Článek
Koncesionářský poplatek je věc, kterou skoro nikdo nemiluje. Přijde účet, člověk protočí oči a někde mezi nájmem, elektřinou a internetem si řekne, že za televizi stejně často platí hlavně proto, aby se mohl zlobit na její zpravodajství. V tomhle je vládní slib zrušit poplatky politicky velmi šikovný. Volič slyší: budeš platit méně. Tečka.
Jenže právě u veřejnoprávních médií se za tou tečkou skrývá celý odstavec.
Ministerstvo kultury Oty Klempíře přišlo s návrhem, podle něhož by Česká televize a Český rozhlas místo poplatků dostávaly peníze ze státního rozpočtu. ČT má podle návrhu dostat na rok 2027 pevnou částku 5,74 miliardy korun, Český rozhlas 2,07 miliardy. Od dalšího roku by se částky valorizovaly. Na papíře to vláda prodává jako stabilní, transparentní a dlouhodobě udržitelný model.
To je hezká věta. Tak hezká, až by měla mít vlastní bezpečnostní kontrolu.
Protože stabilita veřejnoprávních médií nespočívá jen v tom, že někde v rozpočtu svítí číslo. Skutečná stabilita je odstup od politiků. Možnost plánovat bez toho, aby každá vláda mohla poslat nenápadný vzkaz: letos budete hodní, příště uvidíme. Média veřejné služby nemají být odměňována za vlídnost ani trestána za protivnost. Mají být otravná, když je to potřeba.
A přesně proto se v neděli v Praze sešly tisíce lidí na protestu Milionu chvilek. Pořadatelé mluví o více než deseti tisících účastníků a petici se 180 tisíci podpisy za stažení zákona. Demonstranti skandovali proti ministrovi kultury a na Úřad vlády nesli vzkaz, že média nedají.
Někdo nad tím mávne rukou: zase náměstí, zase transparenty, zase Milion chvilek. Jenže tentokrát nejde jen o obvyklý politický rituál. Návrh zákona totiž nekritizuje jen opozice a aktivisté. Výhrady mají i samotná média, odborníci, zaměstnanci ČT a ČRo, kteří vstoupili do stávkové pohotovosti, a dokonce také ministerstvo financí.
Když ministerstvo financí říká ministerstvu kultury, že jeho návrh má velké nedostatky a vytváří nové problémy, není to kavárenská hysterie. To je moment, kdy se i uvnitř vlády ozve kontrolka: pozor, tady to nesedí.
Klempíř a jeho obhájci mají samozřejmě jeden silný argument. Poplatky jsou nepopulární, administrativně protivné a v době streamovacích služeb působí staromódně. Navíc platí, že veřejnoprávní média mohou být financována z rozpočtu i v demokraciích, které nikdo rozumný neoznačí za autoritářské. Samotný státní rozpočet tedy není automaticky cenzura, náhubek ani únos obrazovky.
To je fér říct.
Ale stejně férové je dodat druhou půlku věty: rozpočtový model musí mít pevné pojistky. Ne jen slib, že vláda to myslí dobře. Ne jen ujištění, že do programu nikdo nesmí zasahovat. Politický tlak totiž obvykle nepřichází s cedulí „zasahuji do nezávislosti“. Přichází přes termíny, rozpočty, podmínky, personální atmosféru a nekonečné řeči o efektivitě.
Veřejnoprávní média nejsou svatá kráva. Česká televize i Český rozhlas mají být kritizovány. Tvrdě, věcně, pravidelně. Mají vysvětlovat hospodaření, bránit kvalitu programu, ukazovat, proč mají existovat v době, kdy si člověk pustí svět do kapsy přes telefon. Veřejná služba nemá být zaklínadlo, po kterém diskuze končí.
Jenže kritika médií není totéž co jejich připnutí ke státní kase takovým způsobem, aby každé další politické vedení mohlo přepočítávat, jestli se mu jejich nezávislost zrovna vejde do rozpočtové nálady.
Tady je jádro sporu: zrušit poplatek umí každá vláda. Postavit lepší model nezávislosti je mnohem těžší. Pokud chce kabinet opravdu jen modernizovat financování, měl by nejdřív ukázat pojistky tak pevné, že přežijí i vládu, kterou dnešní ministři nesnášejí. To je jednoduchý test. Představte si, že stejný nástroj dostane do ruky váš politický protivník. Pořád se vám líbí?
Pokud ano, můžeme se bavit o reformě.
Pokud ne, právě jste si nenapsali mediální zákon. Napsali jste návod k budoucímu nátlaku.
Na veřejnoprávních médiích je dráždivé právě to, že nepatří pohodlně nikomu. Nejsou vládní, nejsou opoziční, nejsou komerční a nejsou ani vlastnictvím hlasité části Twitteru. Jsou placená veřejností, aby se mohla ptát těch, kdo veřejnost spravují. Když se tahle vzdálenost zkrátí, možná se ušetří jedna složenka. Ale může se prodražit něco jiného: důvěra, že zprávy nevznikají podle toho, kdo zrovna drží rozpočet.
Klempířův zákon se dá ještě opravit, stáhnout, přepsat nebo obhájit lepšími pojistkami. Ale zatím působí, jako by vláda říkala: nebojte se, jen vyměníme kabel. A lidé na náměstí odpovídají: právě proto se bojíme, protože ten kabel vede k vypínači.
