Článek
Pršelo už od chvíle, co jsme vystoupily z autobusu v Peci pod Sněžkou. Studený, vlezlý podzimní liják, který se vám dostane pod kůži i přes tu nejdražší membránovou bundu. Já na to horské turistění nikdy moc nebyla, ale Lenka mě ukecala, že prý po zkouškovém potřebujeme vyčistit hlavy. Slibovala romantiku u vařiče a výhledy na inverzi.
Místo toho jsme se brodily po kotníky v bahně na červené turistické značce. Můj batoh vážil snad tunu a popruhy se mi zařezávaly do ramen. Když jsme přecházely takový ten provizorní dřevěný můstek přes rozvodněný potok, chtěla jsem si udělat fotku na sítě. Jenže mi uklouzla bota na mokrém kmeni, já zavrávorala a batoh mi sletěl rovnou do té ledové vody.
Než ho Lenka s hekáním vylovila za pomoci trekové hůlky, byl úplně durch. Včetně mého letního spacáku z obchoďáku, který jsem si s sebou vzala, protože byl prostě nejlehčí. Voda z něj crčela proudem. Lenka na mě zírala přes kapuci svojí pláštěnky a kroutila hlavou. „Tohle do večera neuschne, Kláro,“ zhodnotila situaci naprosto zbytečně. „Musíme rychle najít místo na stan, než padne tma.“
Došly jsme na takový malý plácek mezi kosodřevinou. Foukal tam ledový vítr. Zatímco Lenka s rudýma rukama zápasila se stanovými tyčkami a snažila se ukotvit tropiko, já jsem stála pod stromem a snažila se zahřát. Nebudu jí přece překážet, když mi stavění stanu nikdy nešlo. Necítila jsem vůbec prsty na nohou a jediné, na co jsem myslela, bylo sucho.
Když byl stan konečně hotový, Lenka do něj naházela věci. „Jdu ještě kousek dolů k prameni pro vodu na čaj,“ řekla a popadla prázdné lahve. „Ty si zatím sundej to mokré oblečení, ať neprochladneš ještě víc.“
Poslechla jsem ji. Zalezla jsem do stanu a zapnula za sebou zip. Vevnitř byla zima, ale aspoň tam nefoukalo. Rozhlédla jsem se. Můj batoh ležel v předsíňce a tvořila se pod ním kaluž. Zato Lenčin batoh byl suchý. Ležel vedle něj její rozbalený expediční spacák. Nádherný, tlustý, péřový kokon, který sliboval komfort až do minus patnácti stupňů.
Vedle něj měla úhledně srovnanou hromádku náhradního oblečení. Suché merino triko a teplé legíny. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Svou mokrou mikinu a džíny jsem hodila do rohu. Natáhla jsem na sebe Lenčino suché termoprádlo, které mi sice bylo trochu těsnější, ale hřálo neuvěřitelně.
Pak jsem rozepnula ten její luxusní spacák a prostě jsem do něj vklouzla. Peří mě okamžitě obalilo. Bylo to neuvěřitelné vysvobození, ten pocit sucha a tepla mě úplně pohltil. Zatáhla jsem zip až k bradě a slastně jsem zavřela oči.
Kdo dřív leží, ten dřív hřeje
Asi za dvacet minut zachrastil zip od předsíňky. Lenka vlezla dovnitř a zhluboka oddechovala. Vlasy měla přilepené k obličeji a z nosu jí kapala voda. „Voda je úplně ledová, ale aspoň uděláme ten čaj,“ drkotala zuby a otočila se k místu, kde předtím nechala své věci. Zarazila se. Její pohled sjel k mému rohu stanu. Viděla, jak tam ležím zachumlaná v jejím peří a spokojeně na ni koukám. „Kláro? Co to děláš?“ zeptala se nechápavě a klekla si na karimatku. „Hřeju se,“ odpověděla jsem tlumeně přes vrstvu spacáku. „Můj je úplně mokrý, to jsi přece viděla. V tom by se nedalo spát.“ Lenka na mě zírala, jako bych se snad dočista zbláznila. „Ale to je můj spacák. A ty máš na sobě moje suché věci! Já jsem teď celá promáchaná z toho deště.“ „Ty máš přece ještě tu fleecovou bundu v batohu, ne?“ ukázala jsem bradou k její krosně. „A navíc máš mnohem lepší imunitu. Já jsem byla nemocná už dvakrát tenhle semestr. Přece mě nenecháš umřít na zápal plic.“ Lenka si stáhla mokrou pláštěnku a hodila ji vedle mého mokrého batohu. Ruce se jí už viditelně třásly. „Děláš si ze mě prdel? Vylez z toho spacáku. Hned. Já ho kupovala za dvanáct tisíc přesně pro tyhle případy. Tvoje chyba, že sis ten svůj utopila kvůli blbé fotce.“
