Článek
V šedesátých letech hledala CIA způsob, jak odposlouchávat rozhovory u sovětského velvyslanectví, aniž by k tomu potřebovala člověka, který by mohl být odhalen. Napadlo je zvíře, které se běžně pohybuje kolem budov, kanceláří i jednacích místností, aniž by si ho kdokoliv všiml.
Kočka byla ideální volba. Nikdo se nepozastaví nad tím, že se před oknem plete kočka. Podle pozdějších záznamů agentury měl projekt původně cílit i na jinou, blíže nespecifikovanou hlavu státu v Asii – zpráva zmiňuje, že se během jeho dlouhých strategických porad s poradci po místnosti běžně proplétaly kočky, což z nich dělalo dokonalý maskovací nástroj.
Projekt dostal krycí název Akustická kočka a na jeho vývoj si agentura vyhradila celých pět let.
Hodinová operace, po které vznikla „obluda“
Chirurgický zákrok trval hodinu. Zvířeti implantovali napájecí zdroj do břicha, mikrofon do zvukovodu a necelé dva centimetry dlouhý vysílač na základnu lebky. Kabel vedený podél páteře propojoval všechny součástky dohromady. Ocas posloužil jako anténa.
Nešlo přitom jen o to zvíře nějak propojit s elektronikou. Kočka musela navenek vypadat úplně obyčejně – žádné viditelné jizvy, žádné vyboulené díly, nic, čeho by si mohl všimnout kolemjdoucí nebo dokonce druhá kočka. Vývojáři museli sladit velikost baterie s prostorem, který kočičí tělo vůbec nabízelo, a to v éře, kdy elektronika ještě zabírala celé místnosti.
Bývalý asistent ředitele CIA Victor Marchetti to později popsal bez příkras: „Rozřízli kočku, dali do ní baterky, propojili ji dráty. Ocas sloužil jako anténa. Udělali z ní obludu.“
Jednomu z techniků při instalaci zařízení bylo tak nevolno, že si musel na chvíli sednout. Zbytek hodinové operace už ale proběhl bez dalších komplikací.
Zařízení fungovalo. Kočku se navíc podařilo naučit reagovat na ultrazvukové signály, které jí říkaly, kterým směrem se má vydat – doleva, doprava, nebo rovně. Na papíře to vypadalo jako hotový systém dálkově řízeného špiona. Problém byl jinde – v samotné kočce.
Zvíře se během tréninku opakovaně odmítalo řídit povely. Kdykoliv dostalo hlad, jednoduše odešlo z místa akce, bez ohledu na to, jak drahé vybavení neslo v těle. Inženýři na to zareagovali dalším chirurgickým zásahem – implantovali kočce ještě jeden drát, tentokrát napojený na část mozku určující pocit hladu a sexuálního vzrušení, aby tyto instinkty dokázali podle potřeby potlačit.
Podle Marchettiho vypadali technici zprvu spokojeně. Kočka konečně poslouchala, přesouvala se krátké vzdálenosti přesně tak, jak měla.
Park u sovětské ambasády
Prvním ostrým úkolem bylo odposlechnout rozhovor dvou mužů sedících na lavičce nedaleko sovětského velvyslanectví ve Washingtonu. Tým zaparkoval nenápadnou dodávku plnou sledovacího vybavení přes ulici a kočku vypustil ven.
Měla přejít silnici, dostat se k lavičce a nenápadně poslouchat. Roky vývoje, dvacet milionů dolarů a dva chirurgické zákroky měly konečně dokázat, že se to celé vyplatilo.
Podle Marchettiho udělala kočka pár kroků do vozovky – a byla to poslední věc, kterou stihla udělat.
„Vypustili ji z dodávky a přijelo taxi, které ji přejelo. Seděli jsme tam s celou tou aparaturou a kočka byla mrtvá,“ vzpomínal Marchetti.
Agent se pro ostatky později vrátil, aby se drahé vybavení nedostalo do rukou Sovětů, kteří sídlili doslova přes ulici.
Zní to jako naprosto dokonalý konec absurdního příběhu – špionská kočka za dvacet milionů dolarů, mrtvá do minuty od svého prvního nasazení. Právě proto si o pravdivosti historky někteří lidé nejsou jistí.
