Článek
Když vysokou kopřivu utrhnete, její stonek vypadá docela obyčejně. Pod jeho vnější vrstvou se ale táhnou dlouhá pevná vlákna.
Říká se jim lýková a podobný princip využíváme také u lnu nebo konopí.
Dostat je ven samozřejmě není tak jednoduché jako sloupnout provázek ze stonku.
Rostliny se musely sklidit a stonky zpracovat tak, aby se měkké části oddělily od vláken. Pomáhalo například máčení neboli rosení, při kterém mikroorganismy postupně narušily látky spojující jednotlivé části stonku.
Pak přišlo lámání, čištění a vyčesávání.
Teprve z dlouhých vláken bylo možné připravit materiál vhodný ke spřádání.
Princip tak připomínal výrobu lněného plátna mnohem víc než nějaký podivný experiment s plevelem.
A ne, kopřivová košile nepálila
První otázka se přímo nabízí. Kdo by dobrovolně nosil oblečení z rostliny, která dokáže během několika sekund rozpálit pokožku?
Žahání ale způsobují jemné chloupky na povrchu čerstvé rostliny.
Při získávání a čištění vláken se tato část odstraní. Hotová příze tedy nemá vlastnost čerstvé kopřivy a při obléknutí vás nepopálí.
Podle způsobu zpracování navíc nemusela být výsledná látka vůbec hrubá.
Kopřivová vlákna jsou příbuzná dalším tradičním lýkovým materiálům a dala se používat nejen na provazy, ale také na tkaniny.
Lidé to věděli už před tisíci lety
Kopřivové oblečení rozhodně není výmysl moderních ekologických značek.
Jeden z nejznámějších evropských nálezů pochází z Dánska z pozdní doby bronzové. Archeologové v lokalitě Voldtofte objevili tkaninu vyrobenou z kopřivových vláken.
Rostlina se následně používala jako zdroj vláken na různých místech severní, střední a východní Evropy.
Dává to smysl.
Bavlník potřebuje úplně jiné podmínky, zatímco kopřivě se v evropském klimatu daří až podezřele dobře. Roste na vlhkých a živinami bohatých místech, kolem cest, plotů nebo lidských sídel.
Tedy přesně tam, kde ji dodnes často považujeme jen za obtížný plevel.
Když nebyla bavlna, Evropa si na kopřivu vzpomněla
Její velkou nevýhodou bylo pracné zpracování. Jakmile se na evropský trh ve velkém dostávala levnější textilní vlákna, kopřiva postupně ustupovala.
Pak ale přišly války a s nimi nedostatek dovážených surovin.
Během první i druhé světové války se proto zejména Německo a Rakousko začaly možností využití kopřivových vláken znovu vážně zabývat.
Tentokrát už nešlo jen o sbírání rostlin podél cest.
Vznikaly speciální odrůdy vláknité kopřivy s dlouhými stonky a vyšším obsahem vláken. Ještě ve 40. letech se v Německu a Rakousku pěstovaly stovky hektarů kopřiv určených pro textilní výrobu.
Proč tedy máme tričko z bavlny a ne z kopřivy?
Problém není v tom, že by z kopřivy nešla vyrobit látka.
Problém je dostat ji z rostliny levně.
Oddělení vláken od ostatních částí stonku bylo pracné a obtížně se převádělo na levnou průmyslovou výrobu. Bavlna a později syntetická vlákna proto nakonec zvítězily hlavně ekonomicky.
Zájem ale úplně nezmizel.
Výzkumníci se ke kopřivě znovu vracejí kvůli hledání obnovitelných přírodních vláken a existují i moderní pokusy o její využití v textilu.
Možná tedy stojí za to dívat se na kopřivový porost za zahradou trochu jinak.
To, co dnes bez přemýšlení posekáme jako plevel, bylo kdysi materiálem na nitě, provazy i látku.
A pod nepříjemně žahavým povrchem se tahle schopnost kopřivy ukrývá pořád.
