Článek
Temné hlubiny Tichého oceánu halí ledový klid. Na písčitém dně mezi korálovými útesy číhá tvor, jehož inteligence a maskovací schopnosti fascinují vědce po celá staletí. Samec chobotnice pobřežní pomalu mění barvu své kůže z křiklavě rudé na popelavě šedou a dokonale splývá s okolními kameny. Jeho velké, vnímavé oko sleduje každý pohyb o několik metrů dál.
Tam se v podmořské jeskyni vlní obrovská samice. Je téměř dvakrát větší než on, její svalnatá ramena jsou posetá stovkami silných přísavek a její ostrý rohovitý zobák dokáže bez námahy rozdrtit krunýř velkého kraba.
Pro samce nastává nejnebezpečnější okamžik jeho krátkého života. Cítí neodolatelné nutkání předat své geny a zplodit další generaci. Zároveň si však uvědomuje krutou realitu svého druhu: samice je hladový predátor a nemá žádné slitování. Jakýkoli chybný krok, příliš rychlý pohyb nebo neopatrné přiblížení znamená okamžitý rozsudek smrti. Samice ho může během jediné vteřiny omotat svými rameny, uškrtit, vstříknout do něj trávicí enzymy a beze zbytku ho sežrat.
Příroda však nevybavila tohoto osmiramenného tvora jen genialitou a proměnlivou kůží. Dala mu do vínku neuvěřitelný anatomický vynález, který umožňuje provést milostný akt na bezpečnou vzdálenost: specializované rameno na dálkové ovládání.
Samci hlavonožců nemají žádné vnější kopulační orgány, jaké známe u savců nebo plazů. Místo toho se u nich v průběhu dospívání jedno ze standardních osmi ramen promění ve vysoce specializovaný reprodukční nástroj zvaný hektokotyl. U většiny druhů chobotnic jde o třetí pravé rameno.
Toto rameno se od ostatních končetin zásadně liší svou vnitřní i vnější stavbou. Běžné přísavky na jeho špičce ustupují a vytvářejí hladkou rýhu zakončenou drobnou lžičkovitou prohlubní. Podél celého ramene vede speciální kanálek, kterým samec dopravuje genetický materiál.
Proces přenosu spermatu připomíná precizní chirurgickou operaci. Samec nejprve vytáhne ze své vlastní plášťové dutiny speciální pouzdro naplněné miliony spermií, které se odborně nazývá spermatofor. Tato schránka může u velkých druhů chobotnic měřit i několik desítek centimetrů a je vybavena složitým pružinovým mechanismem, který se po vniknutí do těla samice automaticky aktivuje.
Jakmile samec nabere spermatofor do špičky hektokotylu, začíná smrtelně nebezpečná hra o čas a prostor.
Taktika na délku paže a mistrovské převleky
V podmořském světě neexistují žádné něžné milostné předehry. Samec chobotnice volí jednu ze dvou základních strategií, přičemž obě představují extrémní balancování na hraně života a smrti.
První strategií je kopulace na dálku. Samec se usadí na dně několik stop od samice, pevně se přichytí k podkladu a své tělo dokonale zamaskuje. Změní texturu kůže na drsnou skálu a utlumí všechny tělesné signály. K samici pak pomalu a opatrně natahuje pouze své rameno – hektokotyl.
Natažené rameno se plazí po mořském dně jako samostatný tvor. Špička ramene opatrně vnikne do dýchacího otvoru samičina pláště, kde se nachází její vejcovod. Samec do tohoto otvoru opatrně zasune spermatofor. Po celou dobu operace zůstává jeho tělo v bezpečné vzdálenosti. Pokud samice projeví jakoukoli agresi a po rameni chňapne, samec má šanci se vytrhnout a bleskově uprchnout.
Některé menší druhy chobotnic však používají ještě mazanější trik. Pokud v okolí velké samice krouží dominantní a agresivní samci, malý a slabší samec se uchýlí k dokonalé lsti. Změní zbarvení svého těla na ženské tóny, stáhne svá ramena do tvaru typického pro samice a bez povšimnutí velkých rivalů proklouzne přímo k samici. Než si kdokoli stačí uvědomit, co se děje, malý podvodník bleskově zasune svůj hektokotyl a předá své geny.
Historie objevování tohoto fascinujícího mechanismu je plná neuvěřitelných omylů předních světových přírodovědců. V devatenáctém století způsobil objev hektokotylu v biologických kruzích naprostou senzaci a obrovskou debatu.
Vše začalo v roce 1829, kdy slavný francouzský přírodovědec a zakladatel srovnávací anatomie Georges Cuvier zkoumal vzorky mořských živočichů ulovených ve Středozemním moři. V plášťové dutině samice drobného hlavonožce argonauta pelagického (Argonauta argo) objevil podivného bílého tvora s přísavkami, který se samostatně pohyboval a pulzoval.
Cuvier byl přesvědčen, že objevil zcela nový druh parazitického červa. Pojmenoval ho Hectocotylus octopodis z řeckých slov označujících stooké chapadlo. Věřil, že tento parazit se živí tkáněmi samice a parazituje v jejích pohlavních orgánech.
Trvalo více než dvacet let, než vědecká komunita pochopila skutečnou pravdu. V roce 1851 německý zoolog Heinrich Müller podrobně prozkoumal anatomii samců argonauta a zjistil šokující fakt. Záhadný parazit nebyl žádný červ, ale odtržené pohlavní rameno samotného samce.
Přírodovědci zjistili, že u rodu Argonauta a několika dalších příbuzných hlubokomořských hlavonožců dosahuje reprodukční strategie naprosto extrémní podoby. Miniaturní samec, který je často desetkrát menší než samice, naplní svůj hektokotyl spermatem, rameno ze svého těla kompletně odtrhne a vyšle ho volně do vodního sloupce.
Odpojené chapadlo vybavené vlastním autonomním nervovým systémem dokáže samostatně plavat mořem, vyhledat samici podle chemických stop, proniknout do jejího těla a oplodnit vajíčka zcela bez přítomnosti původního majitele. Pro samce argonauta je tento biologický výstřel jeho jediným v životě, protože po odtržení ramene záhy umírá. Původní Cuvierův název hektokotyl však už v biologickém názvosloví zůstal navždy.
Když láska chutná po mase
Zatímco argonaut volí bezkontaktní raketový útok, u většiny velkých druhů chobotnic dochází k přímému kontaktu mezi oběma partnery. A právě v tomto okamžiku se odehrávají scény, které berou dech i zkušeným mořským biologům.
Samice chobotnic jsou známé svou nenasytností a kanibalskými sklony. K páření často dochází v období, kdy samice potřebuje nashromáždit obrovské množství bílkovin pro vývoj desítek tisíc vajíček. Samec pro ni nepředstavuje životního partnera, ale vítaný zdroj vysoce kalorické potravy.
Pokud samice není na páření připravená, nebo pokud se samec přiblíží z nesprávného úhlu, dochází k brutálnímu útoku. Samice vystřelí svá chapadla, obemkne tělo samce a začne ho pomalu stahovat k sobě. Její přísavky mají obrovskou podtlakovou sílu a dokážou trhat měkké tkáně.
Samec se snaží bránit a vypouští oblaka inkoustu, ale v sevření silnější samice nemá šanci. Samice mu svým ostrým zobákem probodne plášť a do těla mu vstříkne jedovaté sliny obsahující neurotoxiny a trávicí enzymy. Během několika minut samec ochrne a jeho vnitřní orgány se začnou rozpouštět. Samice ho následně v klidu pozře a na dně moře zbydou pouze nestrávené zbytky jeho těla.
Vědci při terénních pozorováních v Tichém oceánu zaznamenali, že u některých druhů končí kanibalismem až třetina všech pokusů o páření. Pro samce je proto každý milostný akt doslova ruskou ruletou.
I v případě, že páření proběhne úspěšně a bez krveprolití, nemá vítězný samec jistotu, že právě jeho geny dají vzniknout novému potomstvu. Samice chobotnic jsou polyandrické a během krátkého reprodukčního období se páří s několika různými partnery.
Samice dokáže spermatofory od různých samců uchovávat ve speciálních vnitřních schránkách po dobu několika týdnů i měsíců. Vajíčka oplodní až ve chvíli, kdy se rozhodne je definitivně naklást.
Mezi samci proto zuří neviditelná válka o otcovství. Příroda vybavila špičku hektokotylu některých druhů miniaturními háčky a lžičkovitými výběžky. Když samec pronikne do plášťové dutiny samice, nepředá pouze své vlastní sperma. Špičkou svého ramene nejprve mechanicky vyškrábe a vytáhne spermatofory svých předchozích konkurentů.
Teprve když vyčistí prostor a zbaví se genetického materiálu svých rivalů, umístí na uvolněné místo své vlastní spermatické pouzdro. Jde o neuvěřitelně sofistikovaný mechanismus reprodukčního soupeření na buněčné i mechanické úrovni.
Sebevražedný hormon
Jakmile je reprodukční proces dokončen, spouští se v tělech obou partnerů neúprosný biologický program sebedestrukce. Chobotnice patří mezi takzvané semelparní živočichy. To znamená, že se rozmnožují pouze jednou za život a bezprostředně poté umírají.
