Článek
Můj manžel to nevěděl. Neměl důvod něco takového předpokládat. Věděl, že chodíme na keramiku a občas potom na kávu. Byl rád, že už v úterý nesedím sama doma a nečekám, až se vrátí ze směny.
„Někdy,“ odpověděla jsem. „Teď má dost práce.“
O její práci jsem nevěděla nic, co by bránilo jedné večeři. Jen jsem si nedokázala představit, že bychom seděli všichni tři u nás v obýváku. Pavel by jí nabídl něco k pití a já bych věděla, jaké to je, když mě drží za zátylek.
Je mi dvaačtyřicet a bydlíme v Olomouci. Pracuji na recepci soukromé ordinace. Pavel má střídavé směny a naše dcera od podzimu studuje v Praze. Při jejím odjezdu jsem měla víc obav o sebe než o ni. Ona se těšila. Já už předem počítala večery, kdy budu v bytě sama.
Kurz mi našel Pavel. Poslal mi odkaz a připomněl, že jsem kdysi chtěla něco dělat rukama. Dlouho jsem hledala důvody, proč se nepřihlásit. Neznám tam nikoho. Nebudu to umět. Po práci budu unavená.
„Odpočinek přece není jenom ležet na gauči,“ řekl.
Přihlásila jsem se hlavně proto, abych už nemusela vysvětlovat, proč nikam nechodím.
Klára přišla na druhou hodinu pozdě. Posunula jsem si věci, aby měla místo vedle mě. Na lavici jsme se nevešly tak pohodlně, jak jsem čekala. Když hledala tužku ve spodní části tašky, málem mi shodila hrnek.
Omluvila se a potom se zeptala, jestli tady budu i příště. Řekla jsem, že asi ano.
„Tak si mě už radši neber vedle sebe. Já jsem takhle pohyblivá pořád.“
Smála jsem se. Příště jsem jí místo nechala znovu.
Bylo jí pětačtyřicet. Pracovala jako grafička a žila sama. Později mi řekla, že předtím osm let bydlela s partnerkou. Zmínila to při vyprávění o stěhování. Nečekala ode mě žádnou zvláštní reakci a já ji ani neměla.
Tehdy jsem si pořád myslela, že jsem si našla kamarádku.
Po kurzu jsme někdy zašly na čaj. Klára mluvila rychle, potom se zarazila a zeptala se na mě. Uměla poslouchat, ale také nesouhlasit. Když jsem vyprávěla, že dcera skoro nevolá, připomněla mi, že jí každý den píšu, jestli má co jíst. Prý možná nepotřebuje ještě večer znovu probírat obsah lednice.
Trochu mě to urazilo. Pak jsem si uvědomila, že to dělám přesně tak.
Pavlovi jsem Kláru popsala jako někoho, s kým se dobře bavím. Zeptal se, jestli je taky vdaná. Řekla jsem mu o její bývalé partnerce. Přikývl. Potom chtěl vědět, jestli jsem konečně přestala kreslit návrh stejné misky, kterou už doma máme třikrát.
Neznejistěl. Později jsem mu to v duchu skoro vyčítala. Připadala jsem si vedle Kláry tak změněná, že jsem nechápala, proč to nevidí. On ovšem věděl jen to, co jsem mu řekla.
Na třetí společné posezení jsme šly v sobotu. Kurz ten den nebyl. Klára se zeptala, jestli nechci projít město a podívat se do knihkupectví. Pavel měl denní směnu. Řekla jsem mu, že jdu ven s kamarádkou. Odpověděl, že je rád, že nebudu celý den doma.
V knihkupectví jsme prohlížely velkou knihu s fotografiemi interiérů. Klára stála těsně vedle mě a ukazovala na detail u kraje stránky. Opřela se rukou o moji, aniž si toho zřejmě všimla. Přestala jsem vnímat, co říká.
Potom ruku zvedla. Měla jsem chuť tu stránku otevřít znovu, aby se ke mně zase přiblížila.
Venku jsme se rozloučily objetím. Ženy, které znám, se objímají běžně. Jenže já se pak cestou domů několikrát dotkla místa na krku, kde se mě dotkly její vlasy.
Ten večer mi Pavel vyprávěl o práci. Poslouchala jsem. Aspoň jsem se tak tvářila. Když se zeptal, co na to říkám, musela jsem ho požádat, aby poslední část zopakoval.
„Ty jsi dneska někde jinde,“ řekl.
Souhlasila jsem. Myslel si, že jsem unavená z chození.
