Článek
Mezery mají rodiče i české školství. A přesně o tom jsme si povídali s Marvem Shammou, start-upistou v oboru moderních technologií, tátou devítiletých dvojčat a zakladatelem školy FLOW v pražských Holešovicích.
Úmysl máme dobrý, chceme děti připravit na život tak, aby byly úspěšné a svět je nesemlel. Ale to, co nám podráží nohy, je rychlost, s jakou právě svět pádí kupředu. Máme vůbec šanci být pro děti dost současní?
Nemáme. Nedávno jsem četl studii, která říkala, že kdybychom uspali člověka dejme tomu v roce 1830 a probudili ho v roce 1890, tak po procitnutí příliš změn neuvidí. Kdybychom ho uspali v roce 1930 a vzbudili v roce 1990, už zažije velký šok. Ale kdybychom ho dnes uspali jen na pět let, probudí se do úplně jiného světa. My pořád dozráváme nějakou konstantní, evolucí danou rychlostí. Náš mozek, my jako lidé. Což přestalo stačit změnám, které probíhají. Přestalo to stačit ve chvíli, kdy přestalo platit, že společenské změny s sebou přinášely změny technologické. Dnes jsou to technologie, které do značné míry určují, jak žijeme, pracujeme, tedy změny společenské.
Tedy nemůžeme predikovat, jaké změny čekají naše děti?
Můžeme se domnívat, ale vědět to nebudeme nikdy. A druhá věc je, proč vůbec cítíme, že na ni potřebujeme děti připravit. Většinou dodáme, že chceme, aby byly připravené na pracovní trh, uměly fungovat společensky. Ale kdybychom zůstali u toho pracovního trhu, musíme počítat i s další otázkou, která visí ve vzduchu: bude ten lékař, kterého i teď momentálně někde na škole připravujeme na jeho profesi, stejný jako lékař, jakým se bude mít možnost stát naše dítě? A co budou dělat právníci za dvacet let? Budou jejich kompetence nebo role stejné?
Co tedy jako rodiče, ale třeba i pedagogové můžeme, když nemůžeme „nic“?
Z mého úhlu pohledu je to příprava mindsetu dítěte na to, aby – ať už přijde cokoliv – se dokázalo rychle adaptovat. Takže vlastně adaptabilita a ochota, kapacita a umění popasovat se se změnami.
Flow
Jak toho docílím? Chápu, že když chci budovat imunitu, můžu dítě naučit se otužovat. Ale v tomto?
Změna se v lidské hlavě rovná „strach“. Proto bychom měli předat dítěti určitý mechanismus, obranný mechanismus ve smyslu odolnosti vůči změnám, kterých bude stále přibývat a budou stále rychlejší…
Jak by takový mechanismus mohl vypadat?
To je tzv. The one million question! (usmívá se) Za mě ten postup je stejný jako u dospělých – buďme připraveni na všechny scénáře, ty dobré i špatné. To neumíme, protože jsme se jako generace narodili do blahobytu, stáli jsme stranou velkých konfliktů, válek, neznáme hladomor, katastrofy, a pořád očekáváme, že všechno půjde hladce. Také jsme si vše zvykli mít hned. Tak vychováváme i své děti a zapomínáme, že život je úplně o něčem jiném: odbourávání bariér a limitů. My pořád doufáme, že na překážky nenarazíme. Nebo se jim snažíme vyhnout, místo toho, abychom si vyvinuli mechanismus, jak s nimi zacházet.
Ale já se pro začátek třeba právě na matematiku nedívám očima učitele, didakticky. Místo toho ji vnímám jako něco, co může být další mou kompetencí, která mi pomůže se posunout.
Uvedu příklad takového mechanismu: plánujeme víkendový výlet, nevíme, jaké bude počasí. Tušíme, ale nevíme. Proto se dopředu připravíme, nachystáme hlavu a tělo na to, že ať už bude jakkoliv, máme dopředu variantu, jak si ho hezky užít. Sice nevíme přesně, co bude, ale víme, co uděláme, až to nastane. To je vlastně všechno, potřebujeme vytvářet varianty, hledat řešení a nemít strach.
Co je důležité z toho pohledu „umět reagovat, přizpůsobit se okolnostem“ změnit ve školství? Přestat učit matiku a vrhnout se na biohacking?
Proč ne! (usmívá se) Ale já se pro začátek třeba právě na matematiku nedívám očima učitele, didakticky. Místo toho ji vnímám jako něco, co může být další mou kompetencí, která mi pomůže se posunout.
To už se ale do nějaké míry děje, přestáváme děti vést k tomu, aby se učily předměty, ale chápaly výuku jako možnost rozšířit si své dovednosti.
Ano, ale stále jsou školy, které jsou čistě výkonové. Děti se z nich vrací domů mentálně vyčerpané, a když se za svým dnem ohlédnou, neudělaly vlastně nic. A to je ta druhá věc: z mého pohledu obecně málo děti učíme, že to, co dělají, by mělo mít nějaký výstup. Pozor, nemluvíme o výkonu. Výkon a výstup je obrovský rozdíl. Proto jsem školu FLOW založil s naprostým respektem k Rámcovému vzdělávacímu plánu, který pokládám za naprosto špičkový dokument, ale na základě projektové výuky. Proto dám dítěti raději kalkulačku a budu ho daleko spíš vést k tomu, aby se mnou například teď v lednu u projektu Společnost kriticky přemýšlelo o společnosti, o své roli v ní a ukázalo mi, co bude jeho výstupem v takovém působení, čím by mohlo společnosti přispět. Což je další aspekt budoucnosti. Naučit děti pracovat s tím, že mají svou odpovědnost.
Také myslím potřebujeme přestat vést děti ve stylu „když se nebudeš dobře učit, nic z tebe nebude“, který je mimo jiné i odrazem nastavení společnosti na fixní myšlení, které neočekává, že by se dítě mohlo rozvíjet mimo své zjevné silné stránky. My místo toho potřebujeme dětem předat základy růstového myšlení, aby nepochybovaly, že se mohou pořád posouvat.
Tady rozhodně platí: Když chceme tvořit budoucnost, nesmíme aplikovat mindset minulosti. V minulosti jsme se spoléhali na to, co známe a co jsme viděli nebo zažili. V korporátech se používá formulace „neměňme nic, ono nám to vždycky nějak fungovalo“. Budoucnost tuhle tezi nezná. Abych tvořil budoucnost, nemůžu se dívat dozadu a aplikovat to, co mi „vždycky fungovalo“. Chce to odvahu a odhodlání zkoušet nové směry a nebát se chybovat, přijmout zpětnou vazbu a jít dál.
I přesto, že si opakujeme třeba to, že z minulosti je potřeba umět se poučit?
Poučit se je v pořádku. Ale není v pořádku aplikovat minulá nastavení, mindset, způsob uvažování, jednání. Abych mohl tvořit budoucnost, musím vzít za svou jedinou jistotu to, že „nevím vůbec nic“, jsem připravený zjišťovat, hledat a také chybovat, protože k chybám při hledání budoucnosti musí docházet. To je přirozené. Chybovat je jedna z našich nejzásadnějších výzev a k tomu musíme děti vést. Ne chápat inovace tak, že jim dáme na hraní iPad. To by byl pořád starý mindset.
„Nejde jen o systém, ale hlavně nastavení jednotlivých škol a učitelů a o to, jestli budou schopní a ochotní pracovat tím novým, vhledovým způsobem.“ FOTO: Marv Shamma
K tomu myslím celkem směřuje i dokument Strategie 2030, jímž se snaží chytit budoucnost i ministerstvo školství. Ale i jemu v rámci systému ujíždí vlak, ten zatím dohánějí spíš jednotlivé školy a učitelé, ne?
Ano, nejde jen o systém, ale hlavně nastavení jednotlivých škol a učitelů a o to, jestli budou schopní a ochotní pracovat tím novým, vhledovým způsobem. Kteří definitivně pochopí, že vědět, kdy se odehrála bitva na Bílé Hoře je fajn, ale důležitější je s dětmi mluvit o tom, proč se stala? A jaké to mělo přímé následky? Jaké se ukázaly třeba o 200 let později? Jak to ovlivňuje nás dnes? Bylo to dobře? Pojďme s nimi přemýšlet i o tom, co by to, co se děje nyní, mohlo znamenat za dalších 200 let. Pojďme jim dát základy kritického myšlení, které nám zatím pořád ještě chybí.
