Hlavní obsah

Dceři jsem rozepsal běžecké tréninky. Ona na mě přepsala přihlášku na závod

Foto: gemini.com

Na večerním běhu v Pardubicích chtěl Roman dceři nabídnout, že ji zase bude trénovat. Jenže u výdeje čekalo číslo na jeho jméno. Bára přišla v džínách a řekla, že počká u cíle.

Článek

Když jsem se cestou k autu rozhodl, že Báru už nebudu trénovat, měl jsem v nohách pět kilometrů, které měla běžet ona. Ještě u výdeje čísel jsem přitom věřil, že se od příštího týdne vrátíme k našim úterkům. Měl jsem v telefonu rozepsané tři týdny dopředu. Chtěl jsem jí je ukázat až potom, co doběhne, aby to nevypadalo, že jsem si za ni už zase něco rozhodl.

To načasování jsem považoval za ohleduplnost.

Byl listopad a na start večerní pětky u Labe jsem přijel rovnou z práce. Ještě tam jsem se převlékl do běžeckých věcí, jenom boty jsem nechal v batohu vedle termosky a suchého trika. Chtěl jsem se s Bárou před startem rozklusat. Dělávali jsme to tak, i když už byla dospělá a znala tu trasu stejně dobře jako já. Jednou jsme se při rozklusání tak zabrali do hovoru, že jsme se museli ke startu vrátit skoro sprintem. I na to jsem se těšil.

Naše úterky skončily v červnu. Bára nastoupila v Hradci do nové práce, domů se vracela pokaždé jinak a dvakrát mi z vlaku napsala, ať na ni u oválu nečekám. Potřetí mi zavolala. „Tati, zatím tam kvůli mně nejezdi.“ Slyšel jsem hlavně to zatím. Přes léto jsem se občas zeptal, jak běhá. Posílala mi fotky z lesa, většinou nějakého psa nebo hub, a mně připadalo trochu naschvál, že z těch fotek nikdy nešlo poznat, kolik uběhla.

Sám jsem od jara nezávodil. Na desítce v Chrudimi mě před cílem předběhl chlap, kterému jsem ještě před dvěma lety dělal tempo. Podal mi pak kelímek vody a povídá: „Romane, já tě vůbec nepoznal.“ Měl jsem na hlavě čepici, nejspíš myslel tu. Doma jsem ovšem ženě řekl, že už mě nebaví platit za to, abych se někde honil. Běhat jsem nepřestal. Jenom jsem začal chodit za tmy a neukládal si běhy, které se mi nepovedly. Těch uložených postupně moc nezbylo.

U výdeje jsem se postavil do fronty, i když Bára o vyzvednutí neprosila. Čekal jsem, že jako obvykle dorazí na poslední chvíli. Slečně u notebooku jsem řekl příjmení a ona se zeptala: „Roman?“

„Barbora. Roman jsem já.“

Otočila ke mně obrazovku. U Bářiny přihlášky byla poznámka k přepisu a moje jméno. Bára ho zadala ráno, zbývalo, abych s tím u výdeje souhlasil. Slečna už měla číslo v ruce. Nejspíš si myslela, že se nerozumíme kvůli reproduktoru, ze kterého právě někomu děkovali za zapůjčení zábran. Zopakovala mi to pomaleji.

Báře jsem napsal: „Kde jsi?“ Odpověděla: „Už tě vidím.“ Vynořila se mezi lidmi v dlouhém kabátě, v džínách a v těch hladkých městských botách, ve kterých se po mokré trávě nedá ani přejít k lavičce. První mě napadlo, že běžecké věci nese pod kabátem. Pak jsem viděl, že nemá vůbec nic, ani ledvinku.

„Dej mi batoh,“ řekla. „Počkám ti u cíle.“

Podal jsem jí ho. Tak rychle, až mě to pak skoro uráželo. Zatímco si přetahovala popruh přes rameno, stihl jsem se na závod těšit. Vybavil se mi ten okamžik těsně před startem, kdy už člověk nemůže odnést bundu do auta ani se rozhodnout, že se měl napít. Půl roku jsem všem říkal, že mi to nechybí. A najednou mi stačilo vidět vlastní jméno na cizím monitoru.

Řekl jsem jí, že jsem s ní dneska chtěl probrat něco úplně jiného. „Takže máš se mnou zase nějaký plán?“ zeptala se.

Nevím, proč jsem v tom slyšel zájem. Možná proto, že se usmívala a že mi právě držela batoh. Vytáhl jsem telefon a našel tabulku. Měl jsem v ní dva sloupce, její a svůj. Na úterý pomalý společný klus a pak krátké úseky pro ni. Na konec listopadu jsem nám oběma nechal jeden týden skoro volný. Přišlo mi to velkorysé, dokud jsem jí ten displej nenastavil před obličej.

