Článek
Na první schůzku přišel s červenou skvrnou na palci. Opravoval písemky a propiska mu vytekla. Marie mu nabídla ubrousek a zeptala se, zda na rande taky známkuje. Odpověděl, že zatím pozoruje. „Tak to se budu snažit, pane učiteli,“ řekla. Líbilo se jí, jak se při smíchu předklonil přes stůl. Když jí potom pomáhal do kabátu, nechala jeho ruce na svých ramenou o chvíli déle.
Byla čtyři roky vdovou. S manželem Pavlem prožila dvaatřicet let a ještě občas v obchodě sáhla po sušenkách, které jedl jen on. Nový Pavel o něm věděl. Hned při druhém setkání mu řekla i tu shodu jmen. Nijak ji nekomentoval. Zeptal se, jestli chce ještě kávu, a ona byla ráda, že nemusí vysvětlovat víc.
Oslovení z prvního večera jim zůstalo i po pěti měsících. Posílala panu učiteli fotografie hub, které nedokázala určit. On jí odpovídal, že přírodopis neučí. U něj doma spolu vařili, občas tam přespala. Ráno mu přejížděla prstem po hřbetu ruky, zatímco četl zprávy. V takových chvílích jí nepřipadal podobný manželovi ani trochu. Měl jiné ruce, jiný smích, jinak se k ní skláněl.
S jeho jménem to bylo horší. Když se jednou v noci probudil a ona ho chtěla oslovit, vybavila si manželovu poslední zimu. Jak na něj volala z kuchyně a čekala, jestli se ozve z ložnice. Položila novému Pavlovi dlaň na tvář, ale neřekla nic. Ráno se ho zeptala, jestli by si přál k narozeninám nějakou knihu. Ukázal jí v telefonu cestopis, který si chtěl přečíst. Knihu koupila hned další den. Oslovení na přání odložila.
Na nedělní oběd k ní přijela sestra Alena. Věděla, že Marie s někým chodí, a těšila se, že ho pozná. Marie otevřela dveře obývacího pokoje a představila jí svého pana učitele. Pavel dodal celé jméno a podal Aleně ruku. U stolu se bavili o školních výletech. Když ho sestra oslovila Pavle, Marie se rychle vložila do hovoru další historkou o známkování. On se usmál, ale tentokrát se k jejímu žertování nepřidal.
Po obědě Alena odešla a Pavel si místo kávy oblékl bundu. Marie mu připomněla, že upekla koláč. Zastavil se s jednou rukou v rukávu. „Já to oslovení měl rád. Ale už bych od tebe někdy chtěl slyšet svoje jméno.“ Řekla, že přece ví, jak to myslí. Zavrtěl hlavou. Obyčejně, bez zlosti. „Nevím. Ani když jsme sami, mi tak neřekneš.“ Nabídla mu koláč do krabičky. Odmítl a odešel.
Narozeninové přání leželo doma v zásuvce už týden. Ten večer ho vytáhla. Napsala Milý pane učiteli a hned to přeškrtla. Miláčku jí připadalo přehnané. Samotné všechno nejlepší zase vypadalo jako zpráva kolegovi. Když konečně napsala Pavle, sevřela pero tak pevně, až ji zabolel prst. Podobná přání psala manželovi. Zavřela oči a vybavila si první schůzku, jeho úsměv i ten červený palec, který tehdy otíral ubrouskem. Tentokrát jméno nechala.
Zavolala mu následující odpoledne. Chtěla začít vysvětlením, jenže sotva se ozval, vyhrkla: „Pavle, můžeme se vidět?“ Na druhé straně bylo krátce ticho. Domluvili si procházku. U řeky mu řekla, že při jeho oslovení někdy čeká odpověď hlasem, který už neuslyší. A stydí se, protože přitom touží právě po něm. Poslouchal ji s rukama v kapsách. Potom přiznal, že už začínal mít pocit, jako by jeho jméno bylo něco nevhodného, co před ní musí schovávat.
Marie mu podala přání. Narozeniny měl až za dva dny, ale nechtěla ho znovu odnést domů. Knihu nechala na středu. Otevřel obálku a ona sledovala, kde se mu zastaví oči. „Nemusíš mi tak říkat pořád,“ řekl. „Jen bych nerad zůstal navždycky pan učitel.“ Rozesmálo ji to a zároveň jí zvlhly oči. Vzal ji za ruku. Když se na úzkém chodníku vyhýbali kočárku, přitáhla si ho zpátky k sobě.
Večer volala Alena kvůli své oslavě. Ptala se, jestli má počítat také s panem učitelem. Marie už měla na jazyku obvyklou odpověď. Místo ní řekla: „S Pavlem. Zeptám se ho.“ Po hovoru chvíli seděla s telefonem na kolenou. Manželovo jméno vyslovila za ty čtyři roky mnohokrát a pokaždé vyprávěla něco, co už se stalo. Teď mohla zavolat na muže, který se k ní otočí.
