovatelská služba. Fungují tu třeba odlišné požadavky na hygienu, jiné způsoby financování. Zápis do rejstříku školek trvá tři měsíce, zápis do rejstříku dětských skupin maximálně jeden měsíc. A zatímco na novou školku, jak už jsem řekl, potřebujete celkem až šest let času v průměru, tak u dětské skupiny se bavíme o třech čtyřech měsících. Dětskou skupinu založíte rychleji i proto, že tam platí jiné podmínky, co se personálního obsazení týče. A to myslím v dobrém smyslu slova.
Zatímco ve školkách máte velké třídy a málo pečujících osob, v dětské skupině máte jednu pečující osobu na šest dětí. Takže nastavit lepší vztahy, komunikaci a kvalitu je v dětské skupině jednodušší než ve školce, protože je menší. Provoz dětských skupin se řídí provozním řádem, který si skupiny nastavují samy. To znamená, že třeba jedna skupinka může fungovat od 8 do 16, ale jiná třeba od 7 do 13, to je docela častý model.
A co za sebou tedy v reálu máte za těch půl roku existence iniciativy Sto skupin?
V prvním říjnovém týdnu jsme otevřeli dvě dětské skupiny v Ostrově nad Ohří a celkem tak máme devět partnerských dětských skupin. Do konce roku otevřeme ještě dvě v pražském Karlíně, dvě na pražských Vinohradech a tři ve Vyškově u Brna. Ty všechny už jsou v procesu, v rekonstrukci a ve fázi tvorby týmů. A od ledna bychom chtěli zakládat tři dětské skupiny pro 12 až 24 dětí měsíčně.
Vypadá to tak jednoduše, že člověk jen těžko chápe, proč tu zakládání dětských skupin ve velkém už neběží dávno. Také se zdá, že vás o to víc musí města vítat s otevřenou náručí, když jim nabízíte pomoc s vyřešením tak palčivé otázky. Ale vím, že už jste narazili na pěkných pár problémů i na jisté radnici, kde vám rovnou hodili „klacky pod nohy“. Proč?
Pro to, abychom mohli v daném městě otevřít novou dětskou skupinu, potřebujeme podepsat od starosty nebo někoho z vedení města jeden jediný papír. Jen souhlas s tím, že skupinu otevřeme. Tady jsme šli do města, kde prokazatelně chybí na 600 míst ve školkách, ale ani jsme se nedostali na jednání zastupitelstva pro zmíněný podpis. Měli jsme jedinou šanci, abychom stihli tehdy vypsané dotace, ale jeden z radních nás vyškrtl z jednání rady, což ze své pozice udělat může. Až později jsme zjistili, že má v tom samém městě otevřenou vlastní soukromou školku – založenou zprostředkovaně přes dalšího člověka. Takže někdy je tu lokální politiku velmi těžké vyhrát.
Nic není jen černé, naštěstí. Ve vedení obcí můžete narazit na odmítnutí, ale také na lidi, kteří jsou si vědomi problému předškolního vzdělávání a chtějí ho řešit. Takové radnice nás pak oslovují samy, některé nabízejí rovnou i volné prostory pro vznik dětské skupiny a chtějí spolupracovat.
Je spíš velmi těžké uvěřit tomu, že se to děje. Narazili jste i na další podobné případy?
Na podobně výrazný, ale odlišný případ jsme narazili v jedné pražské městské části, kde je radním pro školství člověk, který vidí roli žen jednoznačně v domácnosti a dětské skupiny vnímá jako nevhodnou alternativní „ezo“ možnost předškolního vzdělávání. A ani přes to se nelze dostat.
Alternativní? Co mimochodem říká zákon o dětských skupinách například o posledním roce té už povinné předškolní docházky? Vnímá ji jako adekvátní alternativu?
Ano. Dětská skupina plní povinnost předškolní docházky v posledním předškolním roce.