„To první úterý můžeme vynechat,“ řekl jsem. „Kdybys měla ještě moc práce.“

Bára se podívala do tabulky, ale telefon si ode mě nevzala. „Já to nechci začínat znovu.“

„Vždyť jsi říkala zatím.“

„V červnu.“

Za námi čekali další lidi, tak jsem ustoupil k zábradlí. Bára šla za mnou. Poprvé od června mě napadlo, že i kdyby jí zítra zrušili všechny porady a vlak přijel včas, vůbec by ji nemuselo napadnout přijet za mnou na ovál. Přitom jsem od léta pokaždé, když mluvila o práci, poslouchal hlavně to, jestli už se jí pracovní doba trochu srovnala.

U zábradlí mi řekla, že v úterý už dva měsíce běhá s holkou z práce. Občas skončí u ní doma, jednou si místo běhu zašly pro nudle. Zkusil jsem se zeptat, jestli ta holka běhá přibližně stejně rychle jako ona. Bára zastrčila obě ruce do kapes kabátu. „Nevím, tati. Na tohle ses mě ptal i u Káji, když mi bylo šestnáct.“

Na Káju jsem si vzpomněl hned. Bára s ní chtěla běžet školní závod a já jí vysvětlil, že spolu můžou být před startem i po něm. Tehdy si pro mě po doběhu došla až na parkoviště. Přinesla mi do auta dvě mandarinky z občerstvení, jednu pro mě. Celá léta jsem si ten den pamatoval hlavně proto, že si zlepšila čas. Teď se mi poprvé vybavilo, že jsem se jí ani nezeptal, kde je Kája.

„Dobře,“ řekl jsem. „Tak nemusíme běhat spolu. Jen ti můžu psát tréninky.“

Bára se podívala na telefon, který jsem pořád držel mezi námi. Vypnul jsem displej.

„Já s tebou klidně někdy poběžím,“ řekla. „Ale nechci, abys pak doma počítal, co z toho bude.“

Kdyby mi v tu chvíli vyčetla všechny soboty, kdy musela vstávat kvůli závodům, mohl jsem jí připomenout ty, na které mě budila sama. Mohli jsme vytáhnout medaile, výlety a první boty, na které si půlku našetřila. Čekal jsem skoro vděčně, že mi tu možnost dá. Ona se ale jen zeptala, jestli chci z batohu čepici. Prý se udělala větší zima, než čekala.

Místo odpovědi jsem se vrátil ke stolu. Číslo pořád leželo vedle notebooku. Řekl jsem slečně, že ho nechci, a hned nato jsem se zeptal, jestli se tedy může vrátit původní přihláška. Bára ještě před odpovědí stáhla batoh z ramene a rozepnula ho, jako by se šla podívat, co by si z něj mohla půjčit. V těch hladkých botách, bez převlečení. Ještě před minutou mi řekla úplně jasně, proč přišla.

„Báro, já se neptal, jestli poběžíš.“

„Já vím.“ Nechala ruku na zipu. „Ale jestli kvůli mně nechceš…“

Málem jsem řekl, že těch pět kilometrů přece zvládne i bez přípravy. Ani bych se u toho necítil jako někdo, kdo ji nutí. Stačilo mi přitom nechat přihlášku propadnout. Jenže když slečna u notebooku natáhla ruku po čísle, zjistil jsem, že nechci ani to. „Nechte ho na mě,“ řekl jsem jí. „S přepisem souhlasím. Poběžím.“

Bára mi vytáhla boty z batohu. „Měla jsem se tě zeptat,“ řekla. „Jenže jak jsem ti v neděli ukázala trasu, hned jsi mi ten okruh nakreslil prstem po stole. I s tím místem, kde jsi minule předběhl toho v zeleným. Pak ses mě zeptal, jestli budu chtít v cíli čaj. Tak jsem si řekla, že ho jednou můžu přivézt já.“

Na toho v zeleném jsem se pamatoval. Dlouho jsem měl za to, že mě v cílové rovince zase vezme. Bára si musela všimnout, jak mě bavilo jí to vyprávět, i když jsem doma už měsíce tvrdil, že mě závody nezajímají. Sedl jsem si na nízkou betonovou zídku a snažil se rozvázat uzel, který jsem na jedné botě udělal někdy v říjnu. Nakonec jsem jí tu botu podal. Prsty měla stejně zmrzlé jako já, ale nehtem uzel povolila.

Číslo jsem si připnul sám. Dole nakřivo, protože bunda byla z tenké látky a bál jsem se, že si špendlíkem zajedu do břicha. Bára mi říkala, ať se na chvíli narovnám, že mi podrží spodní roh. Nechtěl jsem. Potřeboval jsem tu jednu směšně malou věc udělat bez ní. Když jsem se narovnal, koukla na to a řekla, že mě aspoň v cíli pozná.

Hodinky jsem měl na ruce. Nosím je i do práce a na startu jsem dvakrát otevřel běžeckou obrazovku. Bára už odcházela k cíli, když jsem ji zavolal zpátky a hodinky jí podal. Nevymyslel jsem si předem, co jí u toho řeknu. Nakonec ze mě vypadlo jen: „Dej je do přední kapsy batohu, jo? V tý druhý mám klíče.“

První kilometr jsem stejně běžel, jako bych si ho měřil. Snažil jsem se držet chlapa v bílé čepici, který dýchal tišeji než já, a u každé lampy jsem si říkal, že srovnám krok až u té další. U značky s dvojkou už jsem ho sotva viděl. Tehdy mě napadlo, že bych si mohl doma dopočítat mezičas, kdyby někdo natočil průběh u obrátky. Opravdu jsem se za běhu rozhlédl, jestli tam někdo nestojí s telefonem.

Stál tam pořadatel s baterkou a upozorňoval na louži. Poslechl jsem ho a oběhl ji, i když mi to přidalo pár kroků. Zrovna tam jsem si vybavil ty Bářiny mandarinky. Kája nejspíš taky dostala dvě. Nebo závod vůbec nedokončila, nebo šla rovnou domů. Netuším. Zato si pořád pamatuju, o kolik vteřin byla tehdy Bára rychlejší. Nechci předstírat, že mi na tom čase přestalo záležet. Jen mě mrzí, co všechno jsem si vedle něj nezapamatoval.

Od obrátky jsem zpomalil. Chvíli jsem běžel vedle ženy, která na každého pořadatele volala dík, ale mezi nimi neřekla ani slovo. Když se stezka rozšířila, předběhla mě. Nezkusil jsem se jí chytit. Až u cíle jsem znovu zrychlil. U zábrany jsem zahlédl Báru v rozepnutém kabátě, jak se zvedá na špičky. Najednou jsem chtěl, aby mě viděla doběhnout, i když z toho nebude čas, který bych doma někomu ukazoval.

Za cílem jsem se podíval na zápěstí, i když jsem dobře věděl, že jsem hodinky odevzdal. Bára to viděla. Čekal jsem, že mi řekne čas, nebo se mi aspoň zasměje. Místo toho mi podala termosku. Nalil jsem si čaj a rozlil ho trochu přes rukáv. Zeptala se, jestli jsem v pořádku. Řekl jsem, že jo, jenom se ještě nemůžu pořádně nadechnout. Nechala mě stát a počkala, až se napiju.

Vzal jsem si od ní batoh, cestou k autu nahmatal klíče a řekl jí, že jí ty tréninky nepošlu. Měl jsem chuť dodat „dokud si o ně neřekneš“, protože by to znělo míň definitivně. Jenže pak by mezi námi pořád visela nabídka a já bych sledoval, kdy ji můžu připomenout. Bára přikývla a po chvíli se zeptala, jestli mám doma ještě ty reflexní pásky, co jsme kdysi dostali v balíčku. S kolegyní se posledně vracely už za tmy. Věděl jsem přesně, ve které zásuvce leží. Nic dalšího jsem jí k tomu neřekl.

Výsledky jsem si doma otevřel. Nechci ze sebe dělat lepšího člověka, než jsem. Čas mě nejdřív zklamal, potom jsem si našel ve výsledcích dva známé a trochu se mi ulevilo. Ale mezičasy tam nebyly. Poprvé jsem dokončil závod, u kterého už nezjistím, kde přesně jsem začal zpomalovat. Vím jenom, že před obrátkou mi byla zima na ruce a za ní jsem si rozepnul bundu. A že Bára opravdu stála tam, kde řekla.

Dnes mi napsala, že pro pásky přijede v sobotu. První, co jsem začal datlovat, bylo, v kolik by měla dorazit, abychom ještě stihli oběhnout park. Pak jsem si uvědomil, že v sobotu ráno chci do parku tak jako tak. Smazal jsem rozepsanou odpověď a napsal jí, že od deseti budu doma. Pásky jsem položil na botník, ať je nepřehlédne.

Na prosincovou pětku jsem se přihlásil sám.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz