Článek
Na první dotek vypadá troudnatec beznadějně.
Jeho povrch je tvrdý a plodnice může působit spíš jako kus starého dřeva než jako houba. Když se ale podíváme dovnitř, její stavba je mnohem zajímavější.
Nachází se tam měkčí vláknitá vrstva, z níž se po zpracování získával materiál označovaný jako amadou.
A právě ten dokázal velmi dobře zachytit jiskru.
Neznamená to, že stačilo utrhnout houbu ze stromu a škrtnout vedle ní kamenem. Materiál se upravoval, aby byl měkčí a ochotněji doutnal.
Výsledkem však byl něco jako zásoba mimořádně ochotného troudu.
Nehoří jako papír. Právě v tom je jeho výhoda
Troud nemusel okamžitě vyšlehnout plamenem.
Mnohem důležitější bylo, aby drobnou jiskru zachytil a vytvořil žhavé místo, které jen tak nezhasne.
Z něj už bylo možné zapálit další suchý materiál a postupně získat skutečný oheň.
Stejná vlastnost pomáhala také při jeho přenášení. Vhodně chráněný doutnající materiál mohl udržet žár, takže člověk nemusel na každém novém místě získávat oheň úplně od začátku.
Dnes nám to připadá skoro zbytečné.
Vyndáme zapalovač, stiskneme tlačítko a za sekundu máme plamen. Před tisíci lety byl rozdíl mezi rychle zhaslou jiskrou a dobře připraveným troudem podstatně důležitější.
Nosil ho u sebe dokonce Ötzi
Jak dávno lidé tuto vlastnost hub znali?
Velmi dávno.
Troudnaté houby byly nalezeny na řadě evropských archeologických lokalit sahajících hluboko do pravěku.
Nejslavnější příklad měl troud dokonce přímo ve své výbavě.
Když archeologové zkoumali věci nalezené u Ötziho, více než pět tisíc let starého muže objeveného v alpském ledovci, našli mimo jiné kousky troudnatce kopytovitého.
Společně s nimi se objevily i stopy pyritu.
Pro člověka z doby měděné tak nebyla tato podivně tvrdá houba na stromě lesní kuriozitou. Byla součástí praktické výbavy.
Stejný troudnatec roste i u nás
Kvůli Ötzimu může celý příběh působit vzdáleně, ale samotnou houbu můžete potkat i v českém lese.
Troudnatec kopytovitý se ve střední Evropě vyskytuje především na listnatých stromech. Typický je pro něj buk, na severu jeho areálu zase často bříza.
Poznat ho lze podle masivní plodnice připomínající koňské kopyto.
Do košíku na smaženici ho ovšem nepřidávejte.
Je nejedlý a jeho užitek vždy spočíval někde úplně jinde než v kuchyni.
Z houby se nevyráběl jen troud
Její vláknitý vnitřek měl ještě jeden pozoruhodný talent.
Zpracované amadou lze roztahovat do tenkého měkkého materiálu připomínajícího plsť. V některých částech Evropy se z něj proto vyráběly například čepice a další drobné výrobky.
A tím příběh troudnatce nekončí ani dnes.
Jeho strukturu zkoumají vědci jako možnou inspiraci pro lehké a biologicky odbouratelné materiály. Výzkum se zabývá například jejich využitím pro obaly, izolace nebo nové konstrukční materiály.
Houba, kterou lidé používali dávno před vznikem zápalek, tak dokázala zaujmout i moderní materiálové vědce.
Až příště v lese uvidíte na starém buku tvrdé šedé „kopyto“, zkuste ho tentokrát neminout bez povšimnutí.
To, co dnes vypadá jako obyčejná dřevokazná houba, bývalo pro člověka velmi praktickým kusem výbavy. Stačilo několik jisker a právě uvnitř ní mohl začít oheň.
