Článek
Duben 1974. Na ostrově Hašima vrcholí evakuace obyvatel. Skupinky hornických rodin nastupují na přistavený trajekt, který je má odvézt přes 15 kilometrů moře do přístavu Nagasaki.
Ještě naposledy se ohlížejí na šedivé obrysy bytových domů, které po desítky let tvořily jejich domov. O několik minut později loď odráží od mola a panorama betonové zástavby mizí za obloukem pobřeží. Ostrov, který byl téměř osmdesát let plný života, zůstává poprvé liduprázdný.
Definitivní odchod obyvatel proběhl rychle. Společnost Mitsubishi, která na Hašimě provozovala uhelný důl a celý ostrov spravovala, oznámila jeho uzavření na začátku roku 1974. Důvodem byl prudký pokles významu uhlí – Japonsko v 60. letech masivně přešlo na ropu a nevyužité doly se po celé zemi zavíraly jeden po druhém.
Na Hašimě, odkud se kvalitní uhlí těžilo od konce 19. století, tak během pár měsíců skončil provoz úplně. V dubnu 1974 opustili ostrov poslední zaměstnanci s rodinami. Osobní věci, které si nestihli či nemohli odvézt, zůstaly v opuštěných bytech. Za zvuku vln narážejících do vysoké pobřežní zdi utichl na Hašimě veškerý lidský ruch.
Betonová pevnost na moři
Hašima leží ve Východočínském moři asi 15 km od Nagasaki. Původně neobydlený skalnatý ostrůvek o délce pouhých 480 metrů dlouho nikdo nevyužíval – až do doby, kdy se ukázalo, že pod mořským dnem jsou uhelné sloje. První těžba na Hašimě proběhla již kolem roku 1810, systematicky se zde ale začalo pracovat od roku 1887.
V roce 1890 koupila ostrov společnost Mitsubishi a proměnila ho v průmyslovou kolonii. Firma nechala vybudovat vysoké ochranné hráze okolo celého obvodu ostrova, aby zabránila erozi a poničení zařízení při tajfunech.
Skálu bylo také nutné rozšířit: pomocí navážky se postupně zvětšila rozloha ostrova téměř na trojnásobek. Pod mořem se hloubily šachty – vznikly čtyři hlavní těžební šachty, z nichž nejhlubší sahala téměř kilometr pod hladinu a jedna dokonce ústila do sousedního ostrova.
Na malém prostoru vyrostlo počátkem 20. století doslova vertikální hornické město. V roce 1916 zde Mitsubishi postavila sedmipatrový obytný dům ze železobetonu – byla to vůbec první tak vysoká železobetonová budova v celém Japonsku. Do té doby byli horníci ubytovaní v dřevěných ubikacích, které však ohrožovaly časté tajfuny.
Betonové stavby měly drsným podmínkám na moři odolat, a tak brzy následovaly další bytové bloky, správní budovy i zařízení pro běžný život. Ve 30. letech už Hašima připomínala uhelnou pevnost: celý ostrov obemykala masivní zeď a za ní se tísnila změť několikaposchoďových domů, továren a skladů.
Silueta ostrova při pohledu z dálky připomínala válečnou loď a už ve 20. letech získala přezdívku Gunkandžima (bitevní loď), která se vžila po celé zemi.
Práce v dolech probíhala nepřetržitě a ostrov potřeboval stále další pracovní síly. Během prvních dekád sem Mitsubishi přivážela horníky z různých koutů Japonska. Uhlí leželo hluboko pod mořským dnem, v horkých a vlhkých štolách, kde horníci fárající osmihodinové směny doslova vykopávali uhlí lidskou silou.
Od začátku těžby do roku 1974 se na Hašimě vytěžilo kolem 16 milionů tun uhlí. Cena za tento výkon však nebyla jen finanční nebo technická – už mezi japonskými horníky docházelo k úrazům a obětem na životech v důsledku závalů, výbuchů plynu nebo utopení. Jeden z tunelů se v ostrovní legendě nazýval „šachta číslo nula“ – pro mnohé symbolicky představoval cestu, odkud není návratu.
Nuceně nasazení pod zemí
Ještě náročnější kapitola nastala v éře druhé světové války. V roce 1939 zavedlo Japonsko politiku mobilizace pracovních sil pro válečný průmysl, která postihla také kolonie a okupovaná území. Na Hašimu začali být od počátku 40. let přiváženi dělníci z Koreje a také čínští váleční zajatci.
Tito lidé byli nasazeni na nucené práce v dolech a museli dřít v extrémních podmínkách. Pod zemí panovalo vedro přes 30 °C a tropická vlhkost, na některých šachtách museli muži ležet v nízkém tunelu, jen půl metru vysokém, aby se vůbec dostali k uhelné žíle. Pracovní doba typicky přesahovala 10 hodin denně.
Mnoho nuceně nasazených byly prakticky ještě děti – dochované svědectví uvádí, že na ostrov byl ve 40. letech odveden i čtrnáctiletý korejský chlapec.
Podmínky na povrchu připomínaly spíše vězení než běžnou hornickou osadu. Korejští dělníci byli ubytováni odděleně od japonských pracovníků, v přeplněných společných noclehárnách s okny zabezpečenými mřížemi. Japonští nadřízení je často surově trestali za sebemenší prohřešky.
Na ostrově stála strážní věž vysoká okolo deseti metrů, odkud ozbrojení dozorci hlídkovali, aby nikdo neutekl. Utéct z Hašimy ovšem znamenalo riskovat jistou smrt – pevnina byla daleko a okolní moře má silné proudy i v létě. Podle svědectví pamětníků se přesto někteří zoufalci o útěk pokusili, případně volili sebevraždu. „Z mých spoluvězňů se asi čtyřicet utopilo při pokusu uprchnout z ostrova, nebo si vzalo život,“ vypověděl po letech jeden z korejských nucených pracovníků.
Další lidé zahynuli přímo v dolech při nehodách, vyčerpáním či v důsledku podvýživy a nemocí. Podle svědectví a pozdějších záznamů byla část zemřelých kremována na maličkém sousedním ostrůvku Nakanoshima, kde se dochovaly záznamy o kremacích. Jihokorejské zdroje uvádějí stovky nuceně nasazených Korejců a přes sto potvrzených úmrtí.
Japonsko kapitulovalo v srpnu 1945 a tím nucené práce skončily. Přeživší korejští a čínští dělníci byli z ostrova postupně odvezeni a mohli se vrátit domů. Téma jejich utrpení však v Japonsku na dlouhé roky upadlo do zapomnění. Výjimečné svědectví bývalých vězňů se objevilo až po mnoha desetiletích.
V roce 1983 vystoupil Korejec jménem Seo Jung-woo, který jako teenager prošel hašimským peklem, a veřejně popsal nelidské zacházení i úmrtí dalších nuceně nasazených. Do té doby byla Hašima v japonské společnosti připomínána hlavně jako úspěšný projekt těžkého průmyslu – temná stránka s otrockou prací zůstávala mimo oficiální historii.
Rekordní hustota obydlení
Zatímco příběhy nucených dělníků byly po válce vytěsněny, ostrov samotný pokračoval v provozu a brzy znovu ožil. Těžba uhlí na Hašimě běžela neomezeně dál i v 50. letech, kdy Japonsko procházelo poválečnou obnovou a potřebovalo energii pro rostoucí průmysl.
Mitsubishi sem nalákala nové horníky z řad japonských občanů – práce v dolech sice byla tvrdá, ale velmi dobře placená. Muži často přiváželi i své manželky a zakládali tu rodiny. Hašima tak zažila demografický boom: v roce 1959 dosáhl počet obyvatel 5259 osob, což při rozloze 6,3 hektaru znamenalo fenomenální hustotu osídlení. V průměru zde na každý hektar připadalo kolem 835 obyvatel.
Pro srovnání – hustota zalidnění dnešní Prahy je asi 25 obyvatel na hektar, takže na Hašimě žilo ve stejné ploše více než třicetkrát více lidí. Šlo o jedno z nejhustěji osídlených míst na světě v celé historii. Pokud bychom započítali jen obydlenou část ostrova (bez průmyslových objektů), vychází hustota dokonce přes 1390 obyvatel na hektar. Tak extrémní koncentrace neměla obdoby ani ve velkoměstech – dodnes se o Hašimě někdy hovoří jako o „nejhustším městě, jaké kdy existovalo“.