Nikdy předtím jsem se do ženy nezamilovala. Nebo jsem si to nikdy takhle nepřipustila. Začala jsem vzpomínat na spolužačku z gymnázia, se kterou jsem chtěla sedět, a na jednu starší kolegyni, jejíž pochvala pro mě kdysi znamenala příliš mnoho.
Nevěděla jsem, jestli ty vzpomínky něco vysvětlují. Možná jsem v nich jen hledala potvrzení, že se mi nynější pocit nezdá.
S Pavlem jsem se seznámila ve dvaadvaceti. Přitahoval mě. Mám ráda, když si ráno ještě rozespalý přitáhne moji ruku k sobě. Ani v těch týdnech jsem se jeho dotekům nezačala vyhýbat.
Čekala jsem, že se stane něco jasného. Přestanu ho chtít. Klára mi přestane chybět. Budu vědět, co to se mnou znamená. Nestalo se nic z toho.
Jen jsem se začala těšit na úterý tak, jak jsem se dávno na žádný obyčejný den netěšila.
Klára si změny všimla. Jednou mi řekla, že už vyprávím i při práci a vedoucí kurzu kvůli nám musí opakovat pokyny. Měla pravdu. Většinou jsem se snažila, aby se smála.
Když zrušila posezení po kurzu, zkazilo mi to celý večer. Měla domluvenou schůzku s bývalou partnerkou kvůli věcem, které u ní zůstaly. Ptala jsem se, jestli si myslí, že by se k sobě ještě mohly vrátit.
Podívala se na mě trochu překvapeně.
„Ne. Proč?“
Řekla jsem, že mě to jen napadlo. Nedokázala jsem jí vysvětlit, jak velkou úlevu mi její odpověď přinesla.
Za pár dní mi poslala hlasovou zprávu. Byla zrovna někde venku, v pozadí jelo auto a na konci se rozesmála, protože zapomněla, co mi vlastně chtěla říct. Pustila jsem si ji několikrát. Pavel seděl v koupelně a holil se.
Když vyšel, rychle jsem stáhla hlasitost. Zeptal se, kdo mi píše. Řekla jsem, že Klára. Zeptal se, co říká, když se tak směju.
Odpověděla jsem, že něco z kurzu. Ve zprávě nepadlo o keramice ani slovo.
Už jsem věděla, že se s ní nechci jen přátelit. Přesto jsem se dál tvářila, že potřebuju přijít na to, co cítím. Ta nejistota mi umožňovala nic nevysvětlovat.
Pozvala mě k sobě na čaj po úterní hodině. Bydlela nedaleko, Pavel měl noční a já nemusela spěchat. Zavolala jsem mu a řekla, kde budu. Popřál nám příjemný večer.
Klára měla malý byt plný knih a věcí, které jsem chtěla prohlížet. Dala mi do ruky fotografii z nějaké starší dovolené. Seděly jsme vedle sebe a já se ptala, kde byla. Vyprávěla mi o cestě, při které se s partnerkou několikrát ztratily.
Smály jsme se. Když domluvila, nechala fotografii ležet na mém koleni. Podívala jsem se na ni. Byla tak blízko, že jsem se nemusela skoro pohnout.
Políbila jsem ji.
Na okamžik zůstala úplně klidná. Pak mi položila ruku za krk a políbila mě taky. Měla jsem pocit, že se konečně stalo něco, na co moje tělo čekalo už dávno, zatímco jsem tomu v hlavě pořád hledala jiné jméno.
Když jsme se od sebe odtáhly, první mě napadlo, že to Pavlovi nikdy neřeknu. Ne že jsem udělala chybu. Ne co bude dál. Jen že se nesmí dozvědět, co se právě stalo.
Klára se zeptala, jestli je všechno v pořádku.
Přikývla jsem. Potom jsem se rozbrečela.
Zůstala se mnou sedět. Podala mi kapesník a nezkoušela mi hned nic vysvětlovat. Po chvíli jsem řekla, že se mi tohle nikdy nestalo. Neptala se, jestli si tím myslím konkrétně polibek se ženou, nebo všechno dohromady. Ani já jsem to nevěděla.
Domů jsem jela tramvají. V tmavém skle jsem si několikrát prohlédla obličej. Vypadala jsem pořád stejně. V bytě nikdo nebyl. Pavel se vrátil až ráno a já předstírala, že spím, aby se nezeptal, jaký byl večer.
Následující den navrhl, abych Kláru pozvala k nám.
Pak se k tomu vrátil ještě jednou. V pátek bude doma dřív, mohl by udělat večeři. Prý se mnou konečně taky stráví nějaký čas ve chvíli, kdy mám dobrou náladu.
Zasmál se. Já ne.
Napadlo mě, že bychom pozvání mohly využít. Klára by poznala Pavla. Viděla by, že doma nejsem nešťastná a že na žádný velký rozchod nemám důvod. Mohly bychom dál zůstat kamarádky a občas být samy. Nikdo by nemusel nic měnit.
Napsala jsem jí, jestli v pátek může.
Odpověděla až za dvě hodiny. Že se chce nejdřív sejít se mnou.
Čekala na mě po práci před ordinací. Šly jsme pěšky a já začala vyprávět o jedné pacientce, která přišla o den dřív. Klára se zeptala, jestli budeme mluvit i o úterý.
Řekla jsem, že samozřejmě.
Ptala se, co s námi chci dělat. Odpověděla jsem, že ji nechci ztratit. S Pavlem jsem ale skoro dvacet let a nedokážu si představit, že bych náš život ze dne na den ukončila.
Klára řekla, že po mně něco takového nechce. Chce vědět, jestli počítám s tím, že budeme něco tajit.
Začala jsem vysvětlovat, že jsme se jen políbily. Nic dalšího se nemusí stát. Můžeme dál chodit na kurz a vídat se stejně jako předtím.
Klára se zeptala, proč tedy počítám s tím, že přijde k nám. Namítla jsem, že mě taky políbila. Věděla o Pavlovi od první hodiny.
„Věděla,“ odpověděla. „A chtěla jsem tě políbit. Pořád chci.“
Podívala jsem se na ni. V tu chvíli mě přestalo zajímat, co jí mám vysvětlit. Udělala ke mně malý krok a pak se zastavila. Řekla, že v úterý ještě doufala, že se mi doma dobře nežije a potřebuji se odhodlat k odchodu. Z toho, co jsem jí vyprávěla, to ale vlastně nevěděla.
Stály jsme u zábradlí a kolem nás procházeli lidé. Znovu jsem měla chuť ji obejmout. Nedokázala jsem říct, že jsem myslela na Pavla. Myslela jsem na to, jak by se mi mohla schovat tvář do jejích vlasů.
„A ty chceš, aby se nic dalšího nestalo?“ zeptala se.
Mlčela jsem.
Potom jsem řekla, že potřebuju čas. Potřebuju pochopit, co se mnou je, a nemůžu to hned všechno pojmenovat.
Klára řekla, že na páteční večeři nepřijde. Nechce sedět u nás doma a před Pavlem se tvářit, že jsme se o dva dny dřív jen bavily o kurzu.
Zeptala jsem se, proč z toho dělá tak velkou věc, když obě víme, že nechci nikomu ublížit.
Hned po té větě jsem měla chuť vzít ji zpátky. Klára mi nic neprovedla. Jen nechtěla souhlasit s uspořádáním, které by bylo pohodlné pro mě.
Rozloučily jsme se u zastávky bez objetí. Zeptala jsem se, jestli přijde v úterý. Odpověděla, že ještě neví.
Pavlovi jsem řekla, že Klára v pátek nemůže. V sobotu by to možná šlo, navrhl. Odpověděla jsem, že se jí zeptám.
Nezeptala jsem se.
Příští úterý na kurz nepřišla. Vedle mě seděla jiná žena a já se snažila mluvit normálně. Nebyla ničím nepříjemná. Jen se smála jinak a já neměla chuť vysvětlovat jí, co se stalo minulou hodinu.
Večer mě Pavel vyzvedl. Měl ten den volno a chtěl, abychom se ještě prošli. Zeptal se, kde je Klára. Řekla jsem, že nepřišla.
„Pohádaly jste se?“
Odpověděla jsem, že trochu.
Poradil mi, abych jí napsala. Třeba si něco špatně vyložila. Měl ji rád, aniž ji znal. Měl rád tu mou dobrou náladu po kurzu a myslel si, že pomáhá, když mě povzbudí, abych o ni nepřišla.
Zastavila jsem se. Už jsme byli skoro u domu.
„Pavle, já jsem ji políbila.“
Nejdřív se usmál. Myslel si, že jsem se přeřekla. Pak se zeptal, co tím myslím.
Řekla jsem to znovu. Dodala jsem, že to nebylo kamarádské.
Stál vedle mě a díval se přes silnici. Po chvíli se zeptal, jestli s ní chci být.
