Článek
Večer předtím jsem si umyla cestovní hrnek a nechala ho připravený u kávovaru. Do kávy obvykle dávám dva cukry. Ten den jsem si všimla, že už několik měsíců dávám jeden, protože Tomáš jednou řekl, že v tom mém pití musí stát lžička.
Nechtěl po mně, abych ji přestala sladit. Jen se smál. Já si potom ubrala.
Je mi devětatřicet, žijeme s manželem a devítiletým synem v Přelouči. Pracuji ve firmě na kraji Pardubic, kde mám na starosti plánování zakázek. Marek je elektrikář. Ráno odjíždí většinou přede mnou, Filipa vodí do školy babička, která bydlí v sousedním vchodě.
S Tomášem jsme začali jezdit kvůli pokaženému autu. Bydlel několik ulic od nás a ve firmě pracoval v kontrole kvality. Jednou odpoledne mě viděl stát u otevřené kapoty. Nabídl mi odvoz a řekl, že mě další den vezme taky.
Oprava trvala týden. Potom jsme spočítali, že je nesmysl jezdit stejnou cestu každý zvlášť, a začali se střídat. Marek s tím neměl problém. Tomáš byl ženatý, měl dvanáctiletou dceru a předtím jsme spolu mluvili především o špatně zadaných objednávkách.
První rána jsme se bavili podobně. Kdo má zpoždění, co přijde do skladu, proč někomu zase nesouhlasí čísla. Tomáš uměl napodobit kolegu z expedice, který každou větu začínal tím, že nechce nikoho kritizovat. Pak nás kritizoval dalších deset minut.
Jednou jsem se smála tak, že jsem musela na červené sklopit hlavu. Tomáš ještě dodal, že to doma nesmí zkoušet, protože jeho dcera už nechce, aby na třídních schůzkách vůbec mluvil.
Povídal i o Janě. Učila na základní škole a nosila si práci domů. Když přišel, někdy pořád seděla nad přípravami. Stěžoval si, že mu odpovídá, aniž by se na něj podívala. Mně se dobře říkalo, že to musí být nepříjemné. Jeho ženu jsem neznala.
Já jsem mu vyprávěla, jak s Markem každou neděli probíráme, co je potřeba nakoupit a zaplatit. Když je všechno domluvené, pustíme si televizi. Někdy spolu celý večer nepromluvíme o ničem jiném.
Tomáš se zeptal, co bych chtěla dělat místo toho. Nevěděla jsem. Byla jsem zvyklá vyprávět, co mi vadí. Na další otázku obvykle nedošlo.
Postupně jsme o práci mluvili míň. Řekla jsem mu, že jsem se na základní škole bála přihlásit, i když jsem odpověď znala. On přiznal, že při každém telefonátu s otcem automaticky stojí rovně, přestože mu je dvaačtyřicet a telefonuje sám v kuchyni.
Marek některé ty věci věděl taky. Jen už si nepamatoval, že mi na nich záleží. Aspoň jsem to tak tehdy brala.
V lednu se mě ptal, jestli se mnou má večer projít podklady k poradě. Sama jsem o tom několik dní mluvila. Odpověděla jsem, že to ještě nemám hotové. Měla jsem je hotové od odpoledne. Tomáš mi cestou řekl, které části rozumí a u které se ztratil, a já už s Markem nechtěla začínat znovu.
Nevybavovala jsem si ten večer, když jsem kolegovi vyprávěla, že se doma o moji práci nikdo nezajímá.
Ranní cesta trvala necelou půlhodinu. Na konci jsem mívala pocit, že jsme teprve začali. Před firmou jsme občas zůstali ještě dvě minuty sedět. Kolegové procházeli kolem a mávali nám.
Odpovídali jsme jim. Bylo to příjemně nenápadné. Dva lidé se domlouvají na společném dojíždění. Doma jsem tak naše jízdy popisovala taky.
Když jsem řídila já, začala jsem auto víc uklízet. Vyhodila jsem Filipovy účtenky z bufetu a dala do přihrádky papírové kapesníky. Předtím jsem je sháněla, teprve když je někdo potřeboval.
Některá rána jsem se převlékla dvakrát. Nešla jsem na schůzku. Šla jsem do práce. Jen se mi vedle něj nechtělo sedět ve svetru, ve kterém jsem večer vařila.
Poprvé mi to došlo, když Tomáš jeden den nepřijel. Psal už večer, že dcera má teplotu a zůstane s ní doma. Ráno jsem nastoupila do svého auta a bez přemýšlení jela k jeho domu. Před odbočkou jsem si vzpomněla, že tam vůbec nemám co dělat.
Celý den mi potom připadal prázdnější. Přitom jsem měla práce stejně jako jindy.
Večer jsem Markovi vyprávěla, že Tomášova dcera onemocněla. Zeptal se, jestli už jí je líp. Řekla jsem, že nevím. Věděla jsem přesně, kolik má teplotu a co jedla k obědu, protože mi Tomáš během dne napsal.
Byla to první úplně zbytečná lež. Nikdo by se nepodivil, že mi kolega poslal zprávu. Jen jsem nechtěla, aby se Marek ptal dál.
Tomáš mi někdy psal i večer. Poslal fotografii absurdního návodu k nové polici nebo se zeptal, jak dopadla moje porada. Nejdřív jsem odpovídala před Markem. Pak jsem si začala brát telefon do koupelny.
Nikdy jsme si nenapsali, že se milujeme. Neposílali jsme si fotografie, které by nebylo možné ukázat někomu jinému. Když jsem si naši konverzaci přečetla od začátku, dokázala jsem každou jednotlivou zprávu vysvětlit.
Mnohem hůř bych vysvětlovala, proč jsem je četla před spaním znovu.
Na jaře mi vedoucí nabídl, abych převzala menší tým. Nebylo to velké povýšení, ale znamenalo to víc peněz a také to, že si mé práce někdo všiml. Z kanceláře jsem odešla celá rozklepaná.
Marek mi za deset minut zavolal kvůli Filipovu kroužku. Potřeboval vědět, jestli ho vyzvednu, protože se mu protáhla zakázka. Domluvili jsme se. Potom se zeptal, jak je v práci.
Řekla jsem, že normálně.
Tu zprávu jsem si nechala na odpoledne. Celý den jsem se těšila, až uvidím, jak se Tomáš zatváří.
Měla jsem ještě otevřené dveře auta, když jsem mu to začala říkat. Usmál se a bouchl dlaní do volantu.
„No konečně. To jim to trvalo.“
Věděl, jak dlouho čekám. Připomněl mi poradu z podzimu, ze které jsem vyšla přesvědčená, že nedokážu před lidmi říct ani souvislou větu. Pamatoval si i to, co jsem tehdy měla navrhnout. Cestou jsem mu vyprávěla, co bude potřeba změnit. Poprvé mi nepřipadalo směšné mluvit o tom, co bych chtěla dokázat.
Doma už jsem tu novinu odvyprávěla klidněji. Marek mě objal a zeptal se, jestli ji máme nějak oslavit. Řekla jsem, že jsem unavená. Pustili jsme si seriál.
Později mě mrzelo, že můj manžel neumí reagovat jako Tomáš. Jenže Tomáš ode mě dostal tu první, nejšťastnější verzi. Markovi jsem oznámila výsledek, zatímco vyndával nákup.
Neřekla jsem mu ani, že se bojím. To už věděl někdo jiný.
V květnu byla několik dní uzavřená část naší obvyklé trasy. Objížďka vedla kolem menších obcí a cesta se protáhla. Když už bylo možné jezdit normálně, Tomáš se před odbočkou zeptal, jestli spěchám.
Nespěchala jsem.
Na té delší cestě jsme měli ještě několik minut bez práce, bez dětí a bez lidí, před kterými se musíme chovat určitým způsobem. Jednou jsme zastavili u obchodu pro pití. V autě bylo horko a Tomáš mi podal lahev, kterou právě otevřel. Napila jsem se a potom se celý zbytek cesty soustředila na to, že jsem se dotkla ústy stejného místa jako on.
Bylo mi skoro čtyřicet. Připadala jsem si směšně. Doma jsem ale Markovi vůbec neřekla, že jsem přijela později kvůli vlastnímu rozhodnutí. Svedla jsem to na provoz.
Nejblíž jsme si byli jednou ráno, když Tomáš špatně spal. Chvíli se díval z okna a potom řekl, že se v noci s Janou pohádali. Nechtěl o tom mluvit podrobně. Položila jsem mu ruku na předloktí.
Neuhnul. Jen se na mě podíval. Na několik vteřin jsme přestali mluvit.
Pak jsem sundala ruku a ukázala na dodávku, která nám překážela ve výjezdu. Musel couvnout. Zbytek cesty jsme probírali práci.
Večer jsem si představovala, co by se stalo, kdybych tu ruku nechala déle. Nebyla to vzpomínka, kterou bych potřebovala složitě pochopit. Chtěla jsem, aby mě políbil. Současně mi vyhovovalo, že to neudělal, protože jsem mohla dál říkat, že se nic nestalo.
V pátek dalšího týdne mi odpoledne zavolal. Jel ten den sám, já zůstávala déle kvůli poradě. Zeptal se, jestli můžeme chvíli mluvit. Myslela jsem, že se doma zase něco přihodilo.
„Od pondělí bych chtěl jezdit každý zvlášť,“ řekl.
Zeptala jsem se proč, přestože mě žádný rozumný důvod, který bych chtěla slyšet, nenapadal.
Řekl, že na naše jízdy myslí moc. Že doma někdy neslyší, co mu Jana říká, protože se těší, až mi druhý den bude moct něco vyprávět.
„A ona ti to zakázala?“
Odpověděl, že ne.
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem začala vysvětlovat, že přece nemusíme dělat nic špatného. Můžeme se dál normálně bavit. Vozit se do práce není nevěra.
Tomáš řekl, že to teď nechce řešit takhle.
„Já se s tebou nechci bavit míň. A právě proto potřebuju nejezdit.“
Vyjela jsem na něj, že jsme dospělí a že z obyčejné cesty dělá něco, co vůbec není. Přitom jsem měla tak sevřené hrdlo, že jsem sotva dokončila větu.
Domluvili jsme se na zvláštním ježdění. V kanceláři vedle mě pořád někdo byl, tak jsem jen krátce řekla, že dobře. Po hovoru jsem šla na záchod a pustila vodu, aby nebylo slyšet, jak se snažím uklidnit.
Večer se Marek zeptal, co mi je. Řekla jsem, že mě bolí hlava.
Následující týden mě bolela každý den.
Tomáš se v práci choval slušně. Pozdravil mě, odpověděl na otázku, jednou mi podržel dveře. Nenapsal ale, jak jsem zvládla první schůzku s novým týmem. Nečekal odpoledne u mého stolu. Když se nám podařilo dokončit velkou zakázku, poblahopřál všem najednou.
Bylo to horší, než kdyby se mnou nemluvil. Neměla jsem mu co vytknout.
Při obědě vyprávěl něco dvěma kolegům. Smáli se. Poslouchala jsem od vedlejšího stolu a snažila se poznat, jestli mluví stejným hlasem jako se mnou. Pak mi došlo, že nedržím vidličku nad talířem, ale ve vzduchu.
Doma jsem vyhledávala důvody, proč se na Marka zlobit. Zapomněl pověsit ručník, zeptal se podruhé na stejnou věc, nepřišel včas k večeři. Jednou už to nevydržel.
„Co jsem ti poslední dobou udělal?“
Řekla jsem, že nic. Nevěřil mi. Ani se mu nedivím.
Marek se potom dozvěděl, že už s Tomášem nejezdíme. Zeptal se, jestli se nám změnila pracovní doba. Odpověděla jsem, že si chci cestou odpočinout a být chvíli sama. Navrhl, že by mi mohl ráno doplnit kapalinu do ostřikovačů, když teď budu auto používat denně.
Rozbrečela jsem se. Stál s nákupní taškou v ruce a vůbec nevěděl, proč.
Nevysvětlila jsem mu to ani ten večer. Bylo příliš snadné říct, že jsem jen vyčerpaná z nové práce. Měl pro to pochopení. Další den odvezl Filipa na trénink a já zůstala doma, abych si odpočinula. Místo odpočinku jsem si prohlížela naši konverzaci.
Po třech týdnech jsem počkala na Tomáše u automatu na kávu. Chtěla jsem mu říct, že je mi líp a už bychom mohli jezdit normálně. Ještě než jsem promluvila, zeptal se na nový tým.
Rozvyprávěla jsem se. Během dvou minut jsem měla zpátky ten pocit, kvůli kterému mi společné cesty chyběly. Viděl to. Nevím jak, ale když jsem navrhla pondělní ráno, zavrtěl hlavou.
„Lenko, nechci.“
Odešla jsem s kávou, na kterou jsem neměla chuť. Celé odpoledne jsem si opakovala, že jsem mu nechtěla nic zničit. Přitom jsem věděla, že mu právě nabízím návrat k něčemu, od čeho se rozhodl odejít.
Markovi jsem to řekla v sobotu. Filip byl u kamaráda. Nečekala jsem na další otázku, proč jsem protivná. Sedla jsem si k němu v kuchyni a začala tím, že mi chybí Tomáš.
Marek se zeptal, jestli spolu něco máme.
„Nikdy jsme se ani nepolíbili.“
Byla to pravda. Jen jsem ji vyslovila příliš rychle, jako bych tím mohla zbytek rozhovoru ukončit.
Pak jsem mu řekla i o zprávách, delší cestě a novinách, které jsem si nechávala na odpoledne. Nepřipomínala jsem všechny naše večery u televize. Dřív bych to udělala. Tentokrát by to znělo, jako že se chci nechat omluvit ještě předtím, než mě vyslechne.
Marek dlouho mlčel. Potom se zeptal, jestli bych s Tomášem pořád jezdila, kdyby to neukončil on.
„Asi ano,“ odpověděla jsem.
Vstal a začal sklízet ze stolu. Nabídla jsem, že to udělám. Řekl, ať zůstanu sedět.
Když se vrátil, připomněl mi večer, kdy jsem brečela nad nákupní taškou. Myslel si tehdy, že novou práci nezvládám a bojím se mu to říct. Několik dní se mě snažil neobtěžovat ničím dalším. Domluvil se s mámou na Filipových odpoledních a jednu zakázku přesunul, aby mohl být dřív doma.
Věděla jsem, že toho pro mě udělal víc. Nevěděla jsem, proč mi v těch dnech tolik ustupoval. Ani jednou jsem se nezeptala.
„Já se tě bál ptát, abys neměla pocit, že tě kontroluju,“ řekl. „A ty jsi u toho čekala, jestli se ozve on?“
Přikývla jsem.
Chtěla jsem mu znovu říct, že spolu s Tomášem nic nemáme. Tentokrát jsem si tu větu nechala pro sebe.
Marek se zeptal, jestli jsem ho chtěla políbit. Odpověděla jsem, že ano. Díval se na mě a já začala vysvětlovat, že jsem s ním neplánovala nikam odjet ani opustit rodinu. Marek zvedl ruku, abych přestala.
Potom se podíval na hodiny. Bylo potřeba vyzvednout Filipa. Nabídla jsem, že pojedu. Řekl, že to slíbil on, a odešel. Zůstala jsem v kuchyni. Na lince ležely talíře, které před chvílí odnesl od stolu. Umyla jsem je, i když se daly dát do myčky.
Večer chtěl vědět, jak dlouho si píšeme i doma. Ukázala jsem mu konverzaci. Neprocházel ji celou. Zastavil se u zprávy, ve které jsem psala, že už se těším na ráno. Byla z neděle večer. Seděli jsme tehdy spolu na pohovce a Marek mi masíroval chodidla, protože mě bolela z celodenního výletu.
Telefon mi vrátil. Na nic dalšího se ten večer nezeptal.
V pondělí jsem zase jela sama. Před firmou jsem viděla Tomáše přicházet od auta. Zvedl ruku na pozdrav. Napadlo mě zavolat na něj a říct mu, že Marek už o všem ví. Chtěla jsem, aby věděl, co se u nás stalo. Možná by se mnou aspoň chvíli zůstal.
Nezavolala jsem.
Odpoledne jsem přijela domů a Marek s Filipem byli ještě na tréninku. Pověsila jsem prádlo, připravila večeři a potom si sedla ke stolu. V práci jsem řešila nepříjemný rozhovor a pořád mi ležel v hlavě.
Když se vrátili, vyprávěl Filip už od dveří, kolik dal gólů. Marek za ním nesl tašku. Zeptala jsem se ho, jaký měl den.
„Dobrý,“ odpověděl a šel pověsit Filipův mokrý ručník.
Měla jsem chuť se urazit, že se zase nic nedozvím. Pak jsem si vzpomněla, kolikrát jsem mu v posledních měsících odpověděla stejně. Zavolala jsem za ním, že jestli chce, budu u večeře poslouchat.
Sedl si naproti mně a podal Filipovi chleba. Svoje vyprávění z práce jsem si tentokrát nechala na později. Jenže jsem zároveň poslouchala, jestli mi v kabelce nezavibroval telefon. Nebyla jsem si jistá, od koho bych chtěla zprávu dostat.
