Článek
„Vlastně jo. Slíbila jsem jí, že přijedu.“
Nezeptal se, proč jsem před chvílí odpověděla jinak. Jen přikývl a řekl, že je škoda, že se zase mineme. Seděl proti mně v kavárně a já se pokoušela odhadnout, jestli tím myslí jen sobotu.
Za chvíli už vyprávěl, jak kamarád přišel k přezdívce, kterou používají od učňáku. Poslouchala jsem a smála se na správných místech. V hlavě jsem si přitom přepočítávala, kolik mám času, než se mě zeptá, jestli návštěvu nemůžu přesunout.
Nezeptal se.
Měla jsem z toho úlevu. A pak jsem se doma rozbrečela, protože o mě asi nestojí tolik, jak jsem si myslela.
Je mi osmačtyřicet a žiju v Hradci Králové. Pracuji v účtárně menší stavební firmy. Jsem rozvedená, syn už bydlí s přítelkyní a doma mám prostor na všechno, o čem jsem kdysi říkala, že bych dělala, kdybych měla čas.
Většinou večer jen zapnu televizi a hledám, co jsem si zapomněla koupit k večeři.
S Radkem jsme se poznali přes seznamku. Byla jsem na ní asi tři týdny. Psala jsem si s několika muži a u každého našla něco, kvůli čemu nemělo smysl se sejít. Jeden se moc vyptával. Druhý se neptal skoro na nic. Třetí chtěl jít na procházku a mně připadalo nebezpečné vyrazit s někým cizím někam mezi stromy.
Radek navrhl kávu ve městě. Bylo mu jednapadesát, opravoval auta a měl dvě dospělé děti. Už několik let byl rozvedený. Nepsal mi, že jsem nádherná, ani se neptal, jestli žiju sama. Domluvili jsme místo a čas.
Přišla jsem o deset minut dřív. On přišel včas.
První schůzka nebyla nijak mimořádná. Trochu jsme mluvili o dětech, trochu o práci. Když jsme šli ven, zeptal se, jestli bych s ním někdy chtěla na večeři. Řekla jsem, že ano, a cestou domů čekala, až začne přicházet ten známý pocit, že se mi změnil celý den.
Nepřišel. Napadlo mě, že z toho tedy nejspíš nic nebude.
Stejně jsem na tu večeři šla.
Při třetím setkání mě políbil. Stáli jsme u mého domu a já se kvůli tomu předtím celou cestu nemohla soustředit na rozhovor. Když se ke mně naklonil, byla jsem ráda. Nebyl to pocit, který by bylo potřeba nějak zkoumat. Jen jsem ho potom začala zkoumat já.
Pořád mi něco chybělo. Nemohla jsem přijít na to co. S kamarádkou jsem o něm mluvila opatrně. Je hodný. Dobře se mi s ním povídá. Uvidíme.
Neřekla jsem jí, že ráno kontroluju mobil, jestli mi napsal, a že na další schůzku vybírám oblečení už dva dny dopředu.
Před Radkem jsem měla skoro šest let vztah s ženatým mužem.
Jmenoval se Aleš. Znali jsme se z práce, i když v naší firmě nezůstal dlouho. Když jsme se začali vídat, už jsem byla rozvedená. O jeho manželce jsem věděla od začátku. Říkala jsem si, že jsem dospělá a vím, co dělám.
To jsem si říkala celé první dva roky. Později už jsem tomu sama moc nevěřila, ale nechtělo se mi přiznat, že jsem v tom stále ze stejného důvodu: doufala jsem, že jednou budu mít víc.
Ze začátku jsme se scházeli, kdy se dalo. Po práci, dopoledne, když jsem si vzala volno, někdy u mě v neděli večer. Pak jsem se naučila, které dny nemá cenu navrhovat. Pátek býval jejich. Sobota podle rodinného programu. O svátcích jsem radši nepsala první.
Měla jsem pocit, že jsem ohleduplná. Byla jsem na to dokonce trochu pyšná.
