Článek
V úterý pracuju z domova. Ve tři jsem zaklapla notebook a Matyáš už stál v předsíni v bundě. V ruce měl pracovní list z přírodovědy a v kapse můj starý mobil s prasklým rohem. Dostal ho předloni jako foťák a od té doby ho skoro nepustí z ruky. Do pátku má zapsat, které ptáky viděl, kolik jich bylo a co zrovna dělali.
„Spočítat ptáky v parku? To máme za půl hodiny,“ řekla jsem a vzala tašku na nákup. Matyáš neřekl nic. Jen si zavázal tkaničku podruhé, pořádněji.
Půlhodinka mezi prací a večeří
Park máme dvě ulice od domu, hned za poliklinikou. Cestou jsem si to spočítala přesně: deset minut tam, deset na ptáky, deset zpátky. Pak ještě stihnu obchod a těstoviny. Listí na cestách bylo mokré a u stánku s kávou postávalo pár maminek s kočárky.
U prvního keře hrabal v listí kos. Ukázala jsem na něj celou paží a udělala dva rychlé kroky, abych mu ho předvedla zblízka. Kos zmizel v živém plotu dřív, než Matyáš vytáhl tužku. Pod stolkem u stánku se točili holubi. „Pojď blíž, ať je vyfotíš,“ řekla jsem a postrčila ho. Vzlétli všichni najednou a odnesli si s sebou i můj dobrý pocit z odpoledne.
„Mami,“ řekl Matyáš tónem, jakým na něj mluvím já, když podruhé vysype penál na koberec.
„Co je? Zapiš ty holuby a jdeme dál. Kolik jich bylo, osm?“
Zapsal je. Pak ukázal bradou ke starému kaštanu, pod kterým stála dřevěná lavička s jednou chybějící laťkou. „Sedni si tam. A chvíli nic neříkej.“
Lavička pod kaštanem
Sedla jsem si, protože mi došly argumenty a trochu i dech. Matyáš si sedl na druhý konec lavičky, mobil položil na koleno a přestal se hýbat. Napadlo mě, že se chová jako babiččina kočka. Když ji honíte po bytě, zaleze pod gauč. Když si sednete a uděláte, že o ní nevíte, za pět minut vám leží na klíně.
Asi po pěti minutách se kos vrátil. Pak přilétly dvě sýkory a začaly přeskakovat po větvích nad námi. Po trávníku se procházela straka a mezi lavičkami chodila vrána s takovou samozřejmostí, jako by park patřil jí. Matyáš psal pomalu a beze spěchu. Já jsem jednou sáhla po telefonu, protože mi zavibroval e-mail z práce, a sýkory zmizely. Strčila jsem telefon zpátky do kapsy a už jsem ho nevytáhla.
Když jsme se zvedli, byla skoro tma a na nákup už nebyl čas. Nevadilo mi to tolik, jak bych čekala.
Fotky, o kterých jsem nevěděla
Doma jsem uvařila vajíčka natvrdo s chlebem a Matyáš mi přes stůl podal mobil. „Abys věděla, že tam nechodím poprvé.“ V galerii byly stovky fotek. Kosi, sýkory, vrány, strakapoud na kmeni, sojka s žaludem v zobáku, rozmazaná veverka. Data začínala loni v dubnu, krátce potom, co se Petr odstěhoval. Na všech byl v rohu kousek stejné lavičky s chybějící laťkou.
„S tátou jsme tam sedávali v sobotu, když jsi byla v práci,“ řekl a namazal si chleba. „Táta říkal, že kdo vydrží být potichu, uvidí víc než ten, kdo běhá.“ Prý tam teď chodí sám po škole, když si myslím, že kope s klukama na hřišti. Některé fotky posílá tátovi do Olomouce. Táta mu zpátky posílá kavky z balkonu.
Tu větu jsem znala. Petr mi ji říkal celé roky, většinou když jsem na dovolené plánovala program po hodinách. „Gábi, ty bys i na ryby chodila s budíkem.“ Tehdy mě to dráždilo. Teď jsem ji slyšela z pusy našeho syna a poprvé jsem pochopila, že nebyla myšlená jako výtka.
Ve mně se na chvíli zvedlo všechno najednou: proč mi to neřekl, jak jsem to mohla přehlédnout, co ještě nevím. Nic z toho jsem nevyslovila. Seděl naproti mně, žvýkal, čekal a nevypadal provinile. Vypadal jako kluk, který právě ukázal mámě něco, na co je pyšný.
Kdy půjdeme příště
„Kdy půjdeme příště?“ zeptala jsem se.
Zvedl oči od talíře, jako by čekal úplně jinou otázku. „Ve čtvrtek. Ve čtvrtek tam bývá strakapoud. Ale musíš si vzít teplejší bundu, protože se sedí dlouho.“
Večer, když spal, jsem si v telefonu založila poznámku a pojmenovala ji Ptáci z lavičky. Zapsala jsem kosa, dvě sýkory, straku, vránu a osm holubů, které jsem vyplašila. Pak jsem připsala ještě strakapouda a sojku, i když jsem je sama neviděla. Znala jsem je jen z fotek s kouskem lavičky v rohu.
Ráno u snídaně mi Matyáš koukal přes rameno, když jsem v telefonu hledala rozvrh kroužků, a poznámku si přečetl.
„Strakapouda jsi neviděla,“ řekl.
„Neviděla. Ale už vím, kde sedí.“
Kývl, jako by to tak stačilo. Ve čtvrtek jsme na lavičce seděli čtyřicet minut, já v teplejší bundě a s telefonem hluboko v tašce. Strakapoud nepřiletěl, ale nikomu z nás to nevadilo. V pátek Matyáš odevzdal pracovní list a dostal jedničku s hvězdičkou.
Některé věci se za půl hodiny spočítat nedají. Dají se ale zapsat a pak na ně v klidu počkat.