O to víc je zarážející, že vám města nevycházejí vstříc. Když navíc ani není třeba zásadní investice z městské pokladny, protože vy vznik dětské skupiny pokryjete z velké části z příslušných dotací…
Nic není jen černé, naštěstí. Ve vedení obcí můžete narazit na odmítnutí, ale také na lidi, kteří jsou si vědomi problému předškolního vzdělávání a chtějí ho řešit. Takové radnice nás pak oslovují samy, některé nabízejí rovnou i volné prostory pro vznik dětské skupiny a chtějí spolupracovat. A pro nás je to pak jednoduché, protože víme, že si uvědomili, že postavit pro ně novou školku za pět šest let není řešení. Zatímco my, při vzájemné podpoře, dokážeme ve městě založit pět šest dětských skupin řádově během tří čtyř měsíců. Zakládání dětské skupiny se vlastně může odehrát několika scénáři. Někdo nám nabídce místo, lokaci, kde skupinu můžeme založit. A my pak hledáme vedoucího skupiny a tým, a děti a rodiče… Anebo je to obráceně a ozve se někdo, kdo by chtěl založit dětskou skupinu, ale nemá kde, takže společně hledáme prostory.
Dobře, představme si, že dětskou skupinu založíte. A co dál? Žije pak svým samostatným životem?
Všechno jde za námi, reálně ručíme za provoz i kvalitu péče námi založených dětských skupin i do budoucna. Pro nás je to snazší. Většinu věcí nastavíme jen jednou a aplikujeme pak ve všech skupinách. Například provozní řády jsou takřka identické ve všech. Od začátku je samozřejmě důležitý správný výběr a školení lokálního týmu. Základem je tedy skvělý vedoucí dětské skupiny, kvalitní chůvy, pedagogové… A po založení jsme pořád v kontaktu. Máme pracovní skupiny pro vedoucí dětských skupin, vídáme se s nimi osobně, protože za nimi jezdíme, i online, protože máme pravidelná setkání. A nepracujeme ani tak na kontrole nastavených pravidel, ale na tom, abychom lidi, kteří v našich dětských skupinách jsou, pořád posouvali dál. Máme nastavené standardy kvality, máme etický kodex, který musejí všichni splňovat… Celkově vycházíme z montessori přístupu a z provozu lesních školek.
Na začátku jste několikrát zmínil, že se pokoušíte měnit nejen kapacity, ale také úroveň předškolního vzdělávání u nás. Jak zaručíte, že tyhle „mezery“ týmy ve vašich skupinách nedopustí?
„Posunout úroveň předškolního vzdělávání v Česku“ je náš ultimátní cíl v horizontu deseti let. V tuhle chvíli stavíme základy. Na úrovni jedné dětské skupiny to jde od nastavení vzdělávacího plánu a školení lidí až po komunikaci s rodiči. V praxi třeba s dětmi každý den děláme komunitní kruh, kde děti sdílejí zážitky dne. Dále připravujeme vlastní kurz pro chůvy, pečující osoby a pro vedoucí skupin a připravujeme „Talent Screening“ pro děti…
Sedm postřehů ze zakládání dětských skupin (podle iniciativy Sto skupin)
1. Založení zabere minimálně šest měsíců.
2. Lokální hygienické stanice si vykládají vyhlášky po svém.Například zatímco v jednom městě stačí v kuchyni otevíratelná okna, jinde vyžaduje hygiena (podle stejné vyhlášky) aktivní odvětrávání. Nebo třeba ohřívací gastronádoby jako v restauracích, i když se na místě nevaří, ale jídlo se dováží.
3. Rodiče musejí při zápisu podepsat 117 stránek dokumentů (smlouvu o poskytování služby péče, evidenční list, žádost o poskytování služby péče, potvrzení o postavení podpořené osoby na trhu práce, posudek o zdravotní způsobilosti dítěte, vnitřní pravidla provozu, plán výchovy a péče, GDPR, ceník provozu dětské skupiny, adaptační dotazník pro rodiče nově přijímaného dítěte)
4. Kvůli novému požadavku na dva únikové východy může mnoho existujících dětských skupin zaniknout.
5. Plošná podpora dětských skupin (bez rozdílu) komplikuje provoz v centrech měst.Například dětská skupina s dvanácti dětmi v centru Prahy má nárok na stejnou finanční podporu jako skupina na předměstí Chebu. Nájmy v centrech měst i platová očekávání pečujících osob jsou přitom v centrech i několikrát vyšší.
6. Provoz dětských skupin zbytečně naráží na limity podpory de minimis.Provozovatel pěti a více dětských skupin brzy narazí na strop podpory, na další už nemá nárok a de facto může zavřít. Firmy nezakládají dětské skupiny, aby neohrozily jiné grantové žádosti například na inovace nebo modernizaci technologií, protože ty se také počítají do podpory de minimis.