Každodenní život v tak stísněném prostředí byl jedinečný. Obytné bloky na ostrově byly protkány úzkými uličkami a schodišti; mnoho z nich navzájem propojovaly lávky nebo zastřešené chodby, aby lidé nemuseli při tajfunech vycházet ven. Běžný byt měl jen jednu či dvě malé místnosti pro celou rodinu.
Většina bytů neměla vlastní koupelnu ani toaletu – lidé využívali společné umývárny a záchody na patře, případně veřejné lázně. Na ostrově totiž dlouho chyběla i voda. Počátkem 20. století se pitná voda získávala pouze z deště nebo destilací mořské, později se začala dovážet z pevniny v cisternách.
Až roku 1957 do Hašimy poprvé proudila čerstvá voda potrubím položeným po mořském dně z Nagasaki. Do té doby byla sprcha luxusem – horníci po směně smývali uhelný prach v lázni z ohřáté mořské vody.
Přes nelehký terén se Mitsubishi snažila vytvořit z Hašimy plnohodnotné místo k životu. Hornické rodiny měly k dispozici zdravotnické středisko, obchody, malou nemocnici i školu pro děti. V roce 1947 zde byla otevřena základní škola a o pár let později i nižší střední škola – to vše přímo na ostrově, takže děti vyrostlé na Hašimě nemusely do svých čtrnácti let vůbec na pevninu.
Součástí zástavby byly i volnočasové prostory: knihovna, kina, herna s automaty pachinko a dokonce plavecký bazén na střeše jednoho domu. Střechy paneláků sloužily také jako střešní zahrady a hřiště – malý kousek zeleně a čerstvého vzduchu uprostřed všudypřítomného betonu. Krajina ostrova byla jinak strohá, betonová a skalnatá.
Jeden z mála kousků půdy, kde rostla tráva a stromy, byl prostor u šintoistické svatyně na nejvyšším bodě ostrova. Tam se o svátcích scházeli obyvatelé k obřadům, a také tam občas děti vídaly něco, co jim Hašima jinak nabídnout nemohla – záhony květin a kousek zeleného trávníku.
Soužití tisíců lidí v sevřeném prostoru mělo svá pozitiva i obtíže. Ostrov nikdy nespal: horníci fárali v nepřetržitém provozu na směny, takže ve dne v noci proudili mezi šachtou a byty. Výtah, kterým se spouštěli pod moře, vezl desítky mužů najednou a když se po osmi hodinách vynořili zpět na denní světlo, byli začernění uhelným prachem od hlavy k patě.
Běžné bylo slyšet sirény a řev strojů, do toho tropické lijáky, vítr a tříštící se vlny. Obyvatelé Hašimy si ale zvykli – a mnozí na své roky na ostrově dodnes vzpomínají s nostalgií. V uzavřené komunitě panoval mezi lidmi silný pocit sounáležitosti, daný i tím, že život na moři měl vlastní pravidla. Při špatném počasí nemohla přistát zásobovací loď a ostrov zůstával odříznutý od světa třeba i týden v kuse.
Když byl oceán rozbouřený, Hašima se proměnila v izolovanou betonovou pevnost, odkázanou sama na sebe. Každý znal každého a i drobný konflikt mohl narušit křehkou rovnováhu. Zároveň tu však prakticky neexistovala kriminalita – sousedská pospolitost a přítomnost všudypřítomné firmy Mitsubishi, která dohlížela na pořádek, udržovaly specifický, uzavřený mikrosvět.
Konec uhlí a osudový exodus
Od konce 50. let se však nad budoucností Hašimy začaly stahovat mraky. Japonská ekonomika procházela proměnou a role uhlí postupně slábla. Roku 1960 přijala vláda program na reorganizaci uhelného průmyslu, který počítal s útlumem nerentabilních dolů. Mitsubishi sice zkoušela těžbu na Hašimě modernizovat a částečně automatizovat, ale celkový trend nezvrátila.
Na začátku 60. let se produkce ostrovního dolu snižovala a mladší horníci začali odcházet za prací v perspektivnějších odvětvích, například do automobilových továren. Ostrovní komunita stárla a ubývala. V roce 1970 klesl počet obyvatel pod tři tisíce – téměř o polovinu méně než v době svého vrcholu před deseti lety.
Rozhodnutí padlo na sklonku roku 1973: zásoby uhlí se vyčerpaly a další provoz dolu byl nerentabilní. Mitsubishi oznámila, že důl na Hašimě uzavře. Poslední tuny uhlí byly na ostrově vytěženy v lednu 1974 a těžební zařízení se nadobro zastavilo.
Během pouhých tří měsíců se pak z ostrova odstěhovali zbylí obyvatelé – někteří natrvalo, jiní dočasně s nadějí, že se na Hašimu ještě vrátí. To se však už nikdy nestalo. Mitsubishi vyklidila zařízení dolu, odpojila elektřinu a ostrov uzamkla. Byl konec jedné éry. Hašima, kdysi vzor pokroku a extrémního urbanismu, se během jara 1974 proměnila v město duchů.
Důsledky konce těžby se projevily okamžitě. Opěrné pilíře ostrovního života – práce, škola, obchody – zmizely jedním tahem, a tak neexistoval důvod, aby kdokoli na ostrově zůstával. Z Hašimy se stalo uzavřené území pod správou Mitsubishi.
Firma dohlédla na odvoz nejcennějšího vybavení, ale naprostou většinu běžné infrastruktury nechala osudu. V prázdných bytech zůstaly ledničky, skříně, stoly, dětské hračky a další běžné předměty, které si lidé nestihli odvézt nebo pro ně neměli využití na pevnině.
Oceánské klima začalo rychle působit: do zdí pronikala vlhkost, během pár let prorazily kořeny náletových rostlin asfalt dvorů a začaly obrůstat zábradlí. Tajfuny čas od času vyrvaly okna a vytrhaly plechové části střech.
Většina železobetonových budov ovšem navzdory drsnému počasí stojí dodnes – prázdné, ale pevné, se zubatými siluetami trčícími k nebi. Z dálky vypadá Hašima pořád stejně jako kdysi: jako tajemná betonová loď zakotvená uprostřed modrých vln.
Po desítky let zůstával tento ostrov nepřístupný. Mitsubishi vlastnila Hašimu až do roku 2002, kdy ji symbolicky předala pod správu města. Ještě v 90. letech se ostrov stal lákadlem pro několik odvážných cestovatelů, kteří se sem načerno vypravili fotografovat opuštěné budovy.
Oficiální zákaz vstupu nicméně platil z bezpečnostních důvodů dlouho – konstrukce některých objektů byly staticky narušené a hrozilo zřícení. Až v srpnu 2005 radnice v Nagasaki poprvé povolila krátkou návštěvu Hašimy několika novinářům. Zájem veřejnosti o „ostrov duchů“ totiž rostl a město začalo uvažovat o jeho zpřístupnění.
Během následujících let proběhly práce na opravě starého mola, kam mohla přistávat výletní loď. 22. dubna 2009 připluli na Hašimu první oficiální turisté. Po 35 letech izolace tak znovu vstoupili lidé do ulic opuštěného hornického města – tentokrát jen na krátkou návštěvu s helmami na hlavách a v doprovodu průvodců. Ostrov, který dříve nefiguroval na běžných turistických trasách, se nyní stal nečekanou atrakcí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Hashima_Island
https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/japan/11721164/Japan-forced-labour-sites-receive-world-heritage-status.html
https://www.theguardian.com/world/2015/jul/06/japan-sites-get-world-heritage-status-after-forced-labour-acknowledgement
https://www.korea.net/NewsFocus/Society/view?articleId=186645
https://www.korea.net/NewsFocus/Society/view?articleId=186638
https://www.japantimes.co.jp/news/2009/02/17/national/deserted-battleship-isle-may-become-heritage-ghost-ship/
https://whc.unesco.org/en/list/1484/
https://www.mcst.go.kr/english/policy/pressView.jsp?pSeq=1598&page=1&koreanEnglishFlag=E
