Hlavní obsah

Po požáru kuchyně jsem synovi slíbil, že máma upeče kuře. Ani jsem se jí nezeptal

Foto: gemini.com

Pozval jsem syna na nedělní oběd, aby se v nové kuchyni konečně dělalo něco jiného než hledalo, kam co patří. S Irenou jsme se ale ještě nedomluvili, jestli se v ní vůbec bude vařit.

Článek

Tak jsme doma. Dneska večer mi to poprvé nepřipadalo jako věta, kterou musím říct nahlas, aby jí Irena uvěřila. A jestli čekáte, že teď přijde něco o tom, jak nám to tu po dlouhé době pěkně zavonělo, tak ne. Měli jsme chleba s lučinou. Petr si na něj dal ještě hořčici, čehož jsem si všiml až ve chvíli, kdy si šel přidat.

Původně jsem chtěl dělat kuře. Teda původně ho měla dělat Irena, ale v mojí představě to pořád byl oběd, který chystám já. Zaplatil jsem kuchyň, objednal nákup a napsal synovi. Když to sepíšu takhle za sebou, vypadá to skoro jako práce pro tři lidi. Jeden z nich by asi měl umět upéct to kuře.

Hořelo u nás koncem září. Na pánvi, kterou jsem nechal na sporáku, když jsem šel do předsíně zvednout telefon. Volal někdo z práce kvůli směně, kterou nakonec stejně vzal kolega. Z hovoru si pamatuju, jak jsem mu říkal, ať chvíli počká. Z toho, co následovalo, mám v hlavě hlavně otevřené dveře k sousedům a Irenu na schodech v jedné pantofli.

Nikomu se nic nestalo. To jsem pak opakoval všem a ze začátku mi dělalo dobře už to, že to můžu říct. Byt nám zůstal, jen se musela vyhodit část linky a všechno, z čeho ani po umytí nešel dostat ten pach. Když nám Irenina sestra nabídla svůj volný pokoj, vzal jsem si džíny, nabíječku a pracovní notebook. Irena přinesla tašku s věcmi na tři dny a svoji druhou pantofli už nikdy nenašla.

U Aleny jsme nakonec spali pět týdnů. Jezdil jsem po práci vyzvedávat vzorky dvířek, na telefonu porovnával ceny a posílal Ireně fotky. Na první tři mi odpověděla, na další už jen zvedala palec. „Co by sis vybrala ty?“ zeptal jsem se jí jednou večer. Řekla, že by si vybrala, aby ji nikdo nebudil v šest tím, že hledá v cizí skříni ponožky.

Vybral jsem světlá dvířka. Předtím jsme měli taky světlá.

Pojišťovna poslala část peněz a zbytek jsem doplatil z účtu, na kterém jsem měl dávat dohromady peníze na auto. Chtěl jsem to tak. Irena mi dvakrát nabízela, že mi něco převede, a já se skoro urazil. Vždyť jsem od toho sporáku odešel já. Jen jsem si pak nějak zvykl, že když už za něco platím, jsem taky ten, kdo pozná, kdy je hotovo.

Zpátky v bytě jsme od předminulého čtvrtka. První večer jsme jedli pizzu z krabice na gauči, protože stůl byl ještě plný věcí. Přišlo mi to docela slavnostní. Irena si dala druhý dílek až studený a potom se mě zeptala, jestli půjdeme spolu zhasnout do kuchyně. Usoudil jsem, že je unavená. Šel jsem sám, abych jí ušetřil cestu.

Přes týden jsem vstával dřív než ona. Kafe jsem si udělal doma, Irena mi cestou na tramvaj posílala fotky kelímků z pekárny. Jednou jsem jí napsal, že za ty peníze, co tam nechá, jsme si mohli koupit lepší kávovar. Ona mi na to vyfotila spodek kelímku. Měla tam propiskou udělaný obličej, co vyplazoval jazyk. Bral jsem to jako vtip. Ono to byl vtip. Jen to nebyla odpověď.

Ve čtvrtek se Petr ozval, jestli bych mu půjčil náš malý akušroubovák. Montoval si v podnájmu botník a nechtěl celý večer strávit s tím plíškem, co k němu přibalili. Napsal jsem mu, ať přijde v neděli na oběd, že mu ho nachystám i s nástavci. Odpověděl: „Co vaříte?“ A já: „Máma kuře.“

Ani jsem nad tím nepřemýšlel. Skoro bych si přál tvrdit opak, protože to by znamenalo, že tam někde byla aspoň příležitost si to rozmyslet.

Chtěl jsem, aby Petr viděl, že to u nás vypadá dobře. Když mě tehdy po požáru vezl pro klíče k Aleně, posadil mě do auta a pustil mi topení naplno, přestože venku bylo ještě docela teplo. Celou cestu mi říkal, že mu můžu nechat svoje věci v kufru, jestli je nechci tahat nahoru. Vlastní syn mě vezl přes Olomouc a nevěděl, kam se mnou. Za možnost ukázat mu kuchyň, kde už se zase sedí u stolu, bych v tom autě dal cokoli.

Ireně jsem v pátek večer ukázal objednávku. Kuře, brambory, salát a ta obyčejná vaničková zmrzlina, kterou si Petr jako kluk dával do hrnku po dědovi. Řekla: „Proč jsi mu neslíbil rovnou svíčkovou?“ Zasmál jsem se. Věděla, že svíčkovou bych si nedovolil objednat ani jako nápad. A když vzápětí dodala „Marku, já nevím“, začal jsem jí místo odpovědi ukazovat, že jsem nezapomněl ani na brambory.

Nákup přivezli v sobotu po desáté. Irena ho převzala, protože jsem byl v koupelně. Když jsem přišel, byla na kuchyňské lince ještě mokrá šmouha od tašky a Irena stála u otevřené lednice. Kuře uložila dozadu, salát do spodního šuplíku. Byla ještě v pyžamu a měla přes ně moji mikinu, protože doma šetřím na topení způsobem, který jí připadá nepochopitelný, zvlášť když jsem si právě koupil kuchyň.

Zeptal jsem se jí, jestli by mi neukázala, jak na novém sporáku zeslabit jednu plotýnku, když běží druhá. Na starém byly knoflíky, tady se všechno dělá na skle. Ve skutečnosti jsem to věděl. Už jsem si na něm dělal míchaná vajíčka, když byla v práci. Chtěl jsem, aby si to zkusila taky. Takhle jsem to ovšem neřekl, protože by to znělo, jako když přemlouvám dítě k první jízdě na kole.

„Já ho nezapnu,“ řekla.

Ještě chvilku jsem držel prst nad vypínačem. Do té doby bych přísahal, že jde o oběd a že její „já nevím“ znamenalo, že se jí nechce stát u plotny. Kdyby mi řekla, že jsem jí zkazil sobotu, byl bych se skoro rád pohádal. Měl jsem připravené všechno od „vždyť je to náš syn“ až po „nemusíš přece dělat salát“. Na tohle se mi nehodilo nic.

Tak jsem nabídl, že uvařím já. Ne až v neděli. Napadlo mě, že to uděláme rovnou a zítra jen ohřejeme. „Ty si zatím sedni tady ke stolu. Udělám ti kafe a můžeš mi říkat, co s tím.“ Otevřel jsem lednici a zeptal se, jestli mám kuře vytáhnout už teď. Irena mezitím otevřela druhou zásuvku, ve které jsou nově vařečky. Jednu mi podala, ačkoli na kuře vařečku nepotřebuju. Normálně jsem si ji vzal.

„Až budeš hotový, tak mi napiš,“ řekla.

Myslel jsem, že si jde pro knížku. Jenže v předsíni si přes tu moji mikinu navlékla kabát. Obula se naboso do tenisek, vzala telefon a klíče nechala v misce. Zeptal jsem se, kam jde. „Dolů,“ řekla. „Já nikam nejdu. Počkám před domem.“ Bylo sotva pár stupňů nad nulou a ani se nešla převléknout z pyžama.

Ještě jsem měl v ruce tu vařečku, když za sebou zavřela. Když jsem ji naposledy viděl vyjít z bytu takhle napůl oblečenou, stál jsem na schodech o patro níž a volal na ni, ať se nevrací pro tu pitomou pantofli. Teď jsem jí nabídl židli u stolu a ona si místo toho vybrala chodník před domem.

Chvíli jsem byl naštvaný. To tam patří, i když bych to nejradši přeskočil. Ve vlastní kuchyni jsem už dvakrát jedl svá pěkná míchaná vajíčka a ani mě nenapadlo, že Irena kromě nože na pečivo a hrnku ještě skoro nic z těch nových zásuvek nevytáhla. Chtěl jsem, aby mi to řekla dřív, jako kdyby mi to neříkala po částech celý týden a já pokaždé zrovna něco vysvětloval.

Položil jsem vařečku na linku. Nechal jsem kuře v lednici a vzal si bundu. Irena stála pod stříškou před vchodem a dívala se, jak někdo odvedle stírá ze skel auta mokré listí. Přinesl jsem jí klíče. „Já jsem se nezabouchla,“ řekla. „Já vím. Nevařím.“ Teprve pak si je vzala.

Zůstali jsme tam vedle sebe. Měl jsem chuť zeptat se jí, co přesně si představuje, že se stane, když budu u plotny já. Ta otázka mě ještě pořád napadala ve formulaci, která začínala „ale přece“. Tak jsem držel pusu a díval se na to auto taky. Chlap odvedle měl stěrku, která se mu každou chvíli vysunula z rukojeti. Po třetím pokusu vzal listí rukou.

„Ve středu jsem si chtěla ohřát polívku,“ řekla Irena. „Už jsem ji měla v hrnci. Pak někdo zazvonil a já stála v chodbě a nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem to vůbec zapnula.“ Zvonil kurýr od sousedů. Pustila ho dovnitř, vrátila se do kuchyně a zjistila, že deska je studená. Polívku vrátila do lednice. K obědu si dala dva jogurty.

Pamatoval jsem si ty jogurty. Večer jsem se jí ptal, jestli jsme teda koupili málo, nebo si mám svoje dávat jinam. Řekla mi, že si mám svoje klidně podepsat. Oba jsme se zasmáli. Ještě ráno bych ten rozhovor použil jako důkaz, že jsme úplně v pohodě.

„Já jsem se těšila, až se vrátíme,“ řekla potom. Musela vidět, jak jsem se zatvářil, protože dodala: „Pořád jsem ráda, že jsme tady. Jenom když něco smrdí z chodby, tak jdu zkontrolovat sporák, i když jsem celý den nebyla v kuchyni. A ty mi pak řekneš, ať si sednu, že mi uděláš kafe.“

Zeptal jsem se jí, jestli by šla s Petrem na oběd někam ven. Navrhla bistro u zastávky, kde mají o víkendu polévku a kde se nemusí sedět dlouho, když člověk nechce. Pak se zeptala, co mu řeknu. Měl jsem připraveno „změna plánu“, přesně ten druh zprávy, po které by mi Petr hned zavolal, aby zjistil, jestli zas někdo nepotřebuje někam odvézt.

Napsal jsem mu, že s obědem doma jsem počítal jen já a že jsem se mámy nezeptal. Jestli mu to vyhovuje, sejdeme se v bistru. Petr odpověděl, že mu to vyhovuje, ale že nástavce nejsou volitelný. Podal jsem telefon Ireně. Přečetla si to a vrátila mi ho. Chtěla se jít přezout, ale než jsme šli nahoru, navrhla, že bychom to mohli ještě vzít kolem bloku. V těch teniskách prý vydrží.

Kuře jsem dal do mrazáku. Pak jsem jí chtěl říct, že se přece vůbec nic neděje, ale znělo by to dost blbě od člověka, co dopoledne málem uvařil slavnostní oběd jen proto, aby to dokázal. Řekl jsem jí, že mě mrzí, že jsem ho slíbil za ni. „Mně by možná nevadilo ani to kuře,“ řekla. „Kdybych ti ho mohla slíbit a pak říct, že dneska ne.“

V bistru jsme dnes seděli u okna. Petr si objednal kuřecí řízek, což by dřív neudělal, kdyby věděl, že už máme doma koupené kuře. Má totiž zvláštní představu o tom, že jíst dva dny po sobě stejné maso je plýtvání příležitostí. Málem jsem mu to řekl. Místo toho jsem se ho zeptal na ten botník a dozvěděl se, že pod ním stejně nechá jedny boty venku, protože je líný pořád otevírat dvířka.

Irena jedla polévku a rozčilovala se, že mu majitel nechce přidělat v předsíni věšák. Po jídle Petr řekl, že se pro šroubovák staví večer, a zeptal se jí, jestli má vynést i ty krabice, co jsme měli u Aleny. Řekla, že je nejdřív chce projít, protože v jedné bude nejspíš její nabíječka. Byla to první věc z těch krabic, kterou od návratu chtěla hledat sama.

Večer mi Petr v předsíni podal papírový sáček s chlebem z té pekárny, kam si Irena chodí pro kafe. Já mu dal šroubovák i pouzdro s nástavci. Už se loučil, když Irena vykoukla a zeptala se, jestli si nedá s námi. Pak se obrátila na mě: „Můžeme tady, ne?“ Myslela kuchyň. Já už byl napůl otočený směrem k obýváku.

Rozsvítila jen světlo nad stolem. Lučinu a nůž jsem přinesl já, chleba krájela ona. První krajíc byl na jednom konci tlustý na dva prsty a na druhém se rozpadal. Podala mi ho, protože ví, že mám rád patku a nekoukám, jak vypadá. Petr našel v lednici hořčici a chvíli nám vysvětloval, že čerstvý sýr s hořčicí je v podstatě pomazánka. Kdo ho to naučil, nevím. My ne.

Po jeho odchodu jsem se zvedl, odnesl talíře na linku a cestou ke dveřím sáhl po vypínači. Irena zůstala sedět. Stáhl jsem ruku. „Až budeš chtít,“ řekl jsem a sedl si zase naproti ní. Ještě jsme probrali, jestli má Petrovi cenu kupovat k Vánocům vlastní šroubovák, když ten náš stejně používá víc než my. Nic jsme nevymysleli. V jednu chvíli Irena vstala, obešla stůl a zhasla.

Seděli jsme potmě jen pár vteřin. Pak mi řekla, abych se nejdřív zvedl já, protože jsem jí svou židlí zatarasil cestu. Odsunul jsem ji a v předsíni jsem se přistihl, že se culím. Zítra si možná zase koupí kafe cestou na tramvaj. Až půjdu odpoledne kolem pekárny, vezmu ještě jeden chleba. Ten dnešní jsme snědli skoro celý.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz