Článek
Věděla o Davidovi skoro rok. Neměla jsem před ní co schovávat. Přesto jsem kufr odnesla do ložnice a zasunula za dveře.
„Ty se netěšíš?“ zeptal se.
Objala jsem ho tak rychle, že jsem mu nedala čas všimnout si, jak dlouho jsem přemýšlela.
Je mi třiačtyřicet, pracuji jako účetní a s šestnáctiletou dcerou bydlím v Olomouci. S jejím tátou jsme rozvedení čtyři roky. První měsíce jsem si na prázdný byt nemohla zvyknout. Pak jsem zjistila, že se mi dobře usíná, když nemusím čekat, až někdo zhasne televizi.
Davida jsem poznala na oslavě kamarádčiných narozenin. Bylo mu osmačtyřicet a ženatý byl přes dvacet let. Neřekl mi, že s manželkou žijí jako cizí lidé. Mluvil o ní celkem normálně. Zmínil, že pracuje v knihovně a že o víkendu jedou k jejím rodičům. Tehdy se mi líbil hlavně tím, že poslouchal, co říkám, a nepřipravoval si mezitím vlastní historku.
Po oslavě mi napsal kvůli knížce, o které jsme se bavili. Pak jsme psali o dalších věcech. Nějakou dobu jsem odpovídala až druhý den, abych sama před sebou mohla tvrdit, že se nic neděje. Nakonec jsem čekala na každou zprávu.
Poprvé mě políbil v autě před mým domem. Nela byla u táty. Pamatuji si, jak jsem po jeho odjezdu seděla na kraji postele ještě v kabátu. Bylo mi strašně dobře a současně jsem měla pocit, že se na mě stačí podívat a každý pozná, co jsem udělala.
Náš vztah trval dvacet měsíců. Zpočátku jsme se vídali jednou za dva týdny, později častěji. Pracoval jako servisní technik a některé dny končil poblíž mého bytu. Nikdy jsem mu nevolala večer, pokud nenapsal první. V kalendáři jsem měla označené dny, kdy Nela odjížděla k otci. Zbylé termíny jsem nechávala volné pro případ, že by mohl přijet.
Tohle jsem kamarádce nevyprávěla. Řekla jsem jí, že mám svůj život a David je příjemný dodatek. Dny, kdy zrušil schůzku, jsem potom trávila kontrolováním telefonu. Když se ptala, co dělám večer, tvrdila jsem, že si užívám klid. Užívala jsem si ho s telefonem položeným na břiše, abych cítila každou vibraci.
Nejhůř jsem snášela loučení. Vždycky jsem ho doprovodila až ke dveřím a ještě tam vymyslela něco, co jsem mu nutně potřebovala říct. Jednou se vrátil od auta pro zapomenutou mikinu. Vzala jsem to skoro jako důkaz, že odjet vlastně nechce.
„Kdybychom spolu normálně byli, nemuseli bychom se takhle hlídat,“ říkala jsem.
Odpovídal, že ví. Jeho mladšímu synovi bylo osmnáct, starší studoval v Brně. Čekal, až mladší odmaturuje. Nešlo jen o děti. Bál se rozhovoru s Ivou, toho, co si o něm pomyslí, i toho, že po letech společného života nepozná, jestli odchází kvůli sobě, nebo kvůli mně.
Dokázala jsem ho dlouho poslouchat. Jenže když se pokaždé zvedl a jel za ní, přestávala jsem být tak chápavá.
V červnu jsem mu řekla, že už takhle pokračovat nechci. Nebylo to promyšlené ultimátum. Rušil další večer a já měla v troubě večeři pro dva.
„Když mě chceš mít v životě, musí v něm pro mě být místo,“ napsala jsem.
Za několik minut volal. Hovor jsem nevzala. Druhý den jsme spolu mluvili skoro hodinu a on tentokrát nesliboval, že se pokusí něco vyřešit. Řekl, že s Ivou promluví o rozchodu.
Měla jsem se zeptat, co si pod naším společným životem představuje. Místo toho jsem řekla, že na něj počkám.
Když mi potom oznámil, že si našel zařízený pokoj v pronajatém bytě, vzala jsem si v práci volno. Chtěla jsem být s ním první den. Iva o mně věděla. Jejich rozhovor byl prý hrozný, ale nebudou spolu dál bydlet. Na domě a penězích se teprve potřebovali domluvit.
Do pokoje měl odvézt většinu věcí v sobotu. Ten první páteční večer jsme měli strávit u mě.
Právě tehdy přišel s kufrem.
Přinesl víno, které mám ráda. Vytáhla jsem lepší skleničky. Chtěla jsem, aby bylo poznat, že je to jiný večer než všechny předchozí. Jenže David skoro nejedl a vína se sotva dotkl. Po večeři mi vyprávěl, jak se mladší syn při odjezdu zavřel v pokoji. Snažil se mu ještě něco říct přes dveře. Syn neodpověděl.
Držela jsem ho za ruku a poslouchala. Pak jsem začala sbírat talíře, i když ještě nedojedl.
Bylo mi líto, že se trápí. Současně mě zklamalo, že zrovna dnes nedokáže být šťastný se mnou. Tu druhou věc jsem si nepřipustila, dokud jsem nestála u dřezu a nepřemýšlela, zda by nebylo lepší, kdyby šel brzo spát.
V koupelně nechal otevřenou tašku. Měl v ní holicí strojek, léky, náhradní brýle a kartáček v plastovém pouzdře. Tohle všechno potřeboval ráno. Dřív mi v bytě zůstávalo jen to, co zapomněl.
V noci mě objal. Přitiskla jsem se k němu a chvíli to bylo přesně tak dobré, jak jsem si představovala. Když se mě zeptal, jestli jsem v pořádku, přikývla jsem. Usnul dřív než já.
Ráno si uvařil kávu, než jsem vstala. Z obýváku jsem slyšela jeho telefonát. Mluvil se synem a hlas měl mnohem opatrnější, než jsem ho znala. Začala jsem se oblékat v ložnici, abych ho nerušila.
Předtím jsem si přála, aby mi nemusel každou chvíli odcházet telefonovat jinam. Teď jsem čekala, až domluví, abych mohla projít vlastním bytem.
Po snídani navrhl, že odpoledne pomůže Nele připevnit poličku. Řekla jsem mu o ní už dávno. Ležela zabalená v dceřině pokoji skoro měsíc.
„Dneska ji necháme být. Musí si na všechno zvyknout,“ odpověděla jsem.
Neřekl nic. Šel si dát věci do kufru a já za ním zavolala, že to neznamená, že ho tady nechci.
V sobotu odjel převézt oblečení do pronájmu. Když za ním zaklaply dveře, uvařila jsem si druhou kávu. Sedla jsem si s ní na pohovku, natáhla nohy a chvíli se dívala z okna. Pak mi napsal, jestli nemá něco koupit na večeři.
Odpověděla jsem, že ještě nevím, co budeme dělat. Srdce mi bušilo skoro stejně jako dřív, když rušil schůzku. Tentokrát jsem ji chtěla zrušit já.
Další týdny u mě zůstával dva nebo tři večery. Měl svůj pokoj, nikam se násilím nestěhoval. Přesto mi začalo vadit, jak samozřejmě se ptá na víkend. Dřív jsme museli každý termín složitě hledat. Teď se objevila celá sobota a já nevěděla, co s ní.
Jednou mi napsal, že má odpoledne volno. Odpověděla jsem, že vezu Nelu pro boty. Dcera seděla naproti mně a učila se.
Za hodinu se David zeptal, jak jsme pořídily. Odepsala jsem, že velikost neměli. Nela zvedla oči od sešitu, protože jsem u toho nahlas povzdechla.
Bylo to trapné. Před pár měsíci mi vadilo, že se kvůli našim schůzkám vymlouvá své rodině. Teď jsem si podobně upravovala odpoledne já.
Neodmítala jsem ho pokaždé. Jednou přišel promoklý, protože ho cestou od auta zastihl déšť. Smál se tomu, sundal bundu a chytil mě kolem pasu. Přestala jsem myslet na to, kolik je hodin a jestli zůstane do rána.
Při vaření jsme poslouchali rádio. David přeslechl název pořadu a začal mi vysvětlovat, že by po rozchodu taky potřeboval servis pro osamělé spotřebiče. Smála jsem se tak, že jsem musela položit nůž. Tenhle jeho výraz mi chyběl. Poslední týdny se pořád snažil něco správně zařídit nebo správně říct.
Po večeři jsme leželi na pohovce. Hladil mě po zápěstí a já se mu nechtěla vzdálit ani pro sklenici vody. Bylo mi s ním dobře. Jen jsem pak chtěla, aby to zase skončilo dřív, než bude potřeba domluvit další den.
Když si vzpomenu na ten večer, nemůžu tvrdit, že jsem k němu už nic necítila. Bylo by to jednodušší.
Nela ho přijala mnohem klidněji, než jsem čekala. Nabídla mu heslo k wifi a při večeři mu vyprávěla o škole. Když si šla potom do pokoje, oddechla jsem si, že máme tenhle první společný večer za sebou. David se zeptal, jestli příští týden uvaří něco on.
Řekla jsem, že s Nelou obvykle večeříme každá jindy.
Nebyla to pravda. Aspoň ne pravidlo. Jen mi ta jeho nabídka připadala jako další krok, ke kterému se budu muset vyjádřit.
Za pár dní se mě dcera zeptala, proč má David u nás vždycky pocit, že překáží. Začala jsem vysvětlovat, že nechci nic uspěchat kvůli ní.
„Já jsem ti ale neřekla, že mi vadí,“ odpověděla.
Zůstala stát u linky a čekala, jestli ještě něco dodám. Nedodala jsem. Vzala si jogurt a šla do pokoje.
David si mezitím hledal menší byt. Jednu neděli jsme byli společně na prohlídce. Chtěl vědět, jak na mě místo působí. Prošla jsem kuchyň, podívala se z okna a řekla, že tam bude mít hodně světla.
„Mohli bychom sem dát tvůj pracovní stůl,“ poznamenal.
Zeptala jsem se, kam by se vešly Neliny věci. Byt byl malý. To jsem měla pravdu. Jenže odpověď mě potěšila, ještě než ji makléř vyslovil: pro tři to opravdu nebude.
Cestou domů jsem Davidovi připomínala, že bychom neměli spěchat. Souhlasil. Potom se mě zeptal, jestli vůbec chci někdy bydlet s ním.
Řekla jsem, že přece ví, že ho mám ráda.
„Na to jsem se neptal.“
Zbytek cesty jsem mu vyprávěla, jak složité bylo všechno po rozvodu. Věděl to. Tentokrát mě ale nechal domluvit, aniž by řekl, že mi rozumí.
Po sedmi týdnech mi přinesl klíč od svého pokoje. Seděli jsme v kuchyni. Vysvětlil, že kdybych přišla dřív než on, nemusím čekat venku. Položil klíč vedle mého telefonu a zeptal se, jestli mu taky nějaký nechám.
Napadlo mě, že máme jen tři a jeden potřebuje máma, když nám zalévá květiny. Potom mě napadlo, že klíč musí schválit Nela. Obě odpovědi by mi poskytly několik dalších dní.
„Nechci ti ho teď dát,“ řekla jsem.
Zadíval se na mě. Nezvýšil hlas. Jen si odsunul hrnek.
„Co znamená teď?“
Řekla jsem, že to nevím.
„Předtím jsi chtěla, abych odjel od Ivy. Teď je problém, že můžu přijít.“
Chtěla jsem namítnout, že jsem mu přece neřekla, ať si kvůli mně rozbije rodinu. Vybavila jsem si ale zprávu o místě v jeho životě. Tu jsem napsala já. I všechny večery, kdy jsem mu vyčítala, že nedokáže zůstat.
„Myslela jsem, že budu chtít, abys tady byl pořád.“
Chvíli bylo ticho.
„A chceš?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Pak jsem začala brečet. Bylo by snadné říct, že kvůli němu. Ale plakala jsem také proto, že jsem mu konečně řekla něco, po čem už mě možná nebude chtít. Pořád jsem chtěla jeho zprávy, ruce, způsob, jakým se na mě díval. Jen jsem k tomu nechtěla všechno ostatní.
David si přitáhl židli zpátky. Zeptal se, jestli chci mít svůj byt a chodit s ním dál, nebo jestli ho chci vidět jen tehdy, když se mi to hodí. Zkusila jsem říct, že je v tom rozdíl.
„Já vím. Tak mi řekni, co z toho chceš.“
Nedokázala jsem odpovědět. Když byl ženatý, představovala jsem si hlavně to, že nemusí odjet v deset. Nepřemýšlela jsem, jestli chci, aby u mě zůstal i druhý den odpoledne. Teď už jsem ten rozdíl nemohla přehlížet.
Když odcházel, podala jsem mu klíč od jeho pokoje. Nechal ho chvíli ležet na dlani a pak ho uklidil do kapsy.
U dveří jsem se zeptala, jestli jsme se právě rozešli.
„Dneska už nevím, co ti říct,“ odpověděl.
Neobjal mě. Dívala jsem se, jak schází ze schodů, a najednou jsem zase chtěla, aby se vrátil. Ten pocit jsem znala velmi dobře. Tentokrát jsem si ale nemohla namlouvat, že za jeho odchod může někdo jiný.
V noci jsem otevřela naši konverzaci. Napsala jsem, že mi chybí. Potom jsem přidala, že bych ho ráda viděla. Než jsem zprávu odeslala, podívala jsem se do kalendáře, kdy Nela zase pojede k tátovi.
Prst mi zůstal na displeji. Zprávu jsem smazala.
Ráno jsem mu napsala, jestli může přijít ve čtvrtek. Nela bude doma. Nic jsem mu neslíbila o společném bydlení ani o tom, že už vím, co chci. Jen jsem ho poprosila, abychom o tom znovu mluvili.
Odpověděl až odpoledne, že může v sedm.
Ve čtvrtek přišel přesně. Přinesl pečivo a zeptal se Nely, jestli mu někdy ukáže ty fotografie, o kterých minule vyprávěla. Při večeři mu podala telefon. Seděla jsem vedle nich a byla ráda, že nemusím chvíli nic vysvětlovat.
V půl deváté se zvedl. Ráno měl vyjíždět brzy. Ulevilo se mi, že dnešní večer končí bez dalšího rozhodování. Pak si oblékl bundu a já ho šla doprovodit.
„Můžeš ještě chvíli zůstat,“ řekla jsem.
Pustil kliku.
„Chceš, abych zůstal, nebo se ti jen nelíbí, že odcházím?“
Mohla jsem ho vzít za ruku. Možná by si tu bundu zase sundal. Místo toho jsem se opřela o botník a snažila se přijít na odpověď dřív, než ho znovu požádám.