Když to poslouchám, skoro si říkám, že končí i éra, kdy jsme tvrdili, že „starší má vždy pravdu“…
Já bych rád, aby starší člověk měl pořád prostor vyjádřit své moudro. Sám pocházím z kultur, kde funguje tzv. tribe culture, kmenové uspořádání, kde je vždycky rodina semknutá kolem moudrého starce, který sdílí životní zkušenosti. Jenže tohle se ztratilo a my už nemáme možnost čerpat tu hlubokou a odžitou moudrost. Nám zůstalo ego, které se snaží za každou cenu prosadit. I vedle vlastních dětí, na které se stále ještě příliš často díváme s tím starým nefunkčním mindsetem „jsi malý, ty tomu ještě nerozumíš“.
Přitom když se dívám na to, co dneska obsáhne svět a vědění mé devítileté dcery, často s úžasem sleduju, že už mě v mnoha věcech „přerostla“.
Také se podívejme do výsledků neurovědy za poslední roky, i ty jdou mílovými kroky dopředu a v tomto ohledu jasně říkají, že to, jestli budu nebo nebudu respektovat svého tátu, se nerozhoduje někde kolem mého dospívání, ale pomalu už v prenatálním stadiu, a především v prvních třech letech života dítěte, kdy má rodič jedinečný prostor budovat důvěru, odhodit ego, naslouchat dítěti, vybudovat partnerství. A ano, mění se do určité míry i to, kdo koho v čem vede. Moderní technologie to opět jen umocňují. My jsme ti, kdo vlastním rodičům ukazujeme, jak dnešní svět funguje, a dáváme jim zároveň najevo, že jim ten vlak ještě neujel, že mohou svět stíhat. A naše děti buď už dělají, nebo budou brzy dělat to samé pro nás.
Škola, ze které by každý jeden student odešel s vlastním funkčním start-upem, tedy pracující ve vlastní firmě, nikoliv nejistě přešlapující před bránou pracovního trhu. Postrádám u nás i něco jako studium leadershipu pro pedagogy, větší spolupráci škol a automatičtější předávání know-how.
Co se moderních technologií týče, budou už navždycky všudypřítomné, to je fakt. Poslední doba to jen akcentuje. Už i český pedagog například řeší, jestli mu slohovou práci napsalo dítě, nebo chatbot. Z toho mi plyne, že tu vzniká další slepé místo: nemáme pokryté vzdělávání a výchovu ve smyslu etického zacházení s technologiemi a umělou inteligencí zvlášť…
To si uvědomují i lidé v technologických společnostech nebo na univerzitách. Technologie tu dávno jsou a my nemáme nastavená pravidla jejich užívání. Teď máme populární chatbot, který umí odvést neskutečnou práci. Má k dispozici nepřekonatelnou databázi vědění v podobě, které by se mně jako jednotlivci nepodařilo dosáhnout ani za tisíc let. Navíc vše sepíše za pár vteřin. Je to cool a je skoro až logické, že se to chce člověku použít. Ale o to důležitější je mít nějaký etický kodex, který bude právě hodně o nás lidech. Neměli bychom omezovat stroje, ale dát mantinely nám samotným a říct, jak je etické s tím pracovat. Aby to bylo bezpečné pro nás i naše děti a právě pro jejich budoucnost.
Ještě mi dělá starost jedna věc. Základní školy se posouvají, my jako rodiče rosteme, ale na mrtvém bodě se zdá být střední školství, kterému chybí praxe a lidé, kteří by děti vedle dalšího a hlubšího teoretického vědění vedli k praktickým dovednostem.
Chybí tu třeba i něco jako start-upové střední školy, protože když už děti učíme růstovému myšlení, nemůže po základní škole na něm postavené přijít střední školství znovu s fixním myšlením nebo starým způsobem vzdělávání. A start-upová střední škola je po základní škole FLOW i můj cíl. Škola, ze které by každý jeden student odešel s vlastním funkčním start-upem, tedy pracující ve vlastní firmě, nikoliv nejistě přešlapující před bránou pracovního trhu. Postrádám u nás i něco jako studium leadershipu pro pedagogy, větší spolupráci škol a automatičtější předávání know-how. A i to bych rád do budoucna změnil, protože bez toho nám ten vlak ve vzdělávání bude prostě pořád ujíždět.
Marv Shamma vystudoval obor umělé inteligence v Plzni, studoval technologie ve Švédsku, založil několik start-upů a dodnes působí jako poradce v business leadershipu. Před čtyřmi roky začal dávat dohromady holistický koncept školy FLOW a věří, že české školství se může posouvat správným směrem.
Článek byl také vydán na webu eduzin.cz
Autor/ka: Jana Potužníková