Proces stárnutí a smrti není u chobotnic způsoben opotřebením těla, ale je geneticky a hormonálně přesně načasován. Hlavním spouštěčem tohoto procesu jsou optické žlázy, které se nacházejí v mozku za očima chobotnice.
V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století provedl americký psychobiolog Jerome Wodinsky z Brandeis University sérii přelomových experimentů. Zkoumal chování samic po nakladení vajíček a zjistil, že optické žlázy začnou po páření produkovat toxický koktejl hormonů, které zcela vypnou trávicí systém zvířete a spustí hromadný rozpad buněk.
Wodinsky provedl fascinující chirurgický zákrok: čerstvě nakladeným samicím tyto optické žlázy v mozku operativně odstranil.
Výsledek vědecký svět ohromil. Samice, které měly podle přírodních zákonů přestat přijímat potravu a zemřít, začaly znovu lovit, krmit se a žily více než dvakrát déle než běžní jedinci. Dokonce se u nich obnovila schopnost znovu růst. Příroda do těla chobotnic záměrně zabudovala hormonální časovanou bombu, která zajišťuje, že rodiče nepřežijí příchod svých potomků a nebudou jim konkurovat v lovu potravy.
Pro samce nastává konec velmi rychle. Krátce po úspěšném spáření ztrácí zájem o lov, jeho kůže bledne a na těle se mu začínají tvořit bílé léze. Přestává koordinovat své pohyby a během několika týdnů hyne vyčerpáním nebo se stává snadnou kořistí pro žraloky a tuleně. Příběh samice je ještě dramatičtější a tragičtější.
Samice se po oplození stáhne do hluboké, bezpečné skalní pukliny. Vchod do jeskyně často zatarasí kameny a mušlemi, které si sama nanosí. Na strop jeskyně začne v hustých hroznech věšet desítky tisíc drobných vajíček. U velkých druhů může jít až o sto tisíc vajíček.
Od tohoto okamžiku začíná její nepřetržitá mateřská stráž, která trvá několik měsíců a u hlubokomořských druhů v ledové vodě dokonce několik let. Vědci zaznamenali případ hlubokomořské chobotnice druhu Graneledone boreopacifica, která svá vajíčka na dně Tichého oceánu v hloubce jednoho kilometru hlídala nepřetržitě neuvěřitelných padesát tři měsíců.
Po celou tuto dobu samice neopustí své hnízdo ani na jedinou vteřinu. Nepřijímá žádnou potravu. Svými rameny neustále vajíčka jemně hladí, odstraňuje z nich parazity a nánosy sedimentu a fouká na ně proud čerstvé, okysličené vody ze svého sifonu.
Pokud se k jeskyni přiblíží hladová ryba nebo krab, samice ji divoce odežene, ale kořist nikdy nepozře. Její tělo pomalu požírá samo sebe. Tráví své vlastní svalové tkáně, její oči ztrácejí lesk a kůže se odlupuje z ramen. V závěrečných stádiích hladovění vlivem hormonů z optických žláz dochází k sebedestrukčnímu chování, kdy samice začne požírat konce svých vlastních chapadel.
V okamžiku, kdy se z vajíček začnou líhnout tisíce drobných, průsvitných larev, je matka na pokraji absolutního vyčerpání. Posledními zbytky sil rozfouká čerstvě vylíhnutá mláďata proudem vody ze sifonu do volného oceánu, aby jim pomohla na cestě k hladině.
Jakmile poslední mládě opustí jeskyni, matčino srdce se zastaví. Její bezvládné tělo klesá na dno moře jako potrava pro drobné korýše.
Životní cyklus chobotnic představuje jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů evoluční biologie. Tito tvorové disponují třemi srdci, modrou krví, schopností měnit barvu během zlomku vteřiny a mozkem rozprostřeným do všech osmi ramen. Přesto jim příroda vyměřila pouhé jeden až dva roky života.
Zdroje:
https://www.nhm.ac.uk/discover/argonauts-worlds-weirdest-octopuses.html
https://www.nhm.ac.uk/discover/octopuses-keep-surprising-us-here-are-eight-examples-how.html
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/ten-wild-facts-about-octopuses-they-have-three-hearts-big-brains-and-blue-blood-7625828/
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/tropical-octopus-definitely-mates-beak-beak-180956251/
https://news.uchicago.edu/story/why-motherhood-sends-octopuses-death-spiral
https://news.uchicago.edu/story/what-causes-octopus-death-spiral-new-study-points-changes-cholesterol-production
https://www.mbari.org/news/deep-sea-octopus-broods-eggs-for-over-four-years-longer-than-any-known-animal/
