Článek
Na letišti Schiphol v Amsterdamu to ten den vypadalo jako každé jiné letní odpoledne. Lidé stáli ve frontách, hledali pasy, kupovali poslední kávu a kontrolovali brány. Někdo letěl domů. Někdo na dovolenou. Na odletové tabuli svítil Kuala Lumpur. Let Malaysia Airlines MH17.
Boeing 777-200ER měl před sebou dlouhou cestu přes Evropu, Ukrajinu, Rusko a dál do Asie. Na palubě bylo 283 cestujících a 15 členů posádky. Celkem 298 lidí.
Nikdo z nich netušil, že za několik hodin se jejich let stane jednou z nejznámějších civilních leteckých tragédií moderní doby. Let MH17 odstartoval z Amsterdamu 17. července 2014.
Bylo léto. Na východě Ukrajiny už ale několik měsíců probíhal ozbrojený konflikt. Proruští separatisté tam bojovali proti ukrajinské armádě a nebe nad Donbasem už dávno nebylo obyčejným nebem.
V předchozích týdnech tam padala ukrajinská vojenská letadla. Jenže civilní provoz ve větších výškách tehdy stále pokračoval. Ukrajina uzavřela vzdušný prostor jen do určité výšky. Dopravní letadla mohla létat výš.
MH17 letěl ve výšce 33 000 stop. Tedy zhruba 10 kilometrů nad zemí. Z pohledu pasažéra to byl normální let. V kabině se rozdávalo jídlo. Lidé spali, dívali se z okénka, listovali časopisy, možná si nastavovali hodinky na malajsijský čas. V kokpitu nebylo nic mimořádného. Letoun byl technicky v pořádku, posádka nehlásila žádný problém.
Pak přišel čas 13:20:03 UTC. A všechno skončilo. Raketa systému Buk explodovala těsně u levé přední části letadla, poblíž kokpitu. Nebyl to zásah jako ve filmu, kde letadlo chvíli kouří a pilot se ještě snaží něco zachránit.
Tady nebyl čas na nic. Bojová hlavice se roztrhla vedle letounu a stovky kovových fragmentů vletěly do přídě Boeingu obrovskou rychlostí. Kokpit dostal přímý zásah. Letadlo se začalo rozpadat ještě ve vzduchu.
Řídící letového provozu se snažili posádku volat. „Malaysian one seven, Dnipro Radar.“ Odpověď nepřišla. Na radaru už nebylo co sledovat. Trosky dopadly u obcí Hrabove, Rozsypne a Petropavlivka v Doněcké oblasti. Kusy letadla se rozletěly po polích, silnicích, zahradách a střechách domů. Některé části dopadly mezi slunečnice.
Mezi oběťmi byli lidé z několika zemí. Nejvíc jich bylo z Nizozemska. Byli mezi nimi také lidé s vazbou na Austrálii, Malajsijci, Britové, Indonésané, Němci, Belgičané a další.
Byly tam celé rodiny. Byly tam děti. Byli tam lidé, kteří letěli na mezinárodní konferenci o AIDS do Melbourne. Byli tam obyčejní cestující, kteří se jen ocitli v nesprávný den na nesprávné trase.
To je na celé tragédii možná nejhorší. Nikdo z nich nebyl voják. Nikdo z nich nebojoval. Nikdo z nich nebyl cílem, který by dával jakýkoliv smysl. Byli to lidé v civilním letadle.
Místo dopadu nebylo bezpečné. Oblast kontrolovali proruští separatisté. Vyšetřovatelé se k troskám nedostali hned. Novináři a místní lidé chodili mezi zbytky letadla, zatímco ozbrojenci hlídali prostor a svět sledoval záběry, které působily skoro neskutečně. Byla to letecká katastrofa. Bylo to bojiště.
A právě to vyšetřování od začátku komplikovalo. Trosky neležely v klidné krajině, kam může druhý den přijet tým odborníků a začít pečlivě označovat každý kus. Ležely v oblasti, kde se střílelo, kde se vyjednávalo o přístup, kde se čas ztrácel každou hodinou.
Černé skříňky se nakonec podařilo získat a poslat k analýze do Británie. Záznamy potvrdily to nejdůležitější: v kokpitu nebyl žádný varovný signál, žádná technická závada, žádná panika posádky, žádný pokus o nouzové hlášení.
Vyšetřovatelé pak začali skládat obraz katastrofy z tisíců malých stop. Z trosek, z fotografií, z radarových údajů, z družicových snímků, z odposlechů, z mobilních dat, z výpovědí svědků i z kovových úlomků nalezených v tělech členů posádky a v konstrukci letadla. Byla to mravenčí práce.
V Nizozemsku vznikla rekonstrukce části Boeingu. Vyšetřovatelé skládali kusy trupu zpět na rám, jako kdyby sestavovali obrovské trojrozměrné puzzle. Jenže tohle nebyla technická hra. Let MH17 byl zničen raketou země-vzduch ze systému Buk.
Nizozemská rada pro bezpečnost (DSB) uvedla, že šlo o bojovou hlavici typu 9N314M, odpálenou raketou řady 9M38 ze systému Buk. Exploze nastala u levé přední části letounu a poškodila kokpit tak, že Boeing se rozpadl ve vzduchu.
Podle vyšetřovatelů bylo odpalovací zařízení Buk TELAR dopraveno z Ruské federace na východ Ukrajiny, konkrétně na pole u obce Pervomajskyj poblíž Snižného, tedy do oblasti ovládané separatisty. Po odpálení rakety byl systém odvezen zpět do Ruska. A chyběla jedna raketa.
Vyšetřovatelé sledovali jeho trasu přes fotografie, videa, svědecké výpovědi a další důkazy. Porovnávali detaily vozidla, jeho poškození, znaky, kola, stopy, všechno. Jako když se hledá otisk prstu. A ten otisk ukazoval na 53. protiletadlovou raketovou brigádu ruské armády z Kursku.
Rusko všechno odmítalo. Od začátku nabízelo jiné verze. Jednou za to mělo moci ukrajinské letadlo. Jindy ukrajinská raketa. Pak zase jiné místo odpalu. Verze se měnily, ale směr byl stejný: odvést pozornost od Ruska. Jenže vyšetřování šlo dál. A důkazy přibývaly.
V roce 2022 padl v Nizozemsku rozsudek. Soud v Haagu odsoudil Igora Girkina, Sergeje Dubinského a Leonida Charčenka k doživotí za způsobení pádu letu MH17 a vraždu všech 298 lidí na palubě. Čtvrtý obžalovaný Oleg Pulatov byl zproštěn viny.
Odsouzení u soudu nebyli. Rozsudek padl v jejich nepřítomnosti. Spravedlnost byla vyslovena, ale viníci nesedí ve vězení. A Rusko dál opakovalo, že za nic nemůže.
Dne 12. května 2025 přišel další zlom. Rada Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) rozhodla, že Ruská federace je odpovědná za sestřelení letu MH17 a porušila Chicagskou úmluvu, která zakazuje použití zbraní proti civilním letadlům za letu.
Bylo to důležité, protože už nešlo jen o trestní odpovědnost jednotlivců. Šlo o odpovědnost státu. Nizozemsko a Austrálie chtěly, aby Rusko jednalo o reparacích. O tom, co se má stát, když stát dopustí, aby civilní letadlo plné lidí zmizelo z nebe.
Evropský soud pro lidská práva dne 9. července 2025 rozhodl, že Rusko je odpovědné za sestřelení letu MH17 a za smrt všech lidí na palubě. Zároveň uvedl, že Rusko svou neochotou spolupracovat a neustálým popíráním ještě prohlubovalo utrpení pozůstalých.
A pak Rusko udělalo to, co dělá často. Odpovědnost znovu odmítlo. Později v roce 2025 se obrátilo na Mezinárodní soudní dvůr a napadlo rozhodnutí ICAO.
V Nizozemsku vznikl památník s 298 stromy. Jeden strom za každého člověka.