Bývalý ředitel technického oddělení CIA Robert Wallace v roce 2013 tuhle verzi otevřeně popřel. Podle něj kočku žádné auto nepřejelo. Projekt měl skončit prostě proto, že se kočky nedaly vycvičit k poslušnosti, se kterou CIA počítala, a ne kvůli dopravní nehodě.
„Akustickou kočku žádný taxík nepřejel,“ řekl Wallace. Podle jeho slov zvířeti vybavení po ukončení projektu chirurgicky odstranili a kočka pak měla prožít dlouhý a šťastný zbytek života mimo svět špionáže.
Wallace k tomu novinářům dodal jen tolik, že Marchettiho verze je prostě zábavnější – a že právě proto se z ní stala ta, kterou lidé znají.
Tajná zpráva, kterou nikdo nečetl
Odpověď by mohl dát oficiální dokument CIA z roku 1967 nazvaný Pohledy na cvičené kočky, ale ani ten nepomáhá – ve velké části je totiž stále černěný, včetně pasáže, která měla vysvětlovat, k čemu přesně měla metoda sloužit.
Zpráva došla k závěru, že kočky sice lze naučit přejít krátkou vzdálenost, ale že bezpečnostní a provozní podmínky ve skutečném zahraničním prostředí dělají tuhle metodu pro zpravodajské účely nepraktickou.
Přesto autoři zprávy nazvali celý projekt pozoruhodným vědeckým počinem a ocenili sami sebe za průkopnickou práci – slova, která v kontextu mrtvé nebo přinejmenším rozřezané kočky a dvaceti milionů vyhozených dolarů působí spíš jako černý humor než jako seriózní hodnocení.
Dvacet milionů dolarů, obluda sešitá z kočky a drátů, a výsledná zpráva, která si přesto poplácala po zádech.
Kdo vlastně mluvil pravdu?
Marchetti se v pozdějších letech stal jedním z nejhlasitějších kritiků CIA a napsal o agentuře knihu, která si vysloužila spory s cenzory ještě předtím, než vůbec vyšla – agentura se soudní cestou snažila zabránit vydání celých pasáží. Měl tedy dobrý důvod vyprávět historku, která agenturu vykresluje jako groteskní a neschopnou vlastní peníze utratit rozumně.
Wallace na druhou stranu celou svou kariéru strávil obhajobou právě téhle agentury a v devadesátých letech sám řídil oddělení, které mělo na starosti vývoj špionážních pomůcek. Jeho verze zase agenturu staví do o něco lepšího světla – projekt sice nevyšel, ale aspoň nešlo o zbytečnou smrt zvířete kvůli banální nehodě.
Ani jeden z nich už dnes nemůže svou verzi obhájit osobně – Marchetti zemřel v roce 2018 ve věku osmaosmdesáti let. Jistá zůstává jen jedna věc: kočka do zpravodajské historie nikdy skutečně nevstoupila jako úspěšný nástroj, ať zemřela pod koly taxíku, nebo v tichosti dožila v něčí domácnosti bez ponětí o tom, čím vším prošla.
Dokumenty o projektu zůstaly utajené celá desetiletí a na veřejnost se dostaly až v roce 2001 díky žádostem podaným podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Do té doby o kočce špiónce nikdo mimo agenturu nevěděl.
CIA se pokusy o zvířecí špiony nevzdala ani po tomhle fiasku – následovaly experimenty s krysami, jejichž vycpaná těla se dala použít jako skrýš pro drobné vybavení, a později i s holuby nesoucími miniaturní kamery, kteří dokázali nepozorovaně přeletět přesně tam, kam potřebovali. Podle Roberta Wallace totiž platí jednoduché pravidlo zpravodajské práce: pokud existuje byť jen teoretická šance, že něco může fungovat, vyzkouší se to, bez ohledu na to, jak absurdně to zní.
Zdroje:
https://www.cia.gov/stories/story/natural-spies-animals-in-espionage/
https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB54/
https://www.smithsonianmag.com/history/the-cias-most-highly-trained-spies-werent-even-human-20149/
https://www.history.com/articles/cia-spy-cat-espionage-fail
https://www.nationalgeographic.com/premium/article/animal-spy-cat-pigeon-cia-acoustic-kitty-columba-tacana
https://www.wired.com/2008/06/pl-print-19/
