Článek
Chtěl po vážených vídeňských profesorech jedinou věc: aby si před vyšetřením rodiček pořádně umyli ruce v chlorovém vápně. Místo vděku narazil na odpor části lékařské elity, pro kterou byla představa, že sami šíří smrt, naprosto nepřípustná.
Ignác Filip Semmelweis dokázal srazit úmrtnost rodiček z dvouciferných hodnot na pouhé jedno až dvě procenta a v některých měsících dokonce na nulu, ale jeho závěry se za jeho života všeobecně neprosadily.
Tragický příběh „zachránce matek“ vyvrcholil v rakouském blázinci, kde zemřel během dvou týdnů na sepsi. Tedy na stejný typ infekce, proti kterému celý život bojoval.
Dnešní optikou zní hygiena na operačních sálech jako naprostá samozřejmost. V polovině devatenáctého století však byla chirurgie a porodnictví krvavým řemeslem bez jakýchkoli zábran. Lékař, který měl zástěru nasáklou zaschlou krví a páchl hnilobou, nebyl automaticky považován za špatného odborníka.
Bakterie ještě nikdo neznal. Panovala představa, že nemoci způsobují jakési záhadné atmosférické „miazmata“ – jedovaté výpary vznášející se nad městy. Do tohoto světa vstoupil Ignác Filip Semmelweis.
Narodil se roku 1818 v Budíně v rodině prosperujícího německy mluvícího kupce. Rodina ho původně směřovala k právnické kariéře a Semmelweis také začal ve Vídni práva studovat. Už v roce 1838 však přešel na medicínu a nakonec se specializoval na porodnictví. V roce 1846 nastoupil jako asistent na První porodnickou kliniku Všeobecné nemocnice ve Vídni (Allgemeines Krankenhaus). A okamžitě si všiml děsivé anomálie, o které sice všichni věděli, ale brali ji jako téměř neřešitelné zlo.
Nemocnice měla dvě porodnická oddělení. Na První klinice rodily ženy za asistence lékařů a studentů medicíny. Na Druhé klinice pomáhaly porodní báby a jejich žákyně. Rozdíl v přežití byl propastný.
V letech 1841 až 1846 dosahovala průměrná úmrtnost na První klinice téměř deseti procent, zatímco na Druhé přibližně 3,4 procenta. V samotném roce 1846 zemřelo na První klinice 11,4 procenta žen, na Druhé jen 2,7 procenta. V některých měsících a letech však úmrtnost na lékařském oddělení vystoupala ještě mnohem výš – například v roce 1842 na téměř šestnáct procent a v dubnu 1847 až na 18,3 procenta.
Situace zašla tak daleko, že chudé vídeňské ženy na kolenou prosily personál, aby je neposílal na oddělení k lékařům. Některé raději porodily ještě před příchodem do nemocnice a dorazily až s novorozencem v náručí. Semmelweise fascinovalo, že právě mezi těmito takzvanými „pouličními porody“ byla horečka omladnic mnohem méně častá.
Semmelweise tenhle nepoměr ničil. Jak je možné, že ženy rodící za pomoci porodních bab přežívají mnohem častěji, zatímco péče elitních akademiků pro ně představuje výrazně větší nebezpečí?
Smrt přítele a klíčový objev
Odpověď nepřinesl geniální laboratorní pokus, ale osobní tragédie. V roce 1847 zemřel Semmelweisův kolega a přítel, profesor soudního lékařství Jakob Kolletschka. Během pitvy ho student nešťastně poranil skalpelem do prstu. Kolletschka dostal těžkou infekci a zemřel.
Když Semmelweis četl pitevní zprávu svého přítele, zažil šok. Nálezy v jeho těle se nápadně podobaly tomu, co denně vídal při pitvách mladých matek zemřelých na horečku omladnic. V ten moment mu docvakla celá brutální skládačka.
Lékaři a medici na První klinice trávili značnou část výuky na pitevně. Odtud přecházeli přímo k rodičkám a prováděli vnitřní vyšetření. Porodní báby na Druhé klinice do kontaktu s mrtvolami nepřicházely.
Semmelweis pochopil, že lékaři sami přenášejí na prstech neviditelné „mrtvolné částice“ přímo do těl pacientek. Bakterie ještě neznal, ale cestu přenosu vystihl.
V květnu 1847 zavedl na klinice nekompromisní nařízení: každý lékař a student si musel před vstupem na porodní oddělení povinně drhnout ruce roztokem chlorového vápna. Později požadavek rozšířil i na mytí mezi jednotlivými pacientkami, pokud přišli do styku s infekčním materiálem.
Výsledek byl okamžitý a drtivý.
Po zavedení chlorového mytí klesla úmrtnost během následujících měsíců z vysokých jednociferných a dvouciferných hodnot k jednomu až dvěma procentům. V roce 1848 zemřelo na První klinice 45 z 3556 žen – přibližně 1,3 procenta, prakticky stejně jako na klinice porodních bab. V některých měsících nezemřela na horečku omladnic ani jediná žena. Praktický výsledek byl mimořádně přesvědčivý.
Uražená ješitnost a odpor kolegů
Jenže to, co mělo být medicínským triumfem, se změnilo v otevřenou válku. Tvrdit v polovině devatenáctého století váženým lékařským kapacitám, že jsou to oni sami, kdo na rukou přenáší smrtelnou chorobu, byla bolestivá rána do stavovské sebejistoty. Řada evropských porodníků Semmelweisovy závěry odmítala.
Nebyla to však jen prostá uražená ješitnost. Semmelweis neuměl vysvětlit, co přesně jeho „mrtvolné částice“ jsou, protože moderní mikrobiologie ještě neexistovala. Někteří lékaři proto jeho výsledky přijímali, ale odmítali z nich vyvodit, že všechny případy horečky omladnic mají jedinou příčinu. Jiní zůstávali věrní teoriím miazmat a dalších tehdy uznávaných příčin nemocí.
Semmelweis ovšem nebyl osamělým apoštolem pravdy, proti kterému stáli úplně všichni, jak se dnes často zjednodušuje. Měl na své straně těžké váhy vídeňské medicíny – patologa Karla Rokitanského, dermatologa Ferdinanda von Hebru a českého rodáka Josefa Škodu, kteří jeho práci podporovali.
Jenže Semmelweis byl katastrofální diplomat. Trpěl problémem muže, který předběhl svou dobu, ale neuměl s ní komunikovat. Místo toho, aby své statistiky a závěry okamžitě sepsal do ucelené odborné práce a systematicky publikoval, dlouhá léta otálel. První zprávy o jeho výsledcích proto publikovali jiní, zejména Ferdinand von Hebra.
Když konečně v roce 1861 vydal svou rozsáhlou knihu Etiologie, pojem a profylaxe horečky omladnic, odborná veřejnost ji přijala rozpačitě až nepřátelsky. Semmelweis pak v otevřených dopisech útočil na své odpůrce stále ostřeji a obviňoval porodníky, kteří jeho opatření odmítali, z odpovědnosti za zbytečnou smrt žen. Tím proti sobě poštval i část lidí, kteří by jinak byli ochotni naslouchat.
Jeho místo asistenta ve vídeňské nemocnici nebylo v roce 1849 obnoveno. Semmelweis nakonec v říjnu 1850 Vídeň opustil a vrátil se do Pešti. Ani tam však rozhodně nezmizel z medicíny.
V nemocnici svatého Rocha zavedl své hygienické zásady s velmi dobrými výsledky a od roku 1855 se stal profesorem teoretického a praktického porodnictví na univerzitě v Pešti. Svou metodu dál prosazoval a učil další generaci lékařů. Jeho zdravotní a psychický stav se však později začal prudce zhoršovat.