A vyhovovalo mi, že nikdo nevidí, jak spolu jsme. Když jsem o něm jednou řekla kamarádce, začala se ptát, co mi vlastně slibuje. Už jsem jí potom moc nevyprávěla. Bez jejích otázek jsem si mohla každý dobrý večer nechat jako důkaz, že to celé má smysl.
Když se Alešovi změnily plány, byla to dobrá zpráva jen tehdy, když se změnily v můj prospěch. Jinak jsem se snažila odpovědět tak, aby nemusel mít špatné svědomí. Nevadí. Chápu. Tak příště.
Vadilo mi to skoro vždycky.
Nikdy mě nepředstavil svým přátelům. Jednou jsme na parkovišti u obchodního centra potkali jeho známého. Aleš šel pár kroků přede mnou. Když ho muž pozdravil, zastavila jsem se u výlohy a předstírala, že s ním nejdu.
Nikdo mě o to předem nepožádal. Udělala jsem to sama.
Večer mi napsal, že to byla nepříjemná náhoda. Odpověděla jsem, že je to v pořádku. Potom jsem mu ještě poslala srdíčko, aby věděl, že se nezlobím.
Ten vztah skončil bez velkého odhalení. Jednoho večera odjel ode mě dřív, protože doma čekali na večeři. Přitom jsem taky vařila. Měla jsem jídlo na sporáku a on mi u dveří říkal, že jsem skvělá, protože to tak dobře beru.
Po jeho odchodu jsem uklidila druhý talíř. Následující den jsem mu napsala, že už se nechci vídat. Pak jsem dva týdny přemýšlela, jak mu vysvětlím, že jsem to vlastně nemyslela.
Nevysvětlila jsem mu to. Několikrát se ozval, já několikrát odpověděla, ale další schůzku jsme si nedomluvili. Od té doby uplynul skoro rok.
Když se Radek zeptal na moje předchozí vztahy, řekla jsem mu o manželství. O Alešovi jsem řekla, že jsme se dlouho rozcházeli a nakonec se rozešli. Byla to pravda tak malá, že se do ní skoro nic z těch šesti let nevešlo.
Radek nechtěl vědět podrobnosti. Řekl, že to někdy bývá těžké. Byla jsem mu za to vděčná.
První pozvání mezi jeho známé přišlo po šesti týdnech. Měli se sejít na zahradě u jednoho z nich. Žádná velká událost, jen grilování. Zeptala jsem se, kolik tam bude lidí a jestli o mně už mluvil.
„Jasně. Vědí, že se s někým vídám.“
V tu chvíli jsem ztratila chuť tam jít.
Řekla jsem, že mi tolik nových lidí najednou nedělá dobře. Nebyla to úplná lež. Radek odpověděl, že si z toho nemám dělat starost. Můžeme se s nimi vidět jindy.
Potom mě chtěl vzít na koncert, kam šel s kolegou a jeho ženou. Vymluvila jsem se na práci. Nakonec jsme spolu byli až v neděli a já se zeptala, jaké to bylo.
Řekl, že dobré. Že by se mi to líbilo.
Na okamžik jsem mu měla za zlé, že šel beze mě.
Přitom schůzky, které jsme měli sami, fungovaly. Zůstával u mě přes noc. Ráno nikam neutíkal. Když jsem se probudila, našla jsem ho v kuchyni a on se ptal, kde mám čisté hrnky. Nemusel při tom kontrolovat telefon, jestli už je čas odjet.
Jednou jsme šli na oběd a u vedlejšího stolu seděla moje bývalá kolegyně. Zvedla jsem ruku na pozdrav. Přišla k nám a chvíli jsme se bavily. Radek se jí představil sám. Potom se zeptal, jak dlouho jsme spolu pracovaly.
Byla jsem ztuhlá ještě půl hodiny po jejím odchodu. Radek si všiml, že moc nejím. Řekla jsem, že mě trochu bolí žaludek.
Kolegyně mě s Alešem nikdy neviděla. Neměla co prozradit. Jen se na nás usmála a řekla, že nám to sluší.
