Článek
Země pod nohama se chvěje, jako by se blížilo zemětřesení. Je parné odpoledne roku 1885 a zoufalý farmář v jihoaustralském vnitrozemí hledí k obzoru s očima plnýma čirého děsu. K jeho pastvinám se neblíží písečná bouře ani stádo splašeného dobytka. K zemi se valí živý šedohnědý koberec tvořený miliony hladových těl.
Vlna hlodavců polyká každé stéblo trávy, ohlodává kůru keřů až na holé dřevo a mění úrodnou savanu v mrtvou měsíční krajinu. Za několik hodin nezbude z pastviny pro tisíce ovcí jediný zelený list. Voda v napajedlech mizí pod náporem tisíců žíznivých těl a ovce hynou v oblacích zvířeného prachu.
O šestadvacet let dříve přitom stačila jediná nevinná lidská pošetilost. Britský osadník Thomas Austin na Štědrý den roku 1859 slavnostně otevřel dřevěné přepravky a vypustil na svůj pozemek dvacet čtyři divokých králíků dovezených z Anglie.
Chtěl si na svém novém panství pouze užít tradiční víkendový lov s přáteli a dopřát si trochu domovské nostalgie. Netušil, že právě podepsal rozsudek smrti nad celým australským ekosystémem.
Vánoční dárek, který zničil nedotčený kontinent
Thomas Austin byl zámožný anglický statkář, který se usadil v australském státě Victoria na rozsáhlém panství Barwon Park poblíž Winchelsea. Vlastnil tisíce akrů půdy a stovky kusů dobytka. Jako pravému britskému gentlemanovi mu však v novém domově chyběla tradiční zábava šlechty: hon na drobnou divokou zvěř. Domácí vačnatci mu nepřipadali jako dostatečně důstojná kořist. Pohybovali se pomalu nebo žili skrytým nočním životem.
Na podzim roku 1859 proto požádal svého synovce v Anglii, aby mu lodí poslal zásilku divokých králíků, divokých kachen a koroptví. Loď Lightning dorazila do přístavu v Melbourne počátkem prosince. Přežilo pouhých dvacet čtyři divokých a polodivokých králíků.
Austin převzal klece a 25. prosince 1859 je hrdě vypustil do křovin na svých pozemcích. Australský kontinent představoval pro evropského králíka divokého naprostý ráj na zemi. Zimy byly mimořádně mírné, takže se zvířata mohla rozmnožovat nepřetržitě po celých dvanáct měsíců v roce. Nekonečné travnaté pláně nabízely nevyčerpatelné zásoby potravy a písčitá půda byla ideální pro hloubení rozsáhlých podzemních měst.
Nejpodstatnější faktor však spočíval v absenci přirozených nepřátel. Australští dravci nebyli na rychlé a v norách ukryté evropské savce evolučně přizpůsobeni. Divocí psi dingo, draví ptáci ani ještěři nedokázali zběsilé tempo reprodukce nijak zpomalit.
Králíci předvedli biologickou explozi, jakou moderní věda do té doby nezaznamenala. Samice králíka dospívá za pouhé čtyři měsíce. Její březost trvá necelých třicet dní a v jednom vrhu přivede na svět až sedm mláďat. Samice je navíc schopná počít další vrh téměř okamžitě po porodu.
Z původních dvaceti čtyř zvířat Thomase Austina vzešla během pouhých několika let neporazitelná armáda. V roce 1866 jich lovci na jeho panství postříleli přes čtrnáct tisíc, aniž by populaci v okolí jakkoli zredukovali.
V roce 1867 navštívil panství Barwon Park sám syn britské královny Viktorie, princ Alfred, vévoda z Edinburghu. Austin pro prince uspořádal velkolepý hon. Během jediného odpoledne princ s družinou postřílel přes tisíc králíků. Všichni se skvěle bavili a tisk oslavoval hojnost zvěře. Nikdo z přítomných netušil, že se dívají do tváře nezvladatelné biologické katastrofy.
Do roku 1880 překročila králičí fronta hranice Nového Jižního Walesu a Queenslandu. Šířila se rychlostí až sto kilometrů za rok napříč buší. Šlo o nejrychlejší zaznamenanou invazi jakéhokoli suchozemského savce v celé zdokumentované historii planety.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století obývalo Austrálii neuvěřitelných několik stovek milionů králíků. V obdobích populačních vrcholů po vydatných deštích odhadovali zoologové jejich celkový počet dokonce až k jedné miliardě jedinců.
Zvířata nepustošila pouze pastviny pro dobytek. Sežrala veškerou vegetaci včetně kořínků travin a mladých semenáčků eukalyptů. Půda zbavená travního drnu podlehla masivní větrné a vodní erozi. Úrodná ornice se měnila v jemný prach, který gigantické větrné bouře odnášely tisíce kilometrů daleko až na pobřeží Nového Zélandu.
Původní australští vačnatci přicházeli o potravu i přirozené úkryty. Desítky unikátních druhů, jako byli bandikuti, klokánci nebo vombati, se ocitly na pokraji vyhynutí. Domácí ovce a skot hromadně umíraly hlady u vyschlých napajedel obklopených králičími norami.
Fatální omyl s liškami
Australská vláda i zoufalí farmáři vyhlásili králíkům totální válku. Do buše vyrazily tisíce profesionálních lovců a traperů. Úřady vypisovaly tučné odměny za každou odevzdanou králičí kůži nebo ocas. Farmáři do nor pumpovali jedovatý plyn a vyráběli speciální brázdicí vozy, které za sebou do vyhloubených rýh sypaly návnady napuštěné smrtícím strychninem a žlutým fosforem. Fosforové návnady však často způsobovaly ničivé požáry buše a trávily domácí zvířata i původní faunu.
Když mechanické ani chemické metody selhaly, dopustili se kolonizátoři dalšího fatálního omylu. Do australské přírody záměrně vysadili evropské lišky obecné a zdivočelé kočky, které měly králičí populaci regulovat.
Výsledek byl naprosto katastrofální. Lišky i kočky rychle zjistily, že lovit rychlé a ostražité králíky v podzemních norách je příliš namáhavé. Místo toho začaly masově požírat pomalé a bezbranné původní australské vačnatce a nelétavé ptáky. Zavedení predátorů vytvořilo druhou ekologickou krizi, která decimuje australskou přírodu dodnes.
V roce 1887 byla situace tak zoufalá, že vláda Nového Jižního Walesu vypsala astronomickou odměnu dvacet pět tisíc liber pro kohokoli, kdo najde účinný způsob, jak králíky vyhubit. O odměnu se přihlásil dokonce i slavný francouzský vědec Louis Pasteur.
Pasteur navrhoval nakazit králičí populaci bakterií kuřecí cholery a vyslal do Sydney své přední asistenty. Australské úřady se však bály nekontrolovatelného šíření cholery mezi domácí drůbeží a Pasteurovy experimenty na ostrově Rodd Island u Sydney nakonec zastavily.
V roce 1901 se vláda Západní Austrálie odhodlala k monumentálnímu technickému projektu. Rozhodla se postavit gigantickou bariéru, která měla fyzicky oddělit zamořený východ kontinentu od dosud nedotčených úrodných zemědělských oblastí na západě. Vznikl slavný Rabbit-Proof Fence neboli Plot proti králíkům.
Stavba trvala šest vyčerpávajících let a stála obrovské finanční prostředky. Dělníci vybudovali soustavu tří na sebe navazujících plotů z hustého ocelového pletiva a dřevěných sloupů. Hlavní bariéra číslo 1 měřila neuvěřitelných 1 833 kilometrů a táhla se napříč celým kontinentem od severního pobřeží u Port Hedlandu až k jižnímu oceánu u Esperance. V té době šlo o nejdelší souvislou stavbu tohoto typu na celé planetě.
Kolem plotu vznikla stálá hlídková služba. Muži denně projížděli stovky kilometrů nehostinnou pouští, aby opravovali poškozené pletivo.
Výsledek byl přesto obrovským zklamáním. Než dělníci plot v roce 1907 definitivně dokončili, králíci už dávno pronikli na západní stranu bariéry. Zvířata pletivo snadno podhrabávala, využívala poničené úseky způsobené stády divokých velbloudů a termity nebo jednoduše prolezla dřevěnými branami, které neopatrní cestovatelé zapomínali zavírat. Gigantická stavba za miliony liber invazi nezastavila.
Biologická apokalypsa
Je horké letní dopoledne 8. prosince 1950 v povodí řeky Murray ve státě Victoria. Vědci z vládní vědecké organizace CSIRO pod vedením virologa Franka Fennera stojí u vyschlé křovinaté strouhy. Australské zemědělství balancuje na hraně naprostého kolapsu. Běžné metody selhaly a králičí populace na kontinentu přesahuje půl miliardy kusů. Vláda se odhodlala k bezprecedentnímu kroku: nasadit biologickou zbraň hromadného ničení.
Laboranti v ochranných oblecích otevírají transportní klece s laboratorními králíky. Zvířata jsou infikována virem myxomatózy, který pochází z jihoamerických divokých králíků rodu Sylvilagus. Pro jihoamerické králíky je virus neškodný, ale pro evropského králíka divokého představuje stoprocentně smrtící nákazu.
Vědci vypouštějí desítky nakažených jedinců přímo do obrovské divoké kolonie. Jako přirození přenašeči viru fungují komáři a blechy, kterých jsou v letním vlhku kolem řeky miliardy. O deset dní později se krajina proměňuje v apokalyptický výjev.
Králičí nory a jejich okolí jsou poseté statisíci mrtvých a umírajících zvířat. Nakažení jedinci mají obludně oteklé hlavy, slepé zanícené oči zalité hnisem a ztěžka lapají po dechu. Virus se šíří jako blesk. Během několika týdnů zachvátí nákaza plochu o rozloze celé západní Evropy podél celého říčního systému Murray-Darling.
Míra úmrtnosti dosahuje neuvěřitelných 99,8 procenta. Všude kolem cest a plotů leží nekonečné hromady těl a vzduch v buši páchne rozkladem. Australská příroda po téměř sto letech poprvé vydechne.
Když se myxomatóza začala nekontrolovaně šířit mezi miliony divokých králíků, australskou veřejnost zachvátila panika. V novinách se objevily poplašné zprávy, že smrtící virus může způsobit encefalitidu a slepotu také u lidí.
Profesor Frank Fenner a jeho dva kolegové Ian Clunies Ross a Macfarlane Burnet se rozhodli pro radikální krok. Aby hysterii okamžitě zastavili, veřejně si v laboratoři sami sobě vpravili injekcí do těla vysoké dávky viru myxomatózy. Všichni tři vědci zůstali naprosto zdraví a dokázali, že virus je nebezpečný výhradně pro králíky.
Travnaté pláně se znovu začínaly zelenat a farmáři oslavovali konec stoleté noční můry. Oslavy však byly předčasné.
Vzpoura genů
Příroda ukázala svou neúprosnou evoluční sílu. Z každého tisíce nakažených králíků dva jedinci nákazu přežili. Tito jedinci měli v sobě vzácnou přirozenou genetickou mutaci, která jim umožnila vytvořit si účinné protilátky.
Virus myxomatózy navíc v přírodě postupně zmutoval do méně agresivních kmenů. Méně smrtící kmeny své hostitele nezabíjely tak rychle, což viru paradoxně umožnilo déle přežívat v prostředí a snadněji se šířit. Přeživší zvířata předala svou genetickou odolnost dalším generacím. Během sedmdesátých a osmdesátých let se populace opět začala nekontrolovaně množit.
Úmrtnost na myxomatózu postupně klesla z původních sta procent na méně než čtyřicet. Králíci byli zpět v plné síle a australská půda znovu trpěla pod jejich náporem.
Vědci museli v devadesátých letech sáhnout po další biologické zbrani. V roce 1995 byl na australský kontinent vypuštěn nový zabiják: králičí kalicivirus, způsobující virové hemoragické onemocnění RHDV. Tento virus způsoboval rychlou smrt vnitřním krvácením během osmačtyřiceti hodin a zpočátku zredukoval králičí populaci o dalších devadesát procent.
Podobně jako u myxomatózy se však historie začala opakovat. Králíci si postupně vyvíjejí imunitu i proti kaliciviru a vědci v laboratořích jsou nuceni neustále vyvíjet nové a silnější genetické varianty.
Boj s ušatým vetřelcem trvá již více než sto šedesát let a nemá definitivního vítěze. Podle oficiálních vládních odhadů způsobují králíci australskému zemědělství přímé škody ve výši přes dvě stě milionů australských dolarů ročně. Ničí úrodu obilí, spásají pastviny a představují hlavní hrozbu pro více než tři stovky ohrožených druhů původní australské fauny a flóry.
V mnoha státech Austrálie platí dodnes nejpřísnější zákony na světě. Ve státě Queensland je chov králíka jako domácího mazlíčka přísně zakázán a za nelegální držení jediného kusu hrozí pokuty dosahující desítek tisíc australských dolarů.
Místní obyvatelé na Velikonoce z principu odmítají čokoládové velikonoční zajíčky a místo nich kupují čokoládové vačnatce bandikuty pod názvem Easter Bilby.
Zdroje:
https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/rabbits-introduced
https://www.nma.gov.au/explore/features/rabbits-in-australia
https://www.csiro.au/en/research/animals/pests/biological-control-of-rabbits
https://www.csiro.au/en/research/natural-environment/ecosystems/rabbit-biocontrol
https://csiropedia.csiro.au/myxomatosis-to-control-rabbits/
https://csiropedia.csiro.au/the-rabbit-in-australia-1979/
https://slwa.wa.gov.au/stories/wa-history/rabbit-proof-fence