Pád do temnoty
V posledních letech života, především během roku 1865, bylo stále zřejmější, že se se Semmelweisem něco děje. Z dříve precizního lékaře se stával člověk s výraznými změnami chování. Měl potíže s pamětí a soustředěním, propadal výbuchům vzteku a jeho okolí začalo mít vážné obavy o jeho duševní zdraví.
Co bylo skutečnou příčinou jeho kolapsu, je dodnes předmětem debat historiků a lékařů. Objevily se hypotézy o těžkém psychickém vyčerpání, bipolární poruše, časné demenci či neurosyfilidě. Žádnou z nich dnes nelze s jistotou potvrdit a ani moderní historici medicíny se na jediné diagnóze neshodují.
V červenci 1865 už jeho stav rodina a kolegové považovali za nezvladatelný. Jeho manželka se obrátila na někdejšího přítele a podporovatele Ferdinanda von Hebru ve Vídni.
Dne 31. července 1865 byl Semmelweis odvezen do dolnorakouského ústavu pro duševně choré v Döblingu. Podle pozdějších rekonstrukcí netušil, že má být v zařízení hospitalizován, a domníval se, že jde pouze o návštěvu. Když pochopil, co se děje, bránil se.
Personál ho násilím zpacifikoval a Semmelweis utrpěl zranění. Některé pozdější záznamy popisují velmi brutální bití, svěrací kazajku a izolaci. Přesný průběh těch několika minut však nelze po více než století a půl spolehlivě zrekonstruovat.
Jisté je něco jiného. O necelé dva týdny později byl mrtvý.
Okolnosti Semmelweisovy smrti byly dlouhá desetiletí nejasné a dodnes kolem nich existují spory.
Pitevní dokumentace a pozdější patologické a radiologické zkoumání jeho ostatků ukázaly na osteomyelitidu pravé ruky, tedy závažnou infekci kosti, z níž se rozvinula celková sepse. Není však zcela jisté, kdy přesně poranění vzniklo. Část historiků ho spojuje s násilným zadržením v ústavu, jiné hypotézy připouštějí, že infekce mohla začít už dříve.
Dne 13. srpna 1865 Ignác Filip Semmelweis ve věku pouhých 47 let zemřel.
Ironie osudu byla absolutní. Muž, který celý profesní život bojoval proti horečce omladnic a sepsi vznikající přenosem infekčního materiálu, nakonec sám zemřel na celkovou infekci organismu.
Jeho pohřeb ve Vídni byl malý a účastnilo se ho jen několik lidí. Lékařský svět jeho smrt nijak velkolepě nepřipomínal a jeho práce na čas téměř zmizela z hlavního proudu medicíny.
Teprve vývoj mikrobiologie v následujících desetiletích dodal Semmelweisovu praktickému objevu teoretický základ.
Jeho jméno dnes nese slavná lékařská univerzita v Budapešti. Vznikl po něm dokonce neformální pojem „Semmelweisův reflex“ – označení pro tendenci odmítat nové poznatky jen proto, že odporují zavedeným představám.
https://www.nationalgeographic.com/history/article/handwashing-once-controversial-medical-advice
https://www.history.com/articles/hand-washing-disease-infection
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/doctor-who-introduced-virtues-hand-washing-died-infection-180953901/
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/the-dirty-secrets-about-our-hands-role-in-disease-transmission-180983919/
https://www.theguardian.com/books/2021/apr/08/epoch-making-paper-on-importance-of-handwashing-goes-to-auction
https://www.theguardian.com/culture/2020/jun/13/mark-rylance-why-i-had-to-tell-the-story-of-the-genius-who-invented-hospital-hygiene
https://www.independent.co.uk/life-style/ignaz-semmelweis-google-doodle-hand-washing-time-coronavirus-doctor-who-hungary-a9411896.html
https://www.wien.info/en/semmelweis-358038
