Článek
První listopadový liják zastihl Terezu před zavřeným železářstvím v pražské Libni. Vracela se z nahrávání firemního rozhovoru a pod stříškou čekala, až přestane. Kapky bubnovaly do plechu, dole se přelévaly přes ucpaný žlab a mezi tím občas projela tramvaj. Vytáhla rekordér ještě dřív, než si sundala batoh. Doma z toho vybrala sedm minut bez hlasů a bez cinknutí telefonu.
Na svou předplatitelskou stránku dosud dávala hlavně zvuky dvorů a ranních ulic. Přispívalo jí osmnáct lidí, většinou známých. Tentokrát někdo ukázku sdílel a během víkendu přibyly desítky dalších. Jedna posluchačka napsala, že si nahrávku pouští při kreslení. Jiný chtěl hodinu stejného deště. Tereza četla zprávy u kuchyňského stolu, zatímco vedle notebooku stydly těstoviny.
Adam jí úspěch přál. Když mu ale ukázala větu, kterou právě připsala k nabídce předplatného, zarazil se. Nová městská dešťová nahrávka každý večer. „A když pršet nebude?“ zeptal se. Tereza mu vysvětlila, že má rozpracované záznamy a v listopadu se něco najde. Nechtěla působit jako člověk, který vybere peníze a pak jednou za měsíc něco přihodí.
Stejná stříška, jiná noc
V pondělí se vrátila k železářství. Pršelo slabě a plech vydával jednotlivá dutá klepnutí. Ze sousedního bistra se ozývala hudba, kterou v první nahrávce nebylo slyšet. Tereza čekala na zavření. Když konečně zhasli, déšť ustal. Domů přinesla mokrý rukáv, dvanáct minut šumu a záznam muže, který se jí ptal, jestli měří hluk.
Další večery hledala náhradu podél tramvajové trati, u garáží a za supermarketem. Všude něco přebývalo nebo chybělo. Pod plastovou stříškou kapky ostře cvakaly, na dvoře přehlušila vodu vzduchotechnika. Dřív by si takových rozdílů všímala se zájmem. Teď si po několika vteřinách stáhla sluchátka a podívala se na hodiny. Na stránce už stála omluva za včerejší zpoždění.
Přes den měla vyčistit rozhovory pro malé produkční studio. Posouvala začátek práce, potom odevzdání. Když jí producentka zavolala, tvrdila, že jí zbývá poslední kontrola, ačkoli měla otevřenou sotva polovinu souborů. Adam ji našel v předsíni na zemi, jak znovu balí rekordér. Vedle ní ležela obálka s účtem za opravu sluchátek. Překročil kabel a šel si ohřát večeři sám.
Co všechno se nevešlo do sedmi minut
Ve čtvrtek se déšť konečně opřel do oken. Tereza vyběhla bez rukavic a u železářství postavila malý stativ přesně tam, kde poprvé stála s batohem. Obchod byl zavřený, bistro tentokrát také. Ve sluchátkách se rozběhl známý hluboký zvuk, voda souvisle šustila po chodníku. Tereza sledovala čas na displeji a poprvé za celý týden se přestala mračit.
Po šesté minutě za ní někdo vstoupil pod stříšku. Adam držel její rukavice a na rameni měl tmavou skvrnu od deště. „Terezo, pojď už domů. Čekal jsem s jídlem.“ Zvedla proti němu dlaň tak prudce, že ustoupil. Pak ukázala na mikrofon. Adam se podíval na přístroj, položil rukavice na parapet a vyšel zpátky do lijáku. Než zmizel za rohem, déšť zeslábl.
Doma našla na sporáku přikrytý hrnec. Adam byl v ložnici. Ve sluchátkách si pustila začátek záznamu: měla šest čistých minut, které mohla bez potíží zveřejnit. Jenže chtěla stejných sedm jako poprvé, se stejným souvislým hukotem až do konce. Posunula přehrávání dál. Při Adamově větě znovu viděla svou zdviženou dlaň a jeho krok zpátky. Vypnula zvuk. Nechtěla už z toho večera vybírat povedený kousek, jako by se zbytek nestal. Celý soubor smazala.
Za Adamem šla bez sluchátek. Omluvila se mu za to, jak ho odehnala. „Já jsem za tebou nešel kazit nahrávku,“ řekl. Tereza přikývla. Čekala, že se jí zeptá, zda ji přesto dokončila, ale Adam už se na rekordér neptal. Zůstala stát u dveří a pak mu řekla i to, že producentce lhala o hotové práci.
Večery bez vody
Následující dny nepršelo. Tereza kontrolovala předpověď při čištění dialogů, které musela dokončit o víkendu. Producentka mezitím zadala další práci někomu jinému. Nevyčítala jí nic, jen potřebovala vědět, zda dodrží alespoň nový termín. Tereza tentokrát řekla přesnou hodinu a pak vypnula upozornění ze své stránky. Seděla nad zakázkou až do večera a při poslechu vlastních střihů několikrát usnula.
V neděli otevřela rozepsanou zprávu předplatitelům. Dlouze v ní vysvětlovala nevhodné počasí a rušivé zvuky. Vedle měla otevřenou vlastní nabídku s příslibem každého večera. Oba texty si přečetla a vysvětlení vymazala. Napsala, že slib nedokáže plnit, část zaplacené částky vrátí a další nahrávky budou vycházet nepravidelně. Než zprávu zveřejnila, odstranila každodenní vydávání i z nabídky.
Další vydání nemá datum
Vracení peněz jí zabralo většinu odpoledne. Když dokončila poslední platbu, znovu si sečetla výdaje do konce měsíce. Na nový stojan, který už měla vybraný, nezbylo. Přijala proto drobnou zakázku na úpravu zvuku z konference. Adamovi řekla, že v úterý bude pracovat dlouho, a tentokrát u stolu skutečně seděla nad soubory, za které jí někdo zaplatí.
Část předplatitelů odešla. Jeden jí napsal, že si měla před spuštěním denní nabídky udělat zásobu nahrávek. S tím neměla co rozporovat. Jiná posluchačka se ptala, kdy tedy vyjde další déšť. Tereza chvíli hledala v předpovědi alespoň pravděpodobný den, ale nakonec odpověděla, že datum neví. Do večera přišlo oznámení o dalším zrušeném předplatném.
O týden později zachytila na dvoře vodu stékající z okapu na převrácený kbelík. Nebyl to hluboký hukot plechové stříšky, spíš nepravidelné duté klepání. Tentokrát u něj vydržela poslouchat. Záznam zveřejnila až druhý den po dokončení placené práce. Měl čtyři minuty a slyšitelně v něm zaklaply dveře do domu. První dotaz zněl, zda příště zase nahraje železářství. Tereza napsala, že se tam možná vrátí. Den nechala otevřený.