Natáhla ruku a chytila okraj spacáku. Zkusila za něj zatáhnout. Byla jsem ale pevně zapřená nohama o stěnu stanu a celou svou vahou jsem ležela na spodní straně. Neměla šanci mě z něj dostat, pokud by mě nechtěla vyloženě fyzicky napadnout. „Nech toho, roztrhneš to,“ okřikla jsem ji a stáhla si límec víc přes hlavu. „Buď trochu racionální. Jsme tu dvě. Máme jeden suchý spacák. Já už v něm jsem a jsem zahřátá. Když z něj teď vylezu, tak prochladneme obě.“ „Tak se tam zmáčkneme obě!“ vyhrkla Lenka zoufale. „Rozepneme ho a použijeme ho jako deku. Jinak tu do rána zmrznu, venku jsou dva stupně nad nulou.“ „Zbláznila ses?“ odfrkla jsem si. „Vždyť je to mumie. Nedá se to úplně rozevřít. Akorát by nám oběma táhlo na záda a já bych se vůbec nevyspala. Nemám ráda, když se na mě někdo v noci lepí. Vezmi si tu svoji záchrannou fólii, tu stříbrnou. Od toho se to jmenuje záchranná, ne?“
Přežití je o prioritách
Lenka tam klečela ve tmě a já viděla, jak se jí v očích střídá vztek se zoufalstvím. Zkusila ještě jeden tah. „Kláro, jestli mě v tom necháš, tak s tebou zítra ráno končím. Sbalím se a jedu domů. A už se s tebou v životě nebudu bavit.“ „Vyhrožováním to teď fakt nevyřešíš,“ zívla jsem a otočila se na bok směrem ke stěně stanu. „Prostě se s tím smiř. Mělas ten batoh nést opatrněji, když jsme šly přes ten můstek. Dobrou noc.“
Stanem se rozhostilo ticho, přerušované jen bubnováním kapek do plachty. Lenka těžce oddechovala. Pak jsem slyšela, jak vzlykla. Nebrečela nahlas, ale takové to tiché, potlačované fňukání, když je člověk naštvaný a bezmocný. Začala se přehrabovat ve svém batohu. Šustila s tou stříbrnou fólií, navlékala na sebe všechny vrstvy oblečení, které jí zbyly, a pak se schoulila na svou karimatku.
Bylo mi jasné, že jí musí být strašná kosa. Její zuby o sebe cvakaly tak hlasitě, že mě to začínalo rušit. Chvíli jsem poslouchala, jak se převaluje a snaží se tu tenkou fólii omotat kolem sebe. Sáhla jsem do postranní kapsy stanu, kde jsem měla svoje suché pletené ponožky od babičky. Jediná věc, co mi nezmokla, protože jsem je měla v igelitce. Vyndala jsem je a hodila je po ní přes stan. Dopadly jí přímo na rameno. „Na. Ať aspoň nemáš studené nohy,“ zamumlala jsem otráveně. Nebylo to kvůli ní. Prostě jsem potřebovala, aby přestala tak nahlas klepat zubama, jinak bych neusnula. Lenka nic neřekla. Ponožky si nevzala, jen je nechala ležet vedle sebe. Její problém. Já jsem zapadla hlouběji do peří a během deseti minut jsem tvrdě spala.
Ráno mě vzbudilo světlo deroucí se přes oranžovou látku stanu. Bylo mi nádherně teplo. Protáhla jsem se a rozepnula spacák. Venku už nepršelo, dokonce prosvítalo sluníčko. Podívala jsem se vedle sebe. Lenka už nespala. Seděla ve zmačkané stříbrné fólii, kolena přitažená k bradě. Rty měla úplně fialové a kůži na obličeji sinalou. Pod očima měla tmavé kruhy. Vypadala, jako by celou noc oka nezamhouřila.
Když viděla, že jsem vzhůru, pomalu se zvedla. Její pohyby byly hrozně trhané a pomalé. Beze slova začala skládat své věci zpátky do batohu. Vůbec se na mě nepodívala. Její mlčení bylo až nepřirozené, ale mně to vlastně vyhovovalo. Aspoň mi nedělala další kázání o přátelství. „Máš zapnutý mobil?“ zachraptěla najednou. Její hlas zněl jako smirkový papír. „Můj se přes noc vybil tou zimou. Potřebuju zavolat našim, ať pro mě přijedou dolů do vesnice. Je mi blbě.“
Sáhla jsem do vnitřní kapsy své bundy pro svůj iPhone, který tam byl celou dobu v suchu. Měl šedesát procent. „To nepůjde,“ řekla jsem klidně a schovala ho zpátky. „Potřebuju baterku na mapy. Nevím, kudy přesně vede ta modrá trasa, a nechci se tady ztratit. Budeš muset dojít k nejbližší chatě a zavolat si odtamtud.“
Lenka se zastavila uprostřed balení. Její pohled se konečně potkal s mým. Bylo v něm takové to prázdné znechucení, které lidé mají, když šlápnou do psího exkrementu. Zatáhla zip u krosny, hodila si ji na záda a aniž by k tomu cokoli dodala, vylezla ze stanu do studeného rána.
Natáhla jsem ruku a vyndala ze svého provlhlého batohu proteinovou tyčinku s příchutí slaného karamelu, která díky nepromokavému obalu zůstala v suchu. Obal hlasitě křupl. Ukousla jsem si pořádný kus, opřela se zády o ten nadýchaný spacák a začala jsem pomalu žvýkat, zatímco jsem sledovala stíny mraků na plachtě stanu.
