Článek
Magdalena Málková z Poděbrad navíc letos zvítězila i v soutěži o nejinspirativnějšího učitele Česka. „Děti musejí umět číst, psát a počítat, výsledky u nich vidět chci. Nejsem ale příznivcem soutěží na rychlost a dalších podobných metod.“
Na to, že jste letos zvítězila v ocenění o nejinspirativnějšího učitele, učíte celkem krátkou dobu. Můžete zhodnotit, v čem jste se za těch osm odučených let posunula?
Měla jsem takovou vizi, že budu mít s dětmi dobrý vztah, že jim chci dávat hodně prostoru, aby si na věci přicházely samy. V tom jsem trochu narazila, protože když máte ve třídě dvaadvacet dětí, je to dost jiné, než když máte jen ty svoje dvě doma. Myslím, že nakonec se mi to podařilo a nejsem taková ta direktivní učitelka, ale nebylo to určitě snadné. Během těch osmi let jsem se naučila mnohem větší trpělivosti a toleranci. V tom mi hodně lekcí uštědřil můj syn, který je mnohem pomalejšího temperamentu než já a navíc silný introvert. Když jsem pochopila, že jeho osobní tempo nezměním, pomohlo mi to jinak nahlížet i na různé temperamenty dětí. Jsem schopná se hodně zklidnit a to je dobře.
Skutečně se vám nikdy nezastesklo po korporátním světě a klidu vlastní kanceláře?
Ne, ani na chvíli, v korporátu jsem neměla ani svoji kancelář. V japonské firmě nás sedělo 200 v jedné obří místnosti, žádné soukromí jsme neměli. Teď, když jsem vyhrála v ocenění a dala pár rozhovorů, se mi ozývají lidé a říkají – my nevěděli, že to pro tebe bylo tak zlé. Radost mi udělala bývalá kolegyně, která se mi ozvala, že teď také pracuje s dětmi. Shodly jsme se, že ta kreativní práce je nám mnohem bližší a dává nám větší smysl než tabulky, výkazy a procedury.
Vaší velkou specialitou je matematika metodou podle Hejného. Co vás na ní zajímá?
Už někdy v roce 2012 jsem se od svého syna dozvěděla, že se učí ve škole matematiku trochu jinak a že existuje něco jako matematika podle Hejného. Přímo k Hejného metodě jsem se vlastně dostala přes montessori, které jsem znala ze školky svých dětí a líbilo se mi, ale v některých aspektech mi zase přišlo dost omezující. Nicméně právě díky montessori jsem pochopila, jak funguje binomická krychle nebo Pythagorova věta! Pídila jsem se tedy po metodě, která by dětem dokázala zprostředkovat hlubší pochopení matematiky bez nutnosti nákupu speciálních pomůcek, a na fakultě mě potom nasměrovali na Hejného matematiku. Chytla mě do té míry, že už nějakou dobu i já sama patřím mezi lektory.
Kromě Hejného matematiky, co je ještě další vaše specialita?
Je to hlavně integrovaná tematická výuka. V podstatě jde o to, že na jedno téma nahlédnete z pohledu různých předmětů. Takže když v Hejného matematice používáme jako prostředí dětské hřiště a počítáme cestičky, můžeme se v angličtině naučit slovíčka, ve výtvarné výchově si hřiště namalujeme, ve fyzice můžeme třeba zkoumat těžiště a páku na příkladu houpačky, můžeme napsat příběh, který se odehrává na hřišti – zkrátka takové hřiště prozkoumáme ze všech stran a smysluplně propojíme vše, co o něm víme.
Inspirativní učitelé roku 2022:
1. místo: Magdalena Málková (první stupeň) z Nové Vsi u Kolína – REPORTÁŽ Z VÝUKY
2. místo: Daniel Pražák (biologie, dějepis) z Prahy – ROZHOVOR, REPORTÁŽ Z VÝUKY
3. místo: Barbora Havířová (fyzika, informatika, matematika) z Brna – HODINA FYZIKY, ROZHOVOR
Další finalisté ocenění GTP CZ:
Pavel Bobek (první stupeň, němčina) z Prahy – ROZHOVOR
Soňa Havlíková (francouzština, čeština, dějepis, občanská výchova) z Jihlavy – ROZHOVOR
Pavel Hodál (informatika, přírodopis, zeměpis) z Brna – ROZHOVOR O TECHNOLOGIÍCH
Petr Mihalco (první stupeň) z Brna – ROZHOVOR
Michal Mikláš (informatika, počítačová grafika) ze Zlína – ROZHOVOR
Kamila Randáková (první stupeň) ze Slaného - ROZHOVOR
Petr Šíma (biologie, chemie) z Prahy - ROZHOVOR
Tento přístup ale musí být hrozně náročný na spolupráci učitelů…
V tomhle je výhoda, když je škola malá a učitelů pár, pak není takový problém se domluvit. Na druhém stupni jsme se například sešli a řekli jsme si, že se pustíme do tématu architektura. V němčině si tedy žáci povídali o architektu Hundertwasserovi a jeho stavbách ve Vídni, ve fyzice mluvili o konstrukci mostních pilířů, v rámci češtiny, matematiky a dějepisu jsme se vydali na procházku po Praze, vžívali se do architektů, počítali, psali příběhy…
Je to ale samozřejmě časově náročné naplánovat něco podobného, takže do začátku úplně stačí, když se domluví třeba dějepisář a češtinář, že zkusí svoje tematické plány propojit. Už to je lepší než nic. Nám ve škole s plánováním pomáhají i různé aplikace a sdílená prostředí, ale stejně to vyžaduje velkou časovou investici a přípravu. Tematický blok by podle mě stačil i dvakrát ročně, protože když se dělá častěji, tak už to podle mě děti ani neocení. Třeba loni jsme měli, a to dokonce online, týden na téma Vincent van Gogh, povedlo se to skvěle a děti z toho čerpají dodnes.
„Chtěla bych se víc dozvědět a inspirovat, jak dělají věci v cizině.“ FOTO: Alice Hrubá
V progresivních školách je časté, že se neznámkuje. V té, kterou jste spoluzakládala a strávila v ní osm let jako učitelka, se ale známky dávají. Jak to?
Známky jsou legitimní způsob hodnocení, ale zdaleka ne jediný. Někdo známky potřebuje, někomu jsou úplně jedno a obojí je v pořádku. Ve Škole Prosperity jsme používali speciální žákovskou, kde je místo i na slovní hodnocení a sebehodnocení a navíc se kromě čísel používala i písmena. Někdo může dostat čtyřku, protože na daný předmět fakt nemá buňky, ale k tomu A za velkou snahu. Známky samy o sobě nejsou problém, ale není nutné jim přisuzovat nějaký zásadní význam.
Pomáhají mi učebnice, které ale neberu jako dogma a vybírám si z nich. Některé materiály vytvářím a dávám k použití sama, ale spousta materiálů je běžně dostupných.
A co písemky a testy?
Písemky a testy se dají přece brát jako průběžná zpětná vazba, jak na tom děti jsou, aby viděly, jak a kam se v průběhu roku posouvají. Navíc je vhodné je zlehka připravovat na situaci, kdy je prostě třeba podat určitý výkon za časový úsek, jako třeba při přijímacích zkouškách. Já sama ale ráda experimentuji s různými formáty testů. Proč nenabídnout třeba pololetní práci, která bude u každé úlohy mít tři úrovně obtížnosti, a žáci si budou volit, do jaké se pustí?
Další vaší specialitou je, že ráda učíte spojené ročníky. Učíte tak pořád? Dává to smysl?
Od září už spojené ročníky neučím. Užívám si teď učení v jednom ročníku namísto malotřídní výuky. I tak je tam ale plno žáků na rozdílné úrovni, takže učitel musí být stejně tak připraven reagovat na různé potřeby svých žáků.
Kde berete materiály do hodin?
Pomáhají mi učebnice, které ale neberu jako dogma a vybírám si z nich. Některé materiály vytvářím a dávám k použití sama, ale spousta materiálů je běžně dostupných. Mám moc ráda promyšlené materiály HanaMi, které vytváří skvělá Hana Mühlhauserová. Dá se toho najít hodně, učitelé jsou navíc často báječní lidé, kteří s ostatními rádi sdílejí.
Magdalena Málková na vyhlášení Global Teacher Prize CZ. FOTO: Alice Hrubá
Co byste se ještě chtěla naučit?
Plno věcí! Chtěla bych se víc dozvědět a inspirovat, jak dělají věci v cizině. To je taková moje úchylka. Když jsem někde v zahraničí, objednám se do nějaké místní školy a jdu. Třeba v Thajsku jsem se zúčastnila ranního shromáždění dětí a už vím, že pochod do tříd za zvuku státní hymny není nic pro mně. Ráda si také nakupuji v zahraničí knížky a pomůcky, ráda si prolistuji americké, ruské nebo singapurské učebnice. Učiněným rájem jsou pro mě velká knihkupectví v Americe, odkud si vozím nebo nechávám vozit různé pomůcky nebo knihy. A taky se chci ještě hodně učit od lidí, kteří toho hodně umějí. Učit se můžu celý život, to mi přijde skvělé.
Jak podle vás vypadá podařená hodina?
Tak, že děti jsou po celou dobu aktivní. Musí je to bavit, a k tomu slouží i to, že se střídají různé formy práce – děti pracují samy, ve dvojicích, ve skupinách… Během hodiny musí dojít i na prvek reflexe neboli zvědomění si svého pokroku a učení. A aby byla hodina podařená, musí tam být radost a smích, jinak to nejde.
Mnozí lidé by třeba i chtěli učit, ale bojí se toho, že nezvládnou ukočírovat chování dětí, že budou mít problémy s kázní. Jak to zvládáte vy?
Samozřejmě je otázka, jak si kdo představuje kázeň. Někdo potřebuje, aby děti seděly tiše jako pěny, a když spadne láhev z lavice, už je to projev nekázně. U mě v hodinách je málokdy ticho, často mívám děti, které mají poruchy učení nebo chování, ale já to nehodnotím jako nekázeň. Když děti zaujmete, aktivizujete, tak nemají prostor pro „zlobení“, což je tedy taky slovo, které nemám ráda. Když někdo „zlobí“, co to znamená? Většinou to, že je pro něj hodina buď moc snadná, nebo naopak příliš náročná. Když dáte dětem to, co potřebují, tak v hodinách nebudete mít problém s kázní, o tom jsem přesvědčená.
Jak to ale zvládáte, když máte ve třídě 22 dětí a každé je úplně jiné?
Je to každodenní mravenčí práce. Zajímám se o ně. Nejsou to pro mě jen položky v třídní knize, jméno a příjmení. Chci vědět, co je baví, nebaví, jak to mají doma; potřebuju znát jejich silné a slabé stránky, takže s nimi musím mluvit. Moc učitelům doporučuji, aby využili každou příležitost k tomu, aby s dětmi trávili čas i mimo třídu a školu, ať už na horách, na výletech, nebo na exkurzích… Protože najednou je uvidí úplně jinak.
Volnost je důležitá, ale má mít své meze a studijní výsledky dětí pro mě jsou důležité. Je pro mě velmi překvapivé, že když pominete všechny organizační a byrokratické složitosti, je vlastně v Česku velmi snadné otevřít si školu.
Také je potřeba znát rodiče. Třídní schůzky formou tripartit jsou už na mnoha školách standard a je to dobře. Já nemám problém dát svoje číslo mobilu, být aktivní ve whatsappové skupině, přijímat zpětné vazby. Mnohé děti to ve škole nemají jednoduché a je důležité to pochopit.
Je podle vás důležité vést i děti k empatii a kultivované komunikaci?
Je to důležité. Etická výchova je skvělým nástrojem, jak rozvíjet tyto kompetence. Ve Škole Prosperity jsme ji zavedli už od první třídy, vždy v pondělí první hodinu. Rodiče se na nás dívali překvapeně a říkali „to se budou děti učit prostírat stoly a dávat přednost ve dveřích“? O tom to ale samozřejmě není, etika a etiketa je něco úplně jiného. Děti se v etické výchově učí znát samy sebe, komunikovat, spolupracovat. Když se do toho ta energie dá, tak se rozhodně vrátí. Neslyšíme takové to „nebudu s tím a tím ve skupině, protože je nemám rád“. Děti, které přicházely do vyšších ročníků, z toho byly trochu v šoku, ale obvykle se rychle přizpůsobily. Na Novém PORGu, kde pracuji teď, pracujeme s finským systémem KiVa, který etická témata nabízí. Etika tu není jako samostatný předmět, ale témata jsou prostřednictvím KiVy nabízeny všem žákům už od prvního ročníku.
„Není zdaleka tak důležité, jestli má škola dobré mikroskopy, ale mnohem důležitější je, jací tam pracují lidé a jak se k dětem chovají.“ FOTO: Kateřina Lánská
Pracujete na soukromých školách, je soukromá škola vždy ta lepší?
Nechtěla bych nálepkovat a rozdělovat školy podle toho SOUKROMÁ = LEPŠÍ a STÁTNÍ = HORŠÍ. Tak to není. I v soukromé škole mají podle mě děti umět číst, psát a počítat, aby se toho mohly hodně dozvídat. Volnost je důležitá, ale má mít své meze a studijní výsledky dětí pro mě jsou důležité. Je pro mě velmi překvapivé, že když pominete všechny organizační a byrokratické složitosti, je vlastně v Česku velmi snadné otevřít si školu. Samozřejmě byste měli naplňovat Rámcový studijní plán a povinné výstupy a být pod dohledem České školní inspekce, ale já někdy žasnu, když vidím, co některým rádoby svobodným školám prochází, jak je možné, že přijde dítě ze šesté třídy a neumí pořádně psát?
Co byste tedy poradila rodičům, kteří vybírají školu pro dítě a chtějí vybrat dobře?
Aby se seznámili s tím, kdo bude jejich dítě učit. Já sama jsem se prostě objednala a šla jsem si sednout na hodinu budoucího učitele mých dětí. Byla jsem trochu za exota, ale je to pro mě důležité. Dobrá škola s dobrou pověstí ještě nemusí znamenat, že tam všichni učitelé budou dobří a že si s vaším dítětem budou rozumět. Děti tráví ve škole spoustu hodin a zejména na prvním stupni jsou většinu času s jedním učitelem nebo učitelkou. Když mám být pět let s někým, kdo mi nesedne, tak pět let trpím, a jsou to kolikrát hrozné situace. Podle mě není zdaleka tak důležité, jestli má škola dobré mikroskopy, ale mnohem důležitější je, jací tam pracují lidé a jak se k dětem chovají.
Máte za sebou třeba nějaký učitelský fail?
Jednou jsem chtěla děti povzbudit ve čtení, tak jsem na nástěnku pověsila tabulku se jmény dětí a řekla jsem jim, že kdo přečte knížku, dostane razítko. Byla tam jedna dívka, která opravdu ráda četla. K jejímu jménu tudíž přibývalo razítko za razítkem, v očích ostatních dětí narůstalo zklamání a rozhodně to nikoho nemotivovalo ke čtení, když jsem z toho udělala soutěž. Jednou jsem se byla podívat v jedné škole, a tam měli pod tabulí plakát vysoké hory, na niž lezli horolezci – reálné podobizny dětí. Některé byly už skoro nahoře, ale dost se jich plácalo někde hluboko dole. A já jsem si říkala, jaké to asi je, vidět každý den svůj obličej beznadějně za ostatními? Na jejich místě by mě to rozhodně nemotivovalo k větší snaze. Ty děti rychle poznají, že nemají šanci, a prostě to vzdají.
Takže nejste příznivce soutěží?
Ne, to nejsem. Násobilkový král, plácačka a další hry na rychlost jsou pro mě vlastně úplně nevhodné. Dobře, možná občas při tělocviku může mít smysl si udělat nějaký závod. Ale být každou hodinu tím chudákem, co zůstane stát jako poslední, protože nepočítám dost rychle? Toho opravdu příznivec nejsem.
Magdalena Málková pracovala jako nákupčí v nadnárodních firmách, později ale odešla učit do mateřské školky. Následně vystudovala učitelství pro první stupeň základní školy. Je spoluzakladatelkou ZŠ Prosperity v Nové Vsi u Kolína, kde učila na prvním i druhém stupni. Nyní učí na prvním stupni soukromé školy Nový PORG. V roce 2022 získala ocenění pro nejinspirativnějšího pedagoga Global Teacher Prize Czech Republic.
Text vyšel v online magazínu EDUzín.
Autor/ka: Lucie Kocurová