7. Proces občas blokuje politika nebo ideologie.Rozdíly v přístupu obcí a městských částí napříč republikou jsou diametrální. Někde vše funguje do týdne, jinde spolupráci blokují názory, že „ženy mají být s dětmi doma, a město tedy vznik dětské skupiny nepodpoří“.
Máme personální ředitelku s obrovskými zkušenostmi z velkých firem, máme v týmu dva lidi, kteří sami už sedm let vedou sedm dětských skupin. Ti novým skupinám pomáhají opravdu intenzivně, vídají se každý týden, pomáhají nastavit vztahy s rodiči dětí i řešit provozní problémy. Takhle v začátku proškolíme lokální tým, vyřešíme počáteční nesrovnalosti a po třech měsících je skupinka samostatná a my zakládáme paralelně vedle třeba hned novou.
Těch sto skupin je strop, nebo jen marketingem zvolené číslo, které „dobře vypadá“?
Není to strop, ale ani marketing. Když nastavujete vizi, potřebujete, aby byla uvěřitelná a zároveň měla reálně šanci řešit daný problém. Kdybychom založili tři nebo deset dětských skupin, to by se situací předškolního vzdělávání v Česku nijak nepohnulo. Ale kdybych řekl, že jich založíme tisíc, nikoho nepřesvědčím, že to myslím vážně, a nepodporovaly by nás například ani takové organizace, jako je Nadace Terezy Maxové nebo IKEA. Těch sto skupin je skutečně reálný cíl a zároveň cíl s dostatečně velkým dopadem na zlepšení předškolní péče k lepšímu pro celou republiku. Protože do určité míry platí, že pokud my nastavíme standard kousek výš, než třeba i teď je, pak se ho i ti všichni ostatní budou snažit dorovnat. Tedy, nárůst kvality předškolního vzdělávání by pak měl být plošně viditelný.
Přesto to na vyřešení problémů s kapacitou ale stačit nebude…
Ano, tenhle problém bychom vyřešili, kdybychom otevřeli asi 1350 dětských skupin po dvanácti dětech. Začínáme u stovky a pak uvidíme…
Kdybyste měl pojmenovat věci, které by nejen vám, ale všem, kteří by se třeba teď rozhodli o založení dětské skupiny uvažovat, celý proces usnadnily – co by se mělo změnit hlavně asi „shora“? Potřebujete třeba víc mluvit s příslušnými ministerstvy?
Shodou okolností jsme byli před pár dny na jednání v poslanecké sněmovně, kam nás pozvala Olga Richterová a kde bylo tématem právě předškolní vzdělávání v Česku. A my jsme dali dohromady soupis sedmi věcí, které by bylo fajn posunout, pořešit, zlepšit, zjednodušit. Jsou tam věci jako naprosto nesmyslná administrativní zátěž při otevírání dětské skupiny, naprosto nesmyslná administrativní zátěž pro každého rodiče, který zapisuje své dítě do dětské skupiny. Nešikovně je nastavený i koncept dotací. Ulevilo by nám třeba jednotné nastavení požadavků hygieny, protože co vám schválí v jednom kraji, v tom druhém neprojde.
To všechno je nicméně běh na dlouhou trať… Je reálné, že se vám prostřednictvím působení Sto skupin a prakticky vstupem do politických diskusí podaří změnit právě i něco z těch dosavadních překážek? Je i to vaším cílem, změnit něco v nastavení systému do budoucna?
Určitě. Cílem Sto skupin je posunout dostupnost a kvalitu předškolního vzdělávání v Česku. Stovka skupin je první krok tímhle směrem. Ale už chystáme i lesní školku, řešíme dva projekty na stavbu nových školek, připravujeme vzdělávací kurz pro chůvy a další věci. Díky tomu, že jsou dětské skupiny malé, jsou výbornou formou i pro podporu integrace menšin nebo předškolní vzdělávání dětí se speciálními potřebami. Není to snadná práce, ale máme šanci skutečně posunout celé předškolní vzdělávání v republice o velký kus dopředu.
Jindřich Fialka studoval český jazyk a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dnes vede inovační studio Q Designers, které vyvíjí nové produkty a služby. Založil také společnost The Greenest Company, která spojováním přírody a technologií zlepšuje pracovní prostředí. Věnuje se podpoře startupů.
Text vyšel v online magazínu EDUzín.
Autor/ka: Jana Potužníková
