Článek
„Rukávy budou stejné jako u hlavní představitelky,“ řekla kostymérka a podala mi zelený svetr. Zeptala jsem se, jestli mi nebude velký. Mávala nad tím rukou, protože výstřih prý stejně nebude vidět. A když jsem se zeptala proč, žena s deskami mi vysvětlila, že budu zastupovat herečku při šití. Kamera zabere jen moje ruce. Stála jsem tam se svetrem přes předloktí a čekala, jestli ještě něco dodá.
Přišla jsem do studia v Holešovicích o dvacet minut dřív. Venku bylo listopadové mokro, uvnitř voněla káva a někdo přenášel dveře, za kterými nebyla žádná místnost. V telefonu jsem měla potvrzení na drobnou roli v reklamě na oblečení. Přečetla jsem je znovu. O rukou v něm nebylo nic, jen čas příchodu, adresa a prosba, ať nemám nalakované nehty. To mě mohlo napadnout.
Od odchodu ze šicí dílny jsem měla podezřele mnoho času. Rodina to považovala za výhru, zvlášť když jsem teď mohla čekat na opraváře a přebírat balíky. Nabídku jsem našla při hledání drobného přivýdělku. Chtěli starší ženu, která umí šít, a tak jsem poslala fotografii i krátké video. Při telefonátu mi řekli, že mě vybrali. Že obličej už mají, jsem slyšela až tady.
Paní před kamerou
Hlavní představitelka seděla u stolku a nechávala si upravovat vlasy. Znala jsem ji z televize, jen mi připadala menší. Měla na sobě stejný zelený svetr, jaký podali mně. Kostymérka nám porovnala rukávy a požádala mě, abych sundala hodinky. Udělala to tak samozřejmě, že jsem je poslušně rozepnula. Až potom mě napadlo, že bych se měla na něco zeptat.
„Takže já tam vůbec nebudu?“ řekla jsem ženě s deskami. Ukázala mi obrázky jednotlivých záběrů. Herečka u okna, detail práce, herečka podává kabát mladší ženě. U prostředního obrázku byl místo hlavy jen okraj svetru. Nevěděla jsem, jestli jsem něco přeslechla při telefonátu, nebo mi to nikdo pořádně neřekl. Začala jsem si natahovat hodinky zpátky a rozhlédla se po šatně.
Knoflík na zkoušku
U stolu mezitím mladý muž zkoušel přišít knoflík. Na židli měl položený telefon s videem a po každém stehu se na něj podíval. Nit se mu omotala kolem knoflíku a stáhla látku do dolíku. Režisér chtěl celou práci v jednom nepřerušeném záběru. Prý aby bylo vidět, že se kabát skutečně opravuje. Muž zabral za nit a knoflík mu zůstal nakřivo.
„Tohle bych potřebovala vypárat,“ řekla jsem. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem přešla ke stolu. Podali mi malé nůžky. Kabát byl nový, knoflík na něm schválně uvolněný, ale látka po těch pokusech už nevypadala nejlépe. Vybrala jsem z ní zbytky nití a vyhladila ji dlaní. Někdo za mnou požádal o ticho. Myslela jsem, že kvůli něčemu jinému, a dál jsem vysvětlovala, proč se to nesmí tolik utahovat.
Když jsem zvedla hlavu, dívali se na monitor. Kameraman si záběr přiblížil. Režisér se zeptal, jestli bych to dokázala stejně, jen trochu pomaleji a s knoflíkem natočeným k oknu. „Přišít ano,“ odpověděla jsem. „Jestli u toho budu hezká, to už je vaše.“ Poprvé toho rána se zasmáli i jinak než ze zdvořilosti. Hodinky jsem položila vedle hrnku a sedla si.
Ještě jednou, prosím
Při prvním pokusu jsem hotový kabát automaticky stáhla k sobě a zakryla práci rukávem. Při druhém někdo za kulisou upustil kovovou tyč. Potřetí mě zastavili těsně před koncem, protože nit nebyla proti látce dost vidět. Začínala jsem chápat, proč se tady nikdo nezlobí, že se jeden knoflík šije celé dopoledne. Každý měl na starosti jiný kousek a všechny musely vyjít současně.
Pak jsme si s kameramanem domluvili místo, kam položím nůžky. Na zkoušku jsem jimi cinkla o desku a on zavrtěl hlavou; dali pod ně kousek plsti. V dalším pokusu už nic nepřekáželo. Vedla jsem jehlu látkou, obtočila nit pod knoflíkem a zakončila ji. Když režisér řekl, že to má, zamrzelo mě, že už není co dělat. Zůstala jsem sedět, dokud si nepřišli pro kabát.
Co viděla sestra
O dva týdny později mi přišel odkaz na hotový spot. Pustila jsem ho sestře u kuchyňského stolu, telefon opřený o cukřenku. Herečka se podívala na uvolněný knoflík, potom přišel dlouhý detail šití. Z našeho dopoledne zůstalo několik desítek vteřin. Sestra se naklonila blíž. „Ta je šikovná. Já myslela, že jim na to všechno někoho dávají,“ řekla a ukázala na herečku, která už podávala opravený kabát.
Měla jsem připravené vyprávění o třech zkažených pokusech, o rukávu i o nůžkách na plsti. Místo toho jsem video vrátila a zastavila je ve chvíli, kdy se palec opíral o látku. Vedle obrazovky jsem položila vlastní ruku. Na palci mám úzkou bílou jizvu, památku na nepozornost s nůžkami ještě z dílny. Sestra se podívala z telefonu na mě. „To jsou tvoje?“ Přikývla jsem. „Aha,“ řekla a ještě chvíli oba palce porovnávala.
Spot doběhl a sestra odsunula cukřenku, abych mohla nalít čaj. Myslela jsem, že tím jsme skončily. Potom si ale přitáhla telefon a vrátila se k šití. „Proč to tady obtáčíš?“ zeptala se. Ukázala na nit pod knoflíkem. Začala jsem jí to předvádět prsty, jenže mě zastavila a sáhla po kabátu přes opěradlo. „Ukaž mi to radši na tomhle. Ten prostřední se mi pořád viklá.“ Přisunula si židli ke mně, aby na práci viděla.





