Hlavní obsah

Kolegyně celé týdny otvírala okno. Petra pochopila proč, až když ji viděla s čelem u zábradlí

Foto: chatgpt.com

Iveta otvírá okno i v listopadu a stahuje topení na minimum. Petra ho za jejími zády vrací na čtyřku. Tichá válka o radiátor se na magistrátu táhne týdny. Proč ta starší raději snáší naštvané pohledy, než by řekla jedinou větu?

Článek

V kanceláři číslo 214 ve druhém patře pardubického magistrátu se léta tradovalo, že o teplotě rozhoduje ten, kdo ráno přijde první. Odemkne, rozsvítí, sáhne na hlavici radiátoru a nastaví den. Ostatní se přizpůsobí svetrem přes opěradlo nebo hrnkem čaje. Letos na podzim to pravidlo přestalo fungovat a nikdo nevěděl proč.

Iveta chodila první dvacet let. Petra pracovala v oddělení parkovacích oprávnění třetím rokem a na čtyřku na hlavici si zvykla stejně jako na vůni Ivetina krému na ruce a na rádio puštěné potichu. Pak přišlo září a čtyřka zmizela. Hlavice zůstávala otočená na hvězdičku a okno za Petřinými zády bylo dokořán.

Okno, které se nezavírá

„Nevadí, když trochu vyvětrám?“ ptala se Iveta zpočátku. Později už se neptala. Vstala uprostřed vyřizování žádosti, prošla kolem Petřina stolu a otevřela křídlo tak, že Petře studený vzduch foukal přímo do zátylku. Venku bylo osm stupňů a mrholilo.

Petra začala do práce nosit šálu a rukavice bez prstů. Hanka, která seděla u dveří a radiátor měla pod vlastním stolem, se tomu smála. „Vypadáš jak výběrčí na parkovišti v lednu,“ řekla. Petra se nesmála. Měla za to, že Iveta prostě potřebuje mít kancelář po svém, jako všechno ostatní: šanony seřazené podle barev, kávovar odvápněný v pondělí a okno podle nálady.

Tichá válka o čtyřku

Jednou, když Iveta odešla na poradu, Petra okno zavřela a hlavici otočila zpátky. Iveta se vrátila, zastavila se uprostřed místnosti a beze slova to vrátila. Od toho dne se to opakovalo několikrát denně. Stačilo, aby jedna z nich šla do podatelny nebo k tiskárně, a druhá vstala.

Hanka vypsala sázku o kávu z automatu, která z nich vydrží déle. V týmovém chatu nikdo nic nenapsal, ale ráno se obě zdravily o poznání úsporněji. Petra si večer stěžovala příteli, že sedí vedle ženy, která ji chce zmrazit. „Tak jí to řekni,“ pokrčil rameny. Jenže to se říct nedalo. Iveta se tvářila, jako by žádný spor neexistoval.

Iveta měla svůj důvod a nechtěla ho vyslovit. Několikrát za den jí od hrudi do tváří vystoupalo horko. Pokaždé si vzpomněla na nedělní oběd u mámy, kdy otevřela troubu s pekáčem a horký závan ji udeřil do obličeje. Přesně tak to bylo, jen bez trouby. Halenka se jí lepila na záda a na čele naskakovaly krůpěje. Nejhorší to bylo, když u jejího stolu seděl cizí člověk a čekal na razítko. U nich doma se tomu kdysi říkalo „mámino horko“ a víc se o tom nemluvilo. Iveta si neuměla představit, že by to vysvětlovala o generaci mladší kolegyni, která má na monitoru fotku z lezecké stěny.

Raději ať ji mají za protivnou. Protivnost aspoň vypadá jako rozhodnutí.

Zábradlí mezi patry

Ve čtvrtek se Petra vracela do budovy skoro v sedm. Na stole zapomněla nabíječku a s vybitým telefonem by ráno neměla ani jízdenku na vlak. Chodbami už projížděla uklízečka s vozíkem a na schodišti svítilo jen slabé světlo nad dveřmi.

Iveta ten den zůstala déle. Dopisovala reklamace, a hlavně chtěla odcházet, až budou chodby prázdné a nikdo ji nepotká rudou v obličeji. Stála na podestě mezi prvním a druhým patrem. Kabát měla přehozený přes ruku, kabelku na zemi a čelo opřené o kovové zábradlí. Oči měla zavřené. Volnou rukou si ovívala krk deskami s nápisem Reklamace. Dýchala pomalu, jako člověk, který čeká, až něco přejde.

Petra se zastavila v prvním patře, pár schodů pod ní. Nejdřív se lekla, že je Ivetě zle a bude muset volat pomoc. Pak si všimla, jak klidně kolegyně stojí a jak tiskne tvář ke studenému kovu, jako by to dělala už mockrát. Vybavila se jí teta z rodinných oslav, která v létě i v zimě odcházela na balkon s krátkým „hned jsem zpátky“. Nikdo se jí nikdy na nic neptal.

Neozvala se. Tiše sešla dolů a počkala u vrátnice, dokud Iveta neodešla. Teprve pak si došla pro nabíječku. Ve vlaku domů jí bylo trochu horko, když si spočítala, kolikrát za poslední týdny otočila hlavicí.

Ventilátor a jeden vtip

Ráno přišla Petra první. Okno nechala pootevřené a hlavici dala na trojku, přesně doprostřed mezi hvězdičku a čtyřku. Na Ivetin stůl postavila malý ventilátor, který se zapojuje do počítače a který jí v létě stál doma na psacím stole. Pod něj dala lístek: „Výsledek mírových jednání: vítr pro tebe, trojka pro všechny. Kafe platím já, sázku nikdo nevyhrál.“

Iveta lístek četla dlouho. Pak se zasmála, krátce a nahlas, jak ji Petra snad ještě neslyšela. Když Hanka odešla pro poštu, otočila se Iveta na židli.

„Takže to víš,“ řekla.

„Viděla jsem tě včera na schodech.“

„Je to trapné.“

„Trapné bylo, jak jsem ti za zády točila topením.“

Iveta chvíli mlčela a obracela lístek v prstech. „Je mi dvaapadesát a mám návaly. Přechod, no. Přijde to bez varování a za pár minut je to pryč.“ Zapojila ventilátor a pustila ho na nejnižší stupeň. „Nejvíc mě vyčerpává dělat, že se nic neděje.“

„Tak to tady dělat nemusíš,“ řekla Petra a sundala si šálu.

Režim kanceláře 214

Do oběda se dohodly. Petra se přestěhuje ke dveřím a Hanka, která tvrdila, že je jí teplota stejně jedno, si sedne doprostřed. Iveta dostane stůl u okna. Hlavice zůstane na trojce. Okno se každou hodinu otevře na pět minut naplno a pak se zavře, ať je zrovna komukoli horko nebo zima. Kdo potřebuje víc, řekne to jednou větou a nemusí nic vysvětlovat.

Hanka pravidla napsala fixou na papír a přilepila ho na skříň se šanony. Kávu z automatu jí Petra stejně koupila a Hanka sázku slavnostně prohlásila za neplatnou. Do týdne se u papíru zastavila Jarmila z podatelny. Chvíli četla a pak se zeptala, jestli by si u nich mohla nechat svůj ventilátor, protože v podatelně se okna neotvírají. Další týden převzala režim i sousední kancelář. Nikdo se neptal proč.

V pondělí odpoledne seděl u Ivetina stolu postarší pán se žádostí o rezidentní kartu. V půli věty Iveta zrudla, natáhla ruku a zapnula ventilátor. Pán ani nezvedl oči od formuláře a dál hledal v náprsní kapse občanku. Petra to viděla od dveří a usmála se do monitoru.

Horko odešlo samo, stejně jako přišlo. Iveta dopsala číslo karty a ventilátor zase vypnula. Nikdo se nemusel omlouvat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz