Hlavní obsah

Ve veřejné prádelně Adéla cizímu muži přiznala, jak v práci shodila vinu na kolegyni

Foto: gemini.com

Adéla má ráno pracovní pohovor a v ruce mokrou halenku. V brněnské prádelně zbývá čas na jediný cyklus a muž u sušičky potřebuje do práce dvě košile. Domluvit se na prádle je nakonec snazší než říct, proč se jí odtud ještě nechce.

Článek

Adéla čekala, až pračka odemkne dvířka. Tašku si přistrčila až ke kotníku, aby nepřekážela muži u vedlejšího stroje. Měl kolem sebe místa dost, ale už dvakrát se podíval jejím směrem a pokaždé jí připadalo, že by ještě mohla kousek uhnout.

Přes kulaté sklo viděla konec rukávu přilepený k bubnu tak, že vypadal jako vystřižený z papíru. Nad automatem na prací gel visel leták na doučování matematiky a pod ním se odchlipovala samolepka s heslem k wifi. Heslo fungovalo, topení podle všeho ne.

Pračka už nějakou dobu ukazovala nulu. Adéla zkusila za madlo vzít ještě jednou. Nic. Kdyby ji někdo pozoroval z ulice, mohl si myslet, že se dovnitř pokouší vloupat. Takhle pozdě ale po Cejlu většinou chodili lidé, kteří se dívali, jestli jim ještě jede tramvaj, ne kdo se pere s pračkou.

U vedlejšího stroje cvakla pojistka. Muž položil na stolek šedou látkovou tašku a vytáhl z bubnu pruhovanou utěrku. Pak dvě bílé košile. Obě zvedl za ramena, jako by podle toho mohl poznat, kolik v nich zbylo vody.

Adéla se podívala na hodiny nad vchodem. Bylo 21.24. Pod hodinami visela cedule: poslední sušení se spouští ve 21.30. Do deseti, kdy zavírali, se vešel jeden půlhodinový program.

Ze dvou sušiček šla jen jedna. Druhá měla přes displej přelepený rudý papír s nápisem MIMO PROVOZ. Adéla ho četla už při příchodu a nijak ji to neznepokojilo. V prádelně tehdy nikdo nebyl a připadalo jí, že to tak zůstane.

Muž položil košile na tašku. Šel k platebnímu terminálu, dotkl se obrazovky a ohlédl se na sušičku. Adéla konečně zaslechla cvaknutí u kolena.

„Budete sušit?“ zeptala se.

Otočil se. Na kapuci mikiny měl světlý chloupek a na jednom uchu otlak od sluchátka. To sluchátko si teď vyndal, ale ještě chvíli ho držel mezi prsty, než ho schoval do kapsy.

„Jo. Vy taky?“

„Potřebuju jenom jednu věc.“

Čekala, že jí vysvětlí, že byl u terminálu první. Místo toho se vrátil ke stolku a pohlédl na svoje košile. Adéla mezitím otevřela dvířka pračky, aby bylo vidět, že si tu jedinou věc nevymyslela až poté, co ho spatřila.

Napadlo ji, že by se do bubnu nejspíš vešly všechny tři kusy. Pak si představila jeho košile s modrým nádechem a radši se zeptala: „Nejde nastavit čtvrthodina? Že bychom se vystřídali.“

„Nejde. Díval jsem se.“ Zabalil mokrou utěrku do sáčku a uložil ji do tašky. „Ta může klidně uschnout doma, ale košile potřebuju obě. Dělám zítra kafe na jedné konferenci. Já jsem schopný se polít, ještě než pustí dovnitř lidi.“

Řekl to docela vážně. Teprve potom koutkem pusy naznačil úsměv. Adéla ho opětovala a pocítila nepřiměřenou úlevu, že jí nesdělil, že jedna košile je na jeho svatbu. Co by se na to dalo říct? Že pohovor má taky jen jeden?

„Máte to do práce?“ zeptal se a ukázal bradou k bubnu.

„Chci, aby to bylo do práce. Zatím je to na pohovor.“

„Aha. V kolik?“

„Osm deset.“

Při vyslovení jí ta hodina připadala ještě horší než v e-mailu. Osm deset znamenalo, že tam před ní už nejspíš někoho mají. Někdo jiný bude vycházet ze dveří právě ve chvíli, kdy k nim ona dorazí, a ona mu podle obličeje samozřejmě zkusí poznat, jak dopadl.

Muž si vyhrnul rukáv mikiny a podíval se na hodinky. Adéla předpokládala, že ho zajímá, kolik času už ztratili, ale na displeji se rozsvítil obrázek psa. Rukáv mu zase sklouzl dolů.

„Já vás můžu pustit,“ řekl. „Dám je doma na ramínka. Jednu vezmu s sebou v tašce a uvidím.“

Viděla, že se ještě dívá po terminálu. Kdyby přikývla, nejspíš by to skutečně udělal. Později, až by si věšel košile doma, by jí už nemohl ani vynadat. Najednou se jí nechtělo vyhrát tak snadno.

„Počkejte, já se jenom podívám, jak moc je mokrá.“

Vytahovala prádlo po kusech. Tmavé ponožky, tričko na spaní, kalhoty, které chtěla mít na sobě zítra. Ty byly na omak skoro suché, až na pas a kapsy. Když je zvedla a zatřásla s nimi, z nohavice s tichým plesknutím vypadl bílý chuchvalec. Dopadl na stolek přesně mezi její věci a jeho košile.

Oba po něm sáhli. On ucukl první.

„Kapesník?“

„Horší.“ Odchlípila vrchní vrstvu. Pod ní zůstalo čitelné modré P a za ním snad dvě tečky. „Důvod odchodu z předchozího zaměstnání.“

Nevěděla, jestli se tomu zasměje, dokud to neudělal. Krátce, skoro potichu. I jí to přišlo směšné. Rozložila kalhoty a začala z nich sbírat další kousky. Jeden se jí přilepil na prst a nešel setřást ani na třetí pokus.

„Bylo tam ještě něco?“ zeptal se.

„Asi devět věcí, na které se mě můžou zeptat. Psala jsem si to v tramvaji. Pak jsem se na ten papír ještě podívala cestou sem a říkala si, jak je skvělé, že v těch kalhotách mám kapsy.“

Halenka zůstala v bubnu poslední. Byla světle modrá a zespodu se na ni nalepily dva bílé cáry. Adéla je opatrně sloupla. Pak přejela palcem po vnitřní straně límce. Tady se nic nerozpadalo. Halenka byla pořád halenka a člověk by se v ní mohl ráno klidně posadit naproti někomu, kdo by o dnešním večeru nic nevěděl.

„A tuhle nemůžeme dát k mým?“ ukázal muž na sušičku. „Je jí tam sotva na dno.“

„Chtěla jsem to navrhnout. Jenže jsem viděla, jak je máte bílé.“ Podívala se na halenku. Měla ji čtyři roky a za tu dobu ji prala už se vším možným. „Nikdy nepouštěla. Jen bych nerada, aby zrovna dneska začala.“

Muž zvedl košili s roztřepeným límcem. „Téhle by modrá možná prospěla.“

Přidržel jí dvířka. Vložila dovnitř halenku, on za ní obě košile. U terminálu vybrali nižší teplotu a v 21.28 muž přiložil telefon ke čtečce. Jakmile platba prošla, stiskl na sušičce start. Buben se roztočil dřív, než Adéla stihla najít telefon v brašně.

—

Halenka se na okamžik rozprostřela na skle. Pak ji obě košile stáhly s sebou a už mezi nimi byla vidět jen jako úzký modrý proužek. Adéla otřela stolek papírovou utěrkou z držáku u dveří. Zůstala po ní mokrá šmouha a na podlaze dvě písmena, pro která se musela sehnout.

„Kolik vám mám poslat?“ zeptala se.

„Nic. Platím to stejně.“

„Ale už to není jenom vaše.“

Přijal tu námitku bez smlouvání. Podržel jí telefon s platebním kódem, ona odeslala půlku a na displeji se objevilo jeho jméno. David. V poznámce pro příjemce nechala automatické „Platba“, ačkoliv ji na okamžik napadlo napsat „důvod odchodu“.

„Adéla,“ představila se, když telefon sklopil. „Ať víte, kdo vám poslal těch čtyřicet pět korun.“

„David. Já už jsem se lekl, že to budeme dělit na třetiny a já budu doplácet za převahu košil.“

Tentokrát se smála dřív než on. Posadila se na kraj lavice, vedle sebe si položila brašnu a kalhoty, srovnané jako doma do skříně. David si sedl na opačný konec. Mezi nimi zůstal volný kus dřeva s vypálenou skvrnou, na kterou by se akorát vešel hrnek.

Přejela prstem po telefonu. Poznámky pořád měla i v něm. Na papír je přepsala, aby si zapamatovala, v jakém pořadí chce co říct. Odpověď na otázku, proč odešla, uměla bez jediného zaváhání. Stačilo, aby se nikdo nezeptal: A proč zrovna tehdy?

Telefon položila displejem dolů. V posledních třech týdnech odpověděla na jedenáct inzerátů. Na jedenáct odpovědí se jí ozvali jednou živým hlasem, a když si po hovoru v tramvaji sundala sluchátka, zjistila, že se usmívá na vlastní odraz v okně. Teď měla poprvé od toho telefonátu chuť bavit se radši o něčem úplně jiném.

„Jestli si to ještě potřebujete projet,“ řekl David, „můžu se ptát. Tedy pokud vám nevadí, že nevím vůbec nic o tom, kam jdete.“

„Jaké máte předpoklady pro vedení pracovního pohovoru?“

„Posledně mě vzali.“

„A na co se vás ptali?“

„Jestli mám vlastní černé kalhoty.“ Rozhlédl se po jejích věcech. „To vy máte. Takže první kolo bychom měli.“

Když se znovu podívala na sušičku, ubylo jen pár minut. Klidně ho mohla nechat vytáhnout sluchátko z kapsy a strávit zbytek času ve vlastním telefonu. Docela ráda by se byla podívala, co poslouchal. Ještě radši ale chtěla vědět, jakou otázku vymyslí.

„Tak jo,“ řekla. „Berou dispečerku do firmy, co opravuje spotřebiče. Technikům bych plánovala výjezdy, lidem bych volala, kdy přijedou. A když má někdo nemocné dítě nebo nepřijde náhradní díl, budu to přesouvat.“

„To už jste někdy dělala?“

„Něco podobného. Rozepisovala jsem opravy v nájemních bytech.“ Neřekla mu, že ji k hledání stejné práce postrčila bývalá kolegyně Lenka. Poslala jí odkaz na inzerát, a když ho Adéla otevřela a zjistila, že je místo obsazené, ještě chvíli se dívala na Lenčino strohé „Tohle by ti šlo.“

David si poposedl tak, aby se mohl opřít jedním loktem o zadní lištu lavice. O kousek se jí tím přiblížil. Adéla si zastrčila vlas za ucho a rovnou ucítila, jak je ten pohyb okatý, což jí nepomohlo, protože vlas jí vzápětí zase spadl do tváře.

„Tak třeba proč jste odešla z poslední práce?“

Zapřela obě chodidla o dlažbu. „Po několika letech jsem chtěla změnit prostředí, ale zůstat u práce, kde se využije, že umím jednat s lidmi a držet v hlavě víc věcí najednou. U vás mě zaujalo, že dispečerka mluví přímo s techniky a není jenom na zákaznické lince.“

„Tohle bylo na tom papíře?“

„Ne úplně doslova.“

„Ale vy to říkáte, jako byste si byla jistá, kde je i čárka.“

Adéla se nadechla, že mu vysvětlí, jak takové pohovory fungují. Jenže naposledy seděla na pohovoru před čtyřmi lety a z celé schůzky si vybavovala hlavně to, že vedoucí nemohl najít její životopis. Vytiskla mu ho tehdy sama na kopírce na chodbě a myslívala na to později jako na první úkol, který u něj splnila.

„No dobře. Co by vás v té nové práci bavilo, když vynecháte jednání s lidmi?“ zeptal se.

Představila si starý monitor s kalendářem a v něm zelený obdélník na konci směny, který otevírala, kdykoliv se něco zadrhlo. Byl v něm Vláďa a věta AŽ BUDETE FAKT POTŘEBOVAT. Napsal ji tam sám. Když ho jednou požádala, ať po směně ještě jede vyměnit kliku, odpověděl jí fotkou vlastních nohou v papučích. Příště zkusila volat dřív.

„Vymyslet, v jakém pořadí tam mají jet. Pán z jednoho bytu musí být v jedenáct u doktora. Paní z druhého se vrací z práce až v poledne. Jen přehodit jejich termíny nestačí, tak oběma zavolám a většinou se dozvím něco, co v rozpisu není.“

„Třeba že ten doktor je ve stejné ulici jako druhý byt?“

„Třeba že ten pán nechtěl, abychom v jedenáct přijeli. Chtěl, abychom v jedenáct už měli hotovo a nebylo u něj co hlídat.“

„To se vám povedlo?“

„Ne. Pán si to nakonec opravil sám a pak mi volal, že to mám přijet po něm napravit osobně.“

Zase se zasmál. Chtěla mu ještě říct, že pánovi nakonec poslala Vláďu, protože už věděla, kdy vychází z domu bez papučí, ale vtom Davidovi zavibroval telefon. Podíval se na něj a napsal odpověď oběma palci. Odmlka netrvala dlouho. Přesto v ní Adéla stihla zvednout brašnu z lavice a začít v ní hledat věc, kterou nepotřebovala.

„Promiňte. Zjišťují, kdo ráno vyzvedne mlíko.“ Zaklapl kryt. „Nechte to tu klidně ležet. Já nikam nejdu.“

Než řekl druhou větu, díval se na brašnu. Přesto na ni Adéla ještě chvíli myslela. Položila brašnu k noze na zem. Na kraji lavice jí tlačil do stehna vystouplý šroub. Posunula se o dlaň směrem ke středu.

„A nejhorší pracovní zkušenost?“ zeptal se David. „Co byste řekla na to?“

Tu na papíře neměla. Měla tam běžný konflikt na pracovišti, který včasnou komunikací přerostl ve zlepšení provozu. V podstatě šlo o neshodu, jestli kopie objednávek ukládat podle adres, nebo podle data. Pamatovala si dokonce, že u toho jedly bábovku, tak málo se tehdy s Lenkou zlobily.

„Tu pravou bych jim asi neřekla.“

David nezvedl obočí, neřekl, že teď už to tedy říct musí. Jen se přestal opírat o lištu, protože se po dlaždici k lavici přikutálel kousek papíru, a zastavil ho špičkou boty. Adéla si všimla, že tkaničku na jedné botě má zavázanou na dvojitou mašli a na druhé na normální uzel.

„Jedna paní kvůli nám čekala tři dopoledne doma,“ řekla. „Protékalo jí něco pod dřezem. Když zavřela vodu v kuchyni, bylo to v pohodě, ale už týden myla hrnce ve vaně. V pondělí jsem jí řekla určitě ve středu, ve středu určitě ve čtvrtek. Ve čtvrtek volala Lenka. Slíbila jí pátek, protože já jsem jí řekla, že v pátek to máme potvrzené.“

„Neměli jste?“

„Instalatér napsal, že by se možná stavil, když skončí brzo jinde. Napsala jsem mu zpátky a on mi poslal palec nahoru. Na to se pořád dalo zeptat ještě jednou, že jo. Já jenom otevřela rozpis a změnila žluté políčko na zelené. Potřebovala jsem, aby tam jeden jediný den nezůstalo nic žlutého.“

Sušička se na chvíli ztišila. Halenka přepadla přes košili a zastavila se s manžetou v ohybu skla. Oba se tam podívali zároveň; buben se vzápětí roztočil na druhou stranu. Adéla si vzpomněla, jak tehdy při každém zazvonění služebního telefonu doufala, že volá instalatér z auta a ne paní od dřezu.

„V pátek dopoledne tam nepřijel. Paní se dovolala vedoucímu. A ten nám oběma odpoledne napsal, kdo jí ten termín slíbil. Já jsem mu odpověděla: S klientkou ve čtvrtek mluvila Lenka.“

Polkla. V hlavě si tu větu často přehrávala hlasem, jakým ji kdysi napsala: svižně, bez zaváhání, jako když přeposílá číslo faktury. Nahlas jí nešla říct stejně. U jména zůstala na zlomek vteřiny viset.

„Co na to Lenka?“

„Přišla ke mně se sluchátky na krku. Právě skončila na lince a ještě jí na hlavě zůstal takový ten důlek. Ptala se mě, kde najde potvrzení od instalatéra, aby ho vedoucímu poslala. Myslela si, že jenom neví, kde hledat.“

Adéla se zadívala na Davidovu ruku položenou na koleni. Měl na prostředníčku tenkou rýhu od něčeho ostrého. Kdyby teď řekl, že to každý občas udělá, věděla by, že neví, co na to říct. Kdyby se na ni přestal dívat, věděla by to taky.

„Ukázala jste jí ten palec?“

„Jo. Vzala si telefon k oknu, protože na něm měla odřenou fólii a u mě na stole na to pořádně neviděla. Vrátila se a řekla: Vždyť on ti odpověděl na ‚dej vědět‘. A fakt. Já tam nad tím měla napsáno ‚Dej vědět, až budeš vědět.‘ To jsem jí měla přečíst já.“

David nakrčil nos. „Palce jsou na hovno.“

Překvapilo ji, jak ráda to slyší. Na to, čí to byla vina, se ho neptala a měla pocit, že by jí stejně neřekl nic pěkného. Zato ten palec si teď představila tak veliký, že zakrývá obličej člověka, který ho poslal. Poprvé od září se jí u té historky chtělo smát dřív, než skončila.

„Napsala jsem pak vedoucímu znova. Už i s tím, co jsem řekla Lence. Poprosila jsem ho, ať tu paní nechá na mně. Našli jsme jiného instalatéra na pondělí odpoledne. Ona se mě zeptala, jestli kvůli tomu má zase zůstat doma. Slíbila jsem, že zavolám, teprve až mi ten instalatér z auta řekne, že je na cestě.“

„Co vám řekla, když jste zavolala?“

„Tak já se obuju.“ Adéla až teď zkusila napodobit, jak věcně to ta paní tehdy vyslovila. Radši si obuje boty a půjde otevřít do vchodu, než aby ještě jednou čekala nahoře a zjišťovala, jestli jim funguje zvonek.

David přikývl. Zpod boty zvedl zmuchlaný útržek a položil ho na vypálenou skvrnu mezi nimi. V mokrých vláknech zůstal kousek modré linky. Před chvílí by se Adéla natáhla a sebrala ho, než by ho mohl zkusit přečíst. Teď ho tam klidně nechala.

„A Lenka s vámi potom mluvila?“

„V práci jo. Když jsme si předávaly směnu, začala si po mně všechno kontrolovat. Hrozně mě to štvalo. Jednou našla chybu a já jí i tak řekla, že to snad nemusí dělat pokaždé.“ Adéla si přitiskla palec do dlaně. „Tohle bych na pohovoru určitě vynechala.“

„Odešla jste kvůli tomu?“

„Výpověď jsem měla rozepsanou už předtím, ale odeslala jsem ji až po směně, kdy se mě Lenka potřetí za den zeptala, jestli ten termín fakt platí.“ Vybavilo se jí, že ji tehdy nenapadlo ani jednou odpovědět Lence tak, jak by odpověděla někomu jinému: ukázat jí potvrzení a jít domů.

David se chvíli díval na svoje boty. „Takže to, že jste chtěla změnit prostředí, je pravda.“

„Jo. Akorát zní o dost líp bez té Lenky.“

„Tak co jim řeknete?“

Na to byla připravená, ještě než sem přišla. Teď se jí vybavila jen bábovka. Žlutý talířek s otlučeným okrajem a jak ho Lenka nastavila vedle její klávesnice, aby jí drobky nenapadaly mezi klávesy. Z té směšné hádky o zakládání objednávek si Adéla nacvičila příklad, v němž to byla ona, kdo nakonec přišel s řešením. Ve skutečnosti si ani nepamatovala, jak se dohodly.

„Že mě baví ty výjezdy plánovat,“ řekla nakonec. „A taky se jich chci zeptat, jak si potvrzují termíny. Nechci zase strávit půl dne tím, že někomu říkám určitě, když to druhý člověk ještě ani neví.“

Na displeji zbývalo šest minut. David se zvedl, aby se protáhl, a ukázal prstem na místo u skla, kde zrovna zahlédl modrý rukáv. Adéla přešla k němu. U skla bylo příjemně teplo. Stačilo by udělat maličký pohyb a dotkla by se ho zápěstím. Neudělala ho, ale ruku taky nestáhla.

„Mně na tom pohovoru položili ještě jednu otázku,“ řekl. „Jestli se umím ozvat, když potřebuju pomoc. Řekl jsem, že stoprocentně. A na první akci jsem odnesl pět přepravek místo toho, abych někoho poprosil o vozík. U poslední mě viděla vedoucí. Vozík celou dobu stál za závěsem.“

„Co vám řekla?“

„Že teď už ho nepotřebuju.“

Adéla se rozesmála a odtáhla ruku od skla. David se na ni podíval ze strany. Teprve chvíli nato se usmál taky. V tom malém zpoždění bylo něco, co si přála ještě jednou vyvolat a tentokrát se při tom dívat přímo na něj.

„Tak kterou košili si vezmete jako první?“ zeptala se.

„Tu s horším límcem. Ať je mi pak míň líto, až se poleju.“

Přemýšlela, jestli by v pátek po práci ještě musel na nějakou další akci. Předtím ji ani nenapadlo, že by se ho mohla zeptat, co dělá pozítří. Teď se přistihla, že hledá otázku, která by ji k tomu přivedla oklikou. Kde děláte kafe, když zrovna nejste na konferenci? Bydlíte vůbec někde tady?

Sušička zapípala a oba ustoupili o krok. David otevřel dvířka a přenesl prádlo na stolek v jednom balíku. Adéla nahmátla svou halenku mezi jeho košilemi a rozevřela ji proti světlu. Mastná tečka, kvůli které ji dala prát, byla pryč. U manžety látka ještě trochu chladila, ale do rána měla času dost.

Složila si ji jen napůl, aby nevytvořila přehyb přímo vepředu. David mezitím obracel límce svých košil a tu horší dával v tašce navrch. Už měl na jedné ruce popruh. Adéla zjistila, že se chystá poděkovat za otázky a popřát mu, ať se zítra nepolije. Stačilo by říct dvě věty, na které už oba znali odpověď.

„Nešel byste se mnou na kafe?“ řekla. „V pátek, třeba. Někde, kde ho budete pít, a ne dělat.“

David si sundal popruh z ramene. „V pátek můžu od pěti.“

Řekl to tak rychle, že se přistihla, jak si v duchu opakuje přesně jeho slova. Od pěti. Nemusel se nejdřív podívat do telefonu. Ten vyndal až potom, aby mu mohla nadiktovat číslo. Přidala i příjmení, a když jí otočil displej, aby ho zkontrolovala, ukázala mu, kam patří čárka nad á.

U dveří se zeptal, jestli jede taky na Hlavní. Jela opačně. Tentokrát ji nenapadlo vymyslet, že si cestou ještě potřebuje něco koupit. Ukázala na svou zastávku a dohodli se, že místo na pátek pošle ona. Pak už se na chodníku rozešli, každý k jinému světlu na křižovatce.

Na zastávce se podívala do mapy. Nahoře mezi posledními hledáními měla adresu zítřejšího pohovoru. Pod ní začala psát název kavárny, kolem které denně chodila. U okna měli stolek pro dva, od kterého bylo vidět na dveře. V pátek by klidně mohla přijít první.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz