Hlavní obsah

Na túru se synem jsem trénoval týdny. On se mnou počítal jen jako s řidičem

Foto: gemini.com

Na listopadový výlet se synovou rodinou jsem se připravoval několik týdnů. Teprve při snídani jsem zjistil, že se mnou na cestě vlastně nepočítají. Měl jsem převézt auto a svačiny. Prý abych si ten den také užil.

Článek

Když mi syn navrhl společný víkend v penzionu u Turnova, měl jsem radost hlavně z plánované sobotní túry. Lukáš poslal do rodinné skupiny fotografii vyhlídky a napsal, že bychom tam mohli vyrazit všichni. Vnoučata už byla dost velká, aby cestou nechtěla nosit, a já měl po dlouhé době chuť někam jet bez hledání někoho, kdo by měl čas. Před měsícem jsem oslavil sedmdesátiny. Dostal jsem mimo jiné nové turistické ponožky a od vnuka přání, ať mi to ještě dlouho šlape. Bral jsem je vážně.

Od poloviny října jsem si proto prodlužoval procházky. Nejdřív jsem k cestě na nákup přidal okruh kolem rybníka, potom jsem dvakrát do týdne vyšel až k zahrádkám nad městem. Žádné velké výkony to nebyly. Chtěl jsem jen vědět, že nebudu po prvním kopci hledat lavičku a kazit ostatním den. Když jsem se jednou vrátil za deště, nechal jsem boty u topení a do kalendáře si poznamenal osm kilometrů. Připadal jsem si trochu směšně, ale těšil jsem se na sobotu ještě víc.

Lukášovi jsem o svých procházkách říkal po telefonu. Odpověděl, že je to dobře a že tam bude krásně. Délku výletu jsme tehdy probrali jen přibližně. Mělo to být kolem dvanácti kilometrů, cestou několik zastávek a pozdní oběd v restauraci v jiné obci, než kde necháme auto. Počítal jsem, že návrat k parkovišti vyřešíme autobusem, jak syn zmínil v první zprávě. Podrobnosti jsem nechal na něm. Zná se v mapách líp než já a výlety s dětmi plánuje často.

Do penzionu jsme dorazili v pátek večer. Vezl jsem je svým autem, protože je prostornější, a snacha Alena během cesty rozdělovala rohlíky, aby děti vydržely do večeře. Mluvilo se o škole, o jejich práci a o tom, jestli se ráno zvedne mlha. Nikdo nenaznačil, že bych měl mít jiný program. Ještě před spaním jsem si nachystal kalhoty, bundu a malý batoh. Dal jsem si do něj vodu a jablko. V pokoji vedle se děti dohadovaly, kdo bude u okna, a mně ten hluk po týdnu v tichém bytě připadal příjemný.

Ráno jsem přišel ke snídani poslední, ačkoli bylo teprve půl osmé. Na stole ležela mapa otevřená v Lukášově telefonu a vedle ní sáček se svačinami. Syn mi přisunul kávu a začal vysvětlovat, kde se silnice stáčí k restauraci. Myslel jsem, že probírá příjezd na parkoviště. Teprve když přidal, že tam nemám být zbytečně brzy, pochopil jsem, že mluví o době, kdy už ostatní půjdou pěšky.

Požádal mě, abych z výchozího parkoviště převezl auto do cíle. V něm měly zůstat tašky z penzionu, dětské náhradní oblečení a většina jídla. Oni si vezmou jen pití a něco malého. V restauraci se pak všichni sejdeme, já si zatím mohu dát kávu nebo se projít někde po rovině. Říkal to lehce, skoro jako by mi předával překvapení, o kterém se s Alenou předem domluvili.

„A já s vámi nejdu?“ zeptal jsem se.

„Tati, jsou tam schody a dost stoupání. Tohle bude pro tebe pohodlnější. A nemusíme pak řešit autobus.“

Podíval jsem se na Alenu. Přikývla, ale spíš k tomu autobusu. Vnučka si mazala druhou housku a vnuk právě hledal nabíječku. Nikdo se nezarazil.

„Tak dobře,“ řekl jsem nakonec.

Dnes vím, že právě v tu chvíli jsem měl pokračovat. Mohl jsem připomenout své procházky a zeptat se, odkud se vzala jistota, že trasu nezvládnu. Místo toho jsem se začal zajímat o parkování u restaurace. Bylo mi nepříjemné dožadovat se místa na vlastním výletě a ještě nepříjemnější bylo představovat si, že mě vezmou jen proto, abych přestal naléhat. Synovi se očividně ulevilo. Podal mi telefon, abych si adresu uložil, a objednal dětem kakao.

Cestou na výchozí parkoviště jsem téměř nemluvil. Lukáš seděl vedle mě a upozorňoval na odbočky, i když navigace běžela nahlas. Za oknem byly mokré louky a nízká mlha. Snažil jsem se sám sobě vysvětlit, že na jeho plánu není nic zlého. V autě budu mít teplo, ušetřím si náročnější úsek a všem pomohu. Jen mi pořád vrtalo hlavou, proč mi o té výhodě nikdo neřekl už doma, když jsem po večerech čistil podrážky a sledoval předpověď.

Na parkovišti jsem si oblékl bundu, otevřel kufr a automaticky vzal svůj batoh. Lukáš mě upozornil, že ho mohu nechat v autě, protože kousek k rozcestníku dojdu i bez něj. Poslechl jsem. Vnoučata se zatím rozběhla k dřevěné tabuli a Alena kontrolovala, jestli mají oba rukavice. Ušli jsme spolu sotva dvě stě metrů. Pak mi syn ukázal směr jejich trasy a připomněl, že počítají s obědem kolem druhé. Vnuk mi zamával a zeptal se, jestli jim v restauraci vezmu stůl u okna.

Zůstal jsem u rozcestníku déle, než bylo potřeba. Díval jsem se za nimi, dokud nezmizeli mezi stromy. Z parkoviště bylo slyšet zavírání dveří a nějaký pes tam vytrvale štěkal. Napadlo mě vyfotit si směrovky, abych doma aspoň věděl, kudy šli. Telefon jsem ale zase schoval. Neměl jsem chuť celé dopoledne přijímat jejich fotografie a odpovídat, že je to pěkné. Přitom jsem se na děti nezlobil. Ty jen přijaly plán, který jim předložili dospělí.

Přešel jsem k tabuli s mapou. Kolem parkoviště vedlo několik cest a jedna se podle všeho vracela přes menší vyhlídku zpátky. Zkoušel jsem podle měřítka odhadnout délku. Mohl bych se projít alespoň tam, místo abych hned odjel. Ještě jsem hledal, kde se cesta stáčí zpět, když na mě někdo zavolal jménem. Byla to Jitka, bývalá kolegyně z expedice, se kterou jsem se občas potkával ve městě.

Měla červenou bundu a v ruce papírovou mapu složenou do úzkého pruhu. Původně měla přijet s kamarádkou, ale ta si ráno nebyla jistá počasím a nakonec zůstala doma. Jitka si chtěla projít kratší okruh, než odpoledne zajede za sestrou. Když se zeptala, co tam dělám sám, odpověděl jsem nejdřív, že mám dnes na starosti auto. Pak jsem jí ukázal cestu, kterou jsem na tabuli sledoval.

Zeptala se, jestli se nechystám za rodinou. Řekl jsem jí, jak jsme se ráno domluvili, a také to, že jsem při té domluvě skoro neotevřel pusu. Nechtěl jsem syna před ní pomlouvat, proto jsem přidal jeho důvod se schody. Jitka mě vyslechla a rozložila mapu. Okruh, který jsem si prohlížel, znala. Měřil necelých pět kilometrů a vracel se na stejné parkoviště.

„Já půjdu tudy. Jestli chceš, pojď taky,“ řekla. „Ale jestli potřebuješ jet, tak jeď.“

Neujišťovala mě, že jsem na svůj věk v kondici, ani mi neslibovala, že mě cestou pohlídá. Ukázala mi převýšení, dvě místa, kde se dá trasa zkrátit, a přibližný čas. Zkontroloval jsem hodiny. I s pomalou chůzí jsem mohl být u restaurace před druhou, jen jsem nemohl slíbit, že tam budu dlouho před ostatními a zajistím stůl. Požádal jsem Jitku, aby chvíli počkala, a zavolal synovi.

Lukáš to zvedl až napodruhé. Řekl jsem mu, že ještě neodjíždím, že jsem potkal známou a půjdu s ní kratší okruh. Auto pak převezu, jak jsme se dohodli. Nejdřív se ptal, jestli jsem se neztratil. Když pochopil, co chci, připomněl mi svačiny v kufru. Rozmyslel si, kolik jídla budou děti cestou potřebovat. Byli ještě blízko, a tak jsme se domluvili, že se pro ně vrátí. Nebyl nadšený. Slyšel jsem, jak někomu vedle sebe říká, ať zatím nejdou dál.

Přišel za několik minut sám. Odemkl jsem auto a podal mu sáček, ze kterého si vybral obložené chleby a ovoce. Zbytek nechal vzadu. Chtěl vědět, v kolik přesně vyrazím k restauraci, a upozornil mě, že se brzy stmívá. Odpověděl jsem, že trasu vidím v mapě, mám nabitý telefon a vrátíme se nejpozději před jednou. Jitka mezitím stála stranou u tabule. Nemohl jsem poznat, jestli synovi vadí změna, nebo to, že u rozhovoru někdo další je. Nakonec si přehodil svůj batoh na obě ramena a odešel.

Vzal jsem si z auta batoh a vyrazili jsme. Jitce jsem se omlouval za zdržení, ale mávla rukou a zeptala se, jestli mám dost vody. Prvních pár set metrů jsem mluvil hlavně o dětech, jako bych potřeboval napravit dojem, který jsem svou rodinou udělal. Potom jsme přišli do kopce a já se raději soustředil na cestu. Mokré kořeny klouzaly, takže jsme šli pomalu. U první lavičky jsme se napili. Zadýchal jsem se, ale nebylo to nic, co bych neznal z posledních týdnů.

Zbytek dopoledne nebyl nijak výjimečný. Vyprávěli jsme si o lidech z bývalé práce, hledali správnou odbočku a na vyhlídce chvíli čekali, jestli se rozestoupí mlha. Nerozestoupila se úplně. Bylo vidět několik střech a kus silnice, po které jsme ráno přijeli. Jitka vytáhla termosku, já nabídl jablko. Cítil jsem únavu v lýtkách a zároveň úlevu, že sedím venku po vlastní cestě, ne proto, že čekám na návrat ostatních. Telefon jsem během zastávky ani nevyndal.

K autu jsme se vrátili krátce po půl jedné. Jitka pokračovala ke svému vozu a já si před odjezdem očistil boty o trávu. U restaurace jsem byl o půl druhé. Rodina přišla asi za dvacet minut, vnoučata hladová a plná řečí o úzkém průchodu mezi skalami. Vnučka se mě zeptala, co jsme viděli my. Začal jsem jí popisovat vyhlídku, ale Lukáš do toho poznamenal, že děda měl nakonec také svůj program. Neřekl to hlasitě. Přesto jsem najednou nevěděl, jak dokončit větu.

Při obědě jsme se nehádali. Objednali jsme si jídlo, podávali dětem ubrousky a porovnávali, kde bylo víc bláta. Teprve když Alena odvedla děti prohlédnout si malé akvárium u vchodu, syn řekl, že ho moje reakce zamrzela. Prý se snažil zařídit příjemný den pro všechny a já z toho udělal něco, kvůli čemu se má cítit provinile. Odpověděl jsem, že příjemný den pro mě měl znamenat i chůzi s nimi. Namítl, že si nemohl být jistý, jak bych zvládl schody.

Připomněl jsem mu říjnové procházky. Vzpomněl si na ně, ale myslel si, že mi jde o běžný pohyb, ne o přípravu na jejich trasu. Pak dodal, že jiní by byli rádi, kdyby na ně rodina takhle myslela. Měl jsem mu podle něj spíš poděkovat, než ho ráno nutit vracet se pro jídlo. Uznal jsem, že jsem u snídaně souhlasil a potom plán změnil. On ale neuznal, že se mě měl nejdřív zeptat. Pořád se vracel k tomu, že to myslel dobře.

Při placení mi chtěl uhradit oběd. Odmítl jsem možná ostřeji, než bylo nutné. Neměl jsem chuť přijímat další pozornost, kterou budu muset správně ocenit, a on zase nemohl tušit, co všechno v jeho nabídce zrovna slyším. Cestou domů jsme byli zdvořilí a unavení. Děti usnuly, Alena sledovala provoz a Lukáš mi jednou poděkoval za řízení. Odpověděl jsem, že není zač.

V neděli mi poslal fotografie. Na jedné stáli všichni čtyři na vyhlídce, na další se vnuk protahoval mezi kameny. Přidal jsem svou fotku Jitky a napsal, že příště potřebuji trasu probrat dřív, než odjedeme. Odpověděl prosté dobře. Večer pak zavolala vnučka a dopověděla mi, jak bratr v úzkém průchodu skoro přišel o čepici. Tentokrát jsem jí stihl říct i o našem výhledu do mlhy.

O pár dní později zavolala Jitka kvůli procházce kolem přehrady. Nejdřív se zeptala, kolik kilometrů bych chtěl jít. Navrhl jsem šest a společně jsme našli cestu, ze které se dá dřív odbočit k zastávce. Vyrazili jsme ve čtvrtek dopoledne. Ke konci mě trochu tlačila bota a poslední úsek jsme šli beze slova, protože začalo mrholit. U zastávky jsme chvíli zvažovali, jestli už nasednout. Chtěl jsem dojít až k hrázi a Jitka souhlasila, pokud cestou najdeme místo na kávu.

Se synem se dál vídáme a na rodinné výlety jsem nezanevřel. Zatím žádný další nenavrhl. Někdy mám chuť se k té snídani vrátit, ale nevím, jestli bychom si neřekli totéž. On mi chtěl ušetřit námahu a já se na ni několik týdnů těšil. Příště mu řeknu rovnou, že chci jít s nimi. A pokud pro mě bude celá trasa moc dlouhá, rád si vyberu kratší. Jen bych ji chtěl vybírat ještě doma, ne až ve chvíli, kdy ostatní odcházejí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz