Článek
Nádraží Ostrava-Svinov se peklo v letním slunci. Měla jsem po celodenní konferenci a před sebou tři hodiny cesty do Prahy. Perón byl narvaný lidmi, kteří se táhli s krosnami, uřvanými dětmi a umaštěnými taškami. Vlak měl jako vždycky zpoždění. Stála jsem tam v letním kostýmku s ledovým latte v ruce a s pobavením sledovala ten chaos. Místenku jsem samozřejmě neměla. Proč bych platila stovku navíc za něco, co si umím zařídit sama.
Když expres konečně přijel, dav se dal do pohybu jako nepříčetná masa. Přede mnou u dveří stála nějaká shrbená paní s francouzskou holí a marně se snažila narvat po schůdkách do vagónu obrovskou tašku. Za ní už cestující vztekle mlaskali. Rychle jsem k ní přiskočila, popadla tašku a jedním tahem ji vyhodila nahoru. „Jé, vy jste anděl, slečno,“ dojala se babička. Věnovala jsem jí jeden ze svých nacvičených úsměvů. Hlavně už uhni, stará, blesklo mi hlavou, zatímco jsem se kolem ní bleskově protáhla do uličky. Potřebovala jsem náskok, než se tam navalí ten zbytek.
Mířila jsem rovnou do první třídy. Většina lidí tam beztak nemá co dělat a při první kontrole je průvodčí vyžene. Já ale vím, jak se usadit. Našla jsem nádhernou samostatnou sedačku u okna ve voze číslo jedna. Byla to ta široká kožená, s vlastním obrovským stolečkem a zásuvkou. Paráda. Hodila jsem si malý kufr do přihrádky, zula si lodičky a pohodlně se natáhla. Koupila jsem si v aplikaci jen úplně obyčejnou jízdenku do dvojky bez rezervace.
Vlak se rozjel a klimatizace konečně začala fungovat. Otevřela jsem notebook a začala vyřizovat maily k dalšímu eventu. Uplynulo asi deset minut, když se u mé sedačky zastavil student. Mohlo mu být tak dvaadvacet. Měl na sobě propocené tričko, na zádech obří turistický batoh a v ruce žmoulal vytištěný papír z tiskárny. Koukal na mě, pak na číslo nad oknem a zase na mě.
„Dobrý den, omlouvám se,“ začal a nervózně si odkašlal. „Vy sedíte na mém místě. Mám sem koupenou místenku.“
Ani jsem nezvedla oči od monitoru. Dál jsem plynule psala rozpočet na catering. „Tady svítí, že je to volné. Běžte se podívat do vedlejšího vozu, asi jste si to spletl.“
„Nespletl,“ stál si na svém a strčil mi ten zmuchlaný papír skoro před obličej. „Vůz jedna, sedadlo čtyřicet pět. Zaplatil jsem si to už před měsícem.“
Místenka je jen cár papíru
Konečně jsem se na něj podívala. Byl z těch poctivých ňoumů, co si dělají poznámky i na přednáškách, které nejsou povinné. „Poslyšte,“ řekla jsem mu unaveným, manažerským tónem. „Mně aplikace před chvílí ukázala, že je tohle místo vyřazené ze systému. Možná chyba u dopravce. Každopádně já se odsud nehnu. Mám spoustu práce.“ Zase jsem začala ťukat do klávesnice.
Mladík zrudl. Nejspíš na něj takhle ještě nikdo nevyjel. Zhluboka se nadechl, shodil ten svůj obří batoh do uličky, až to žuchlo, a vytočil se. „Takhle se se mnou bavit nebudete! Jdu pro průvodčího.“ Odpochodoval pryč.
Klidně jsem si došla pro vychlazené prosecco z minibaru, který byl hned za posuvnými dveřmi. Otevřela jsem si ho, nalila do skleničky a dál řešila faktury. Za pět minut byl můj soupeř zpátky. Tentokrát za ním stál průvodčí v pomačkané uniformě. Vypadal strhaně, potil se a zjevně chtěl mít hlavně klid.
„Slečno,“ začal průvodčí omluvně, ale pevně. „Pan cestující má platnou rezervaci na toto místo. Vaši jízdenku, prosím.“
Podala jsem mu telefon s QR kódem mojí obyčejné jízdenky do druhé třídy. Průvodčí to pípl a zamračil se. „Vždyť vy ani nemáte lístek do jedničky. A už vůbec ne místenku. Budete si muset vzít věci a přesunout se do druhého vozu. Pán si tu sedne.“
Zavřela jsem notebook s hlasitým klapnutím. Nastal čas na divadlo. Přitiskla jsem si dlaň na břicho a nasadila výraz čistého utrpení. „Pane průvodčí, mně je hrozně zle. Jsem ve třetím měsíci. Kdybych se měla teď postavit a stát někde v uličce u záchodků v tomhle vedru, tak vám tady omdlím. Chcete tu zastavovat vlak a volat záchranku?“
Průvodčí okamžitě couvl. Tohle je nejhorší scénář každého zaměstnance drah. Potenciální zdravotní problém, navíc těhotná ženská. Začal přešlapovat. Dotyčný s batohem ale nebyl včerejší. Ukázal prstem přímo na moji skleničku na stolečku. „Těhotná? Vždyť chlastá prosecco! Podívejte se! Ona normálně lže, aby mě okradla o místo!“
„To je nealkoholický Bohemia Sekt, vy nevychovaný hulváte,“ sykla jsem na něj a střelila po něm pohledem, který by zmrazil vodu. „Chcete mi tu dělat krevní testy? Nebo mě rovnou popotáhnete po zemi?“
„Já to viděl! Vy jste to vzala z toho chlaďáku a tam nealko nemají!“ křičel ten kluk a hlas mu přeskakoval vztekem. Ostatní cestující v kupé raději zabořili hlavy do svých telefonů, nikdo se nechtěl míchat do cizího sporu.
Cestující sáhl do kapsy kraťasů a vytáhl telefon. „Tak víte co? Já si vás nahraju. Zapnu kameru a dám to na Twitter i s vaším obličejem. Třeba vás někdo pozná. Jak ženská v první třídě chlastá, lže o těhotenství a odmítá pustit člověka s lístkem.“ Namířil na mě čočku a stiskl nahrávání.
Na trapnost lidi nemají zbraně
Tohle je přesně ten moment, kdy to většina lidí vzdá. Leknou se internetové ostudy, sklopí uši a utečou. Jenže na mě tohle nefunguje. Kdo se bojí kamery, nesmí do byznysu. Pousmála jsem se, vzala do ruky skleničku s proseccem, zvedla ji do výšky, jako že si připíjím, a podívala se přímo do objektivu.
„Nezapomeňte mě označit. Klára z eventovky. A berte to trochu víc zprava, mám tam lepší profil. Jo, a můžete u toho zmínit, že ta kůže na těch sedačkách je fakt pohodlná.“ Pila jsem dál s očima upřenýma do jeho telefonu.
Mladík v uličce úplně ztuhl. Ruka s mobilem mu klesla. Očekával paniku, slzy, útěk, zakrývání obličeje. Moje absolutní ignorace jeho jediné zbraně ho zcela vyvedla z míry. Zůstal tam stát v naprostém šoku. Koukal na mě, pak na průvodčího, který už zjevně rezignoval na jakoukoliv snahu sjednat spravedlnost.
„To si děláte srandu,“ špitl ten student. „To jí to prostě projde?“
Průvodčí si povzdechl a otočil se k němu. „Pane, pojďte se mnou. Ve voze číslo tři jsem nechal volné jedno sedadlo pro invalidy, sednete si tam. Omlouvám se za komplikace, ale já tady policii kvůli místu volat nebudu, zpozdilo by to spoj o půl hodiny.“
Student ještě chvíli stál v uličce, rudý až za ušima. Zírala na mě s naprostým znechucením. Pak beze slova popadl ten svůj batoh, praštil s ním o rám dveří, až se to rozlehlo celým vozem, a zmizel za průvodčím v chodbičce.
S klidem jsem dopila prosecco a vrátila se ke svému notebooku. Zrovna teď projíždíme Kolínem. Otevřela jsem si aplikaci Bookingu a objednávám si odvoz rovnou z Hlavního nádraží. Hodím to na firemní kartu a do systému to klientovi zapíšu pod kolonku mimořádné dopravní výlohy.