Odpověděla jsem, že nevím. Hned jsem začala vysvětlovat, že jsem nikdy žádnou ženu nechtěla takhle. Je to nové a nevím, co to znamená. Pavel mě nechal domluvit.
Zeptal se, jestli jsem s ním celé roky byla jen proto, že mi to připadalo normální. Odpověděla jsem, že ne. Chtěla jsem být s ním. I když jsem teď chtěla Kláru, nebylo to předchozích dvacet let jinak.
Chvíli jsme stáli bez mluvení. Pak se zeptal, jestli ji chci ještě políbit.
Mohla jsem odpovědět, že je to složité. Řekla jsem, že ano.
Pavel si promnul čelo. Neřekl nic o tom, co se mnou je. Jen se ještě jednou zeptal, jestli jsem mu chtěla něco říct, nebo bych čekala, až se zeptá sám.
Nevěděla jsem, co bych udělala, kdyby Klára přišla na večeři a dál mě chtěla vídat. Právě to mi v tu chvíli připadalo horší než přiznat další polibek.
Šli jsme domů. Pavel se zeptal, jestli bych ji pozvala na večeři, kdyby souhlasila. Odpověděla jsem, že ano.
Zul si boty a zůstal stát v předsíni.
„Já bych pro vás ještě vařil,“ řekl.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Začala jsem se omlouvat. Pavel řekl, že teď potřebuje chvíli nemluvit.
Další dny byly zvláštní. Nezakázal mi kurz a nechtěl, abych mu ukazovala telefon. Ptala jsem se ho, jestli je naštvaný. Odpovídal, že samozřejmě. Potom šel do práce nebo jsme spolu mlčky uklízeli.
V pátek ráno si vytáhl diář, aby zjistil, jak má příští týden směny. Podíval se na úterý a pak na mě. Obvykle se ptal, jestli mě může vyzvednout. Tentokrát diář zavřel.
Zeptala jsem se, jestli chce, abych tam přestala chodit. Chvíli přemýšlel.
„Chci. Ale nechci ti to přikazovat a potom čekat, co uděláš za mými zády.“
Seděla jsem vedle něj a neměla na to žádnou dobrou odpověď. Předtím mi jeho klid připadal skoro lhostejný. Teď přede mnou říkal, čeho se bojí, a já si přála, aby na chvíli zase nic neřešil.
Klára mi napsala v neděli. Ptala se, jestli jsem v pořádku. Řekla jsem jí, že Pavel už ví o polibku. Neodepsala, že se můžeme sejít. Napsala, že děkuje, že jsem jí to řekla.
Čekala jsem na další zprávu a žádná nepřišla.
Pavlovi jsem potom přiznala, že mi pořád chybí. Nebyl rád. Jenže kdybych odpověděla, že už na ni nemyslím, byla by to další věc, kterou bych říkala hlavně proto, aby byl doma klid.
Zeptal se, jestli se mnou vůbec může počítat. Řekla jsem, že chci zůstat. Tentokrát jsem k tomu nepřidávala, že jsem jen zmatená. Potřebovali jsme se bavit i o tom, co jsem udělala, ne pouze o tom, koho jsem schopná chtít.
Přehlásila jsem se do čtvrteční skupiny. Vedoucí mi napsala, že jedno místo mají. Neudělalo se mi líp. Několikrát jsem zprávu otevřela a měla chuť požádat, abych zatím mohla zůstat tam, kde jsem začala.
Pavlovi jsem o změně řekla. Zeptal se, jestli to dělám jen kvůli němu. Odpověděla jsem, že i kvůli sobě. Byla to pravda. Nechtěla jsem každé úterý čekat, jestli Klára přijde, a potom přijet domů a tvrdit, že se nic důležitého nestalo.
Ve čtvrtek jsem seděla mezi lidmi, které jsem neznala. Žena vedle mě si půjčila tužku a po chvíli se zeptala, jak dlouho sem chodím. Vysvětlila jsem, že jsem začínala v jiné skupině. Neptala se, proč jsem ji změnila.
Po hodině čekal Pavel venku. Řekl, že má za sebou nákup a vezme mě domů. Byla jsem ráda, že ho vidím. Cestou jsem mu vyprávěla, že jsem si dnes zkazila práci a musela začít znovu. Poslouchal. Když jsme vystoupili, natáhla jsem k němu ruku. Vzal ji.
Za chvíli mě napadlo, jestli by se Klára mému vyprávění smála. Stiskla jsem Pavlovu ruku trochu silněji. Nevím, co si myslel. Mně připadalo, že právě teď mu nesmím začít tvrdit, jak dobře už mi je.