Večer jsem jí chtěla napsat, že to zatím není nic vážného. Nakonec jsem zprávu smazala. Vlastně jsem nevěděla, proč bych jí to měla vysvětlovat.
Na narozeniny Radkova kamaráda jsem si vymyslela sestru. Když jsem pak v sobotu seděla doma, věděla jsem přibližně, co dělá. Ukázal mi pozvánku, pověděl, kde budou, i kolik lidí přijde. Nebyl žádný důvod nervózně koukat na hodiny.
Stejně jsem to dělala.
Kolem deváté mi poslal fotografii. Seděl s ostatními u stolu. Vedle něj byla prázdná židle a na ní něčí bunda. Napsal, že dort je dobrý a příště musím přijít taky.
Místo odpovědi mě napadlo, kdo je žena naproti němu.
Zvětšila jsem si fotku. Potom jsem telefon položila. Bylo mi trapně, i když mě nikdo neviděl.
Na následující schůzce už mi Radek žádné další pozvání nenabídl. Domluvili jsme si procházku a večeři. Ptala jsem se ho, jestli má v pátek čas. Odpověděl, že jde s kamarády na pivo. Řekla jsem, že bych třeba mohla jít taky.
Podíval se na mě.
„Chceš?“
Řekla jsem, že ještě nevím. V pátek budu nejspíš unavená.
Chvíli mlčel. Pak se zeptal, co ode mě vlastně může čekat.
Začala jsem mluvit o tom, že nejsem moc společenská a seznamovat se v mém věku není jednoduché. Myslela jsem, že mě uklidní. Že řekne, že na tom nezáleží a máme spoustu času.
Místo toho se zeptal, jestli se za něj stydím.
„Cože? Proč bych se za tebe styděla?“
Řekl, že neví. Když někoho potkáme, začnu se chovat divně. Mezi jeho přátele nechci. O svých známých mluvím, ale nikdy nenavrhnu, abychom se s nimi viděli. Kdyby se na mě měl někdo ptát, nevěděl by, jestli má říct, že spolu jsme.
Řekla jsem, že přece spolu jsme.
„Já si to taky myslel.“
Naštvala jsem se. Připomněla jsem mu, že u mě spí a vídáme se několikrát týdně. Copak je to málo?
Odpověděl, že nemluví o počtu schůzek. Nechce se dohadovat, jestli mě někde smí vzít za ruku. Ani pořád někoho odmítat za nás oba, když ani neví proč.
V tu chvíli jsem měla chuť odejít. V hlavě už jsem si připravovala, co řeknu kamarádce. Byl moc rychlý. Tlačil na mě. Ještě jsme se pořádně neznali a on už chtěl, abych zapadla do jeho života.
Přitom jsme se vídali skoro čtyři měsíce a žádal mě jen, abych s ním občas šla ven i tam, kde budou jiní lidé.
Řekla jsem, že moje sestra v sobotu nikde nebyla.
Radek se narovnal. Zeptal se, kde jsem tedy byla já.
„Doma.“
To bylo horší, než kdybych konečně řekla pravdu o Alešovi. Díval se na mě a čekal. Musela jsem začít od něčeho, co neznělo jako vysvětlení, které ze mě dělá někoho lepšího.
Řekla jsem, že jsem několik let byla s ženatým mužem.
Vyprávěla jsem mu o rušených schůzkách, o čekání na zprávy a o tom parkovišti. Zkusila jsem to zkrátit. Potom jsem zjistila, že se mi chce mluvit dál, protože se mě nikdo neptá, proč jsem neodešla dřív.
Radek poslouchal. Když jsem domluvila, chtěl vědět, jestli se s Alešem pořád vídám.
Řekla jsem, že ne.
Ptal se, jestli mi píše. Naposledy mi napsal k narozeninám, asi před dvěma měsíci. Poděkovala jsem mu. Nic dalšího.
Radek se zeptal, jestli bych za ním šla, kdyby mě teď pozval. Odpověděla jsem příliš rychle, že určitě ne. Pak jsem se zarazila. Věděla jsem, že bych jít nechtěla. Nevěděla jsem, jestli by mě jeho zpráva nepotěšila.
Řekla jsem to Radkovi. Nevypadal, že je rád za moji upřímnost.
„A co mám s tímhle dělat já?“
Nevěděla jsem. Pořád jsem doufala, že moje přiznání bude stačit, aby všechno pochopil. On přitom právě zjistil, že jsem mu lhala, a ještě poslouchal o muži, který mi část života určoval tím, kdy může přijít.
Zeptal se, jestli jsem s ním jen proto, že už nechci být sama.
Řekla jsem, že ne. Mám ho ráda. Těším se na něj. Když je u mě, nechci, aby odešel. Jen jsem si zvykla, že o vztahu nemusím s nikým mluvit, protože nesmím.
Ta věta mi zněla přesvědčivě, dokud jsem ji nevyslovila. Potom jsem si uvědomila, že jsem Radkovi už dávno mohla říct, čeho se bojím. Vzal by mě někam, kde mě nikdo nezná, a já bych se musela představit jako žena, se kterou chodí. Ne jako náhoda u výlohy.
Bylo v tom ještě něco, co se mi říkalo hůř. Mezi jeho přáteli byly ženy, které se svými muži žily dlouho. Představovala jsem si, že mě některá prohlédne, i když to nedávalo smysl. Že nějak pozná, komu jsem celé roky psala, zatímco on měl doma rodinu.
Řekla jsem Radkovi, že se stydím. Ne za něj. Za to, že bych o sobě chtěla vyprávět tak, aby se nikdo nedozvěděl právě tohle.
Zeptal se, kdo by se mě tam na něco takového vyptával. Odpověděla jsem, že nikdo. Věděla jsem to. Přesto jsem si před každým pozváním v hlavě nacvičovala odpovědi na otázky, které mi nikdo nepoložil.
Část mě po tom toužila. Druhá část pořád hledala, jak z toho uniknout.
Radek řekl, že potřebuje jít domů. Nenabídl mi, že mě doprovodí. Neobjal mě. Rozloučili jsme se a já pak stála na chodníku déle, než bylo potřeba.
Další den se neozval. Měla jsem chuť napsat mu něco lehkého, jako by se nic nestalo. Poslat fotografii oběda. Zeptat se, jak má práci. Hlavně ho přimět, aby mi odpověděl, aniž bych musela začít tím, kvůli čemu jsme se rozešli každý jinam.
Nakonec jsem napsala, že mě mrzí ta lež o sestře. Že bych se s ním chtěla vidět, ale chápu, jestli teď nechce.
Odpověděl večer. Můžeme se sejít v neděli.
Přišel ke mně. Uvařila jsem kávu a několikrát se ho zeptala, jestli nechce něco k ní. Nechtěl. Seděli jsme u stolu a on řekl, že nechce soutěžit s někým, koho ani nezná.
Řekla jsem, že po něm nic takového nechci.
Odpověděl, že to není jen na mně. Pokud bude mít pocit, že se mnou pořád sedí ještě někdo další, asi v tom nebude umět zůstat.
Zabolelo mě to. Chtěla jsem mu připomenout, že jsem mu právě řekla něco, co se mi přiznávalo těžko, a on mi místo uklidnění říká, že to nemusí vydržet. Pak jsem si všimla, jak otáčí hrnek pořád stejným směrem. Nebyl tak klidný, jak zněl.
Řekl, že mu vadilo, když jsem se pořád vyptávala na jeho pátek a pak zase nevěděla, jestli přijdu. Připadal si, jako by se doprošoval. Naštvalo ho to víc, než mi dal znát.
„Pak jsem se tě chtěl přestat ptát úplně,“ dodal. „A čekal jsem, jestli si všimneš.“
Všimla jsem si. Jen jsem si to vyložila tak, že o mě ztrácí zájem.
Zeptala jsem se, jestli můžeme zkusit ten pátek. Odpověděl, že ano. Potom řekl, že pokud změním názor, mám mu to říct rovnou. Bez sestry, bez přesčasů. Přikývla jsem. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, jestli to dokážu.
