Článek
A zároveň dodává: „Mnohé firmy dnes ale říkají ‚hlavně ať má uchazeč chuť pracovat, vše potřebné ho naučíme‘.“ Co tedy poradit žákům, kteří by se rádi stali středoškoláky a v početné konkurenci to letos nebudou mít jednoduché?
Mnoho rodičů s dětmi brzy čeká volba střední školy. Jak na to? Měli by se s někým poradit?
Hodně záleží, jestli mám pocit, že potřebuji poradit od někoho jiného, nebo jestli se umím zastavit a sama pojmenovat, co od sebe a od svého života chci. Opravdu to není o tom, že v devítce si v lednu sednu a řeším, co jednou chci dělat. Doporučuji, aby tomu předcházel dlouhodobější proces zkoumání. Podívat se třeba na to, u čeho nejraději trávím svůj volný čas. Co mě v poslední době zaujalo natolik, že jsem si o tom něco víc přečetl/a nebo zjistil/a. Já osobně velmi akcentuji aktivity mimo školu: Pomáhám někomu ve svém volném čase? Chodím do skauta a tam mi jde něco od ruky?
Pak je také fajn si říct, jaký jsem typ mladého člověka. Jestli spíš komunikativní, akční a mezi lidmi se cítím jako ryba ve vodě, nebo jsem raději sám se sebou a v klidu. Jestli jsou mi bližší aktivity s lidmi, nebo naopak manuální činnosti a tak podobně. Je také dobré zkusit se při těch úvahách trochu odpoutat od svých školních výsledků, a třeba si i dovolit trochu se zasnít, představit si svou budoucnost za nějakých dvacet let.
Jak můžu jako rodič realisticky odhadnout, jestli se dítě na nějakou školu dokáže dostat a zvládne ji i vystudovat?
Doporučuji si opravdu detailně zjistit informace o obsahu studia. Kolik hodin obnášejí jednotlivé předměty? Na gymnáziu zabírá hodně času třeba matematika, biologie, chemie. Jsou to věci, kterým je dítě ochotné věnovat čas? Jaké výsledky vůbec chce na té škole mít? My rodiče s dítětem žijeme a vidíme, jak je ve škole úspěšné, jaký má vztah k učení, jestli když potřebuje zabrat, tak je toho schopné, nebo nad tím sedí hodiny, trápí se, nedává mu to smysl. To už pozorujeme během druhého stupně základní školy. A důležitým faktorem je i motivace dítěte. Pokud je rozhodnuté, že opravdu na nějakou školu chce, pak dokáže překonat i lecjaké překážky. Ale jestli uspěje, to záleží na spoustě dalších faktorů a jen nad částí z nich máme nějakou kontrolu. Sociální zázemí, s kým se v té třídě potká, na jaké učitele narazí, jestli se ve škole cítí dobře, to všechno potom ovlivňuje další průběh jeho studia.
Je vůbec možné zjistit všechno potřebné během dne otevřených dveří?
Na den otevřených dveří je třeba si udělat pečlivou přípravu a ptát se přesně na to, co mě zajímá. Je pro mě důležitý počet absolventů, kteří pak šli na vysokou školu, nebo spíš praxe, zahraniční projekty a stáže? Pro někoho je důležitá jazyková vybavenost, pro jiného propojení s moderními technologiemi. Ideální je, pokud to škola umožní, jít se podívat i do výuky. Dnes při dnech otevřených dveří často provázejí studenti, tak se jich neformálně poptat, jak a s čím jsou spokojení. A moc bych doporučovala, aby tohle nedělali rodiče, ale nechali to na dětech, ať se vyptávají, zjišťují si – vždyť schopnost komunikovat s cizími lidmi je v dnešní době tak důležitá a patří ke vzdělání.
Kolem odborných škol panuje spousta mýtů. Jsou přece také zakončené maturitní zkouškou, a když ukončím odbornou školu, vůbec to neznamená, že nemůžu studovat dál.
Hlavně ve velkých městech pozorujeme kontinuální nárůst zájmu o gymnázia. Přijde vám to jako racionální volba?
Záleží na motivaci, proč vlastně dítě na gymnázium chce. Jestli je to pro něj cesta na vysokou školu, nebo to vnímá jako možnost ještě odložit rozhodování o svém dalším směřování, nebo se chce učit víc předmětů v širším kontextu. Existují totiž i alternativy, takzvaná lycea, o nichž se málo ví. Lyceum není gymnázium, ale zároveň to není odborná škola. Je to něco mezi tím. Máme pedagogická lycea, zdravotní lycea, technická, přírodovědná. Ano, když se potom absolvent gymnázia nebo lycea hlásí na stejné místo na vysokou školu, tak větší šanci bude mít asi ten z gymnázia, ale zase to nic neznamená. Pečlivá příprava na přijímací zkoušky může šance vyrovnat.
Někteří rodiče se možná trochu obávají volit střední odborné školy, protože jsou příliš úzce zaměřené a jejich studenti pak mají méně možností dalšího studia.
Kolem odborných škol panuje spousta mýtů. Jsou přece také zakončené maturitní zkouškou, a když ukončím odbornou školu, vůbec to neznamená, že nemůžu studovat dál. Velkou výhodou je propustnost školy, kdy žák začne na učňovském oboru a pak si dodělá maturitu, nebo obráceně během studia zjistí, že požadavky jsou příliš velké, a přejde z maturitního oboru na učební. My s tou propustností jen nejsme zvyklí pracovat. Vím, že školy se opravdu snaží nabízet varianty, hledat cesty, když už tam žáka mají. Existuje spousta středních odborných škol, které jsou až rodinného typu a dojíždějí tam i děti z větších měst, protože potřebují malou školu, potřebují individuální přístup ze strany pedagogů a trochu i vnímání svého osobního kontextu, když jsou třeba z pěstounské rodiny nebo mají rodiče samoživitele.
Vůbec nejvíc specializovaná jsou pak učiliště, že?
Teď si vzpomínám na jeden příklad ze Švédska. Tam je to tak, že na první dva měsíce žák nastoupí na odborné učiliště, ale nevybírá si obor a dělá kolečko ve všech oborech, které se nabízejí. A teprve až v listopadu se rozhoduje, co začne studovat. To mi přijde skvělé, protože si napřed všechno vyzkouší a trochu už ví, do čeho jde.
Každý rok mění střední školu až devět tisíc žáků. Přijde vám to jako problém?
Záleží na tom, jestli takové rozhodnutí ten člověk společensky ustojí. Když se rozhodne, že než by dokončil školu, o které už ve druháku ví, že ji dělat nechce, tak raději vezme život do svých rukou a přestoupí jinam, je to samozřejmě v tu chvíli náročné. Ale co jsou jeden nebo dva roky ve srovnání se čtyřiceti lety na pracovním trhu? To je kapka v moři. Aspoň už ví, co opravdu dělat nechce, a dál už záleží na úhlu pohledu. Dal mu ten „ztracený“ rok nebo dva něco do života? Co ho to naučilo, čím ho to vybavilo? Myslím, že jako společnost ještě moc neumíme reflektovat naše předchozí zkušenosti, spíš chceme rychle zapomenout, protože to byl přece omyl, a jedeme dál.
Teď na podzim jsem byla na veletrhu povolání v Opavě a dělala jsem si rychlou statistiku, o jaké školy mají žáci největší zájem. Nejvíc to byla pedagogika a zdravotnictví a překvapivě také zemědělství. Tyto změny myslím přinesl právě covid.
Možná je to i tím, že v patnácti letech ještě nejsou dost zralí na to, aby si vybrali konkrétní obor. A to nás opět vrací k velkému zájmu o gymnázia…
Statistiky ukazují, že snad až třetina absolventů odborných škol v oboru dále nepracuje. A teď je otázka, jestli je to dobře, nebo špatně. Jsou to dobře vynaložené peníze do vzdělávání mladých lidí, nebo ne? Oni během studia zjistili, že ten obor není to, co by chtěli v životě dělat. Zklamala je praxe nebo celkově byla jejich očekávání jiná. Ale na druhou stranu – já sama mám vystudované hotelnictví, a sice v oboru nepracuji, ale neměnila bych a na gymnázium bych nešla, kdybych měla volit znovu. Vybavilo mě to jazykově i pro práci s lidmi, naučila jsem se hodně věcí, které nesouvisí s roznášením jídla a fungováním recepce. Moc bych mladým přála, aby se na svoje středoškolské vzdělání dokázali tímhle úhlem podívat.
Změnil nějak covid podle vás kariérní volby dětí?
Teď na podzim jsem byla na veletrhu povolání v Opavě a dělala jsem si rychlou statistiku, o jaké školy mají žáci největší zájem. Nejvíc to byla pedagogika a zdravotnictví a překvapivě také zemědělství. Tyto změny myslím přinesl právě covid. Výrazně stoupl zájem o zdravotnické obory, jednoznačně si rodiče a děti dali jedna a jedna dohromady a řekli si, že vždycky tady bude potřeba někdo, kdo se bude starat o nemocné nebo třeba o seniory. Dál děti slyší, že stouply mzdy pedagogů, že učitelská profese bude mít i nadále nadprůměrné příjmy, takže tam vidí jistotu a stabilitu. Nevím přesně, z čeho pramení zájem o zemědělství, ale možná je v tom nějaká vize soběstačnosti.
Co byste poradila letos deváťákům, kteří se budou potýkat s ostrou konkurencí?
Hlavní strategie je mít svůj plán B. Mám-li vysněnou školu, na kterou se chci dostat, řeknu si na rovinu, co pro to můžu udělat. Je dobré realisticky zhodnotit své šance, podívat se, kolik žáků se hlásilo v minulém roce, kolik bodů v Cermat testech měl poslední přijatý a podobné statistické věci. A pak mít ten zmíněný plán B, tedy podat přihlášku na nějakou školu, která by mě třeba na první dobrou nenapadla. Možná je to škola mimo hlavní město, takže budu dojíždět, ale nevadí, protože nabízí to, co by mě zajímalo. Plán B by neměla být jen nějaká náhražka, ale přijatelná varianta.
Takže na první místo si dám například průmyslovku a na druhé střední odbornou školu, která má podobný profil – naučím se tam třeba programování, grafiku nebo to, co mě zajímá. Stanovit si priority je důležitá dovednost. A taky to celé nebrat až tak fatálně. Říct si: „Nakolik v konečném důsledku ovlivní výběr střední školy můj život? Je to jen jedno z mnoha rozhodnutí, která mě v životě čekají.“ Ne, že bychom to měli podceňovat, ale nedělat z toho hlavní rozhodnutí života, protože tak to není.
Text vyšel také na webu eduzin.cz.
Autor/ka: Lucie Kocurová