V pátek jsem měla odpoledne třikrát chuť napsat, že mi není dobře. Žaludek mě opravdu bolel. Měla jsem tedy i důvod, který by tentokrát nebyl úplně vymyšlený.
Radek zazvonil v půl sedmé. Když jsem otevřela, podíval se na mě a usmál se. Řekla jsem, že jsem nervózní.
„Já taky trochu,“ odpověděl.
To mě překvapilo. Nenapadlo mě, že také může mít strach, jak nám spolu před ostatními bude.
V hospodě už seděli tři jeho kamarádi a dvě ženy. Radek mi pomohl s kabátem. Představil mě jménem. Jeden z mužů posunul židli, druhý se zeptal, co budu pít.
Čekala jsem otázky, na které nebudu mít odpověď. Kdo jsem. Jak dlouho spolu jsme. Proč jsem nepřišla na narozeniny.
Nejdřív se ale bavili o rozbité sekačce. Potom se mě jedna z žen zeptala, jestli mám děti. Řekla jsem jí o synovi. Vyprávěla, že její dcera se zrovna stěhuje zpátky domů a oni už její pokoj mezitím předělali.
Začala jsem se smát. Radek měl ruku opřenou o moje koleno a já ji nechala tam.
Někdo se nakonec zeptal i na narozeniny. Odpověděla jsem, že jsem se bála přijít mezi tolik neznámých lidí. Muž, který je slavil, řekl, že to chápe, a nabídl mi fotografii dortu. Nic dalšího vědět nepotřeboval.
Vydržela jsem tam skoro dvě hodiny. Potom jsem se k Radkovi naklonila a potichu řekla, že už bych ráda šla. Zeptal se, jestli chci odejít sama, nebo s ním. Odpověděla jsem, že s ním.
Než jsme odešli, jedna z žen nás vyfotila. Seděla jsem blízko Radka, jeho ruka mi ležela přes opěradlo a já se zrovna dívala na něj. Všimla jsem si telefonu pozdě. Na vteřinu jsem odsunula židli. Pak žena přístroj sklopila a zeptala se, jestli nám může snímek poslat.
Souhlasila jsem.
Venku jsme chvíli stáli před hospodou. Řekl, že je rád, že jsem šla. Čekala jsem, jestli ještě něco dodá, třeba že to přece nebylo tak hrozné. Nedodal.
Vzala jsem ho za ruku.
Když jsme došli ke mně, zeptal se, jestli má jít dál. Dřív by mi taková otázka připadala jako známka, že si není jistý, zda mě chce. Tentokrát jsem otevřela a řekla, že ano.
Fotografie přišla druhý den dopoledne. Radek byl ještě u mě. Podala jsem mu telefon a čekala, co řekne. Usmál se. Prý na ní vypadáme dobře.
Mně se nelíbilo, jak mám přimhouřené oči. Vlasy mi na jedné straně odstávaly. Chtěla jsem říct, že bych ji radši smazala, jenže jsem si nebyla jistá, jestli mi vadí opravdu jen tohle.
Zeptal se, jestli si ji může poslat do svého telefonu. Odpověděla jsem, že ano. Chvíli jsme se na ni ještě dívali. Nebyla jsem na ní někde stranou. Bylo vidět, že jsem přišla s ním.
Odpoledne jsem zavolala kamarádce. Chtěla vědět, co je nového. Řekla jsem jí o pátku a ona se hned zeptala, jaký Radek je. Pořád jsem měla připravené to svoje obvyklé „uvidíme“.
Místo toho jsem se jí zeptala, jestli ve středu může na kávu. Radek má volno. Mohli bychom přijít oba.
Souhlasila a já slíbila, že se ještě ozvu s časem. Když jsme zavěsily, měla jsem chuť napsat jí, že si to musí nejdřív zařídit v práci. Nemusela jsem nic posílat. O jeho volné středě jsme se bavili už ráno.
Položila jsem telefon a šla se ho zeptat, jestli chce poznat moji kamarádku.
