Článek
Odpoledne 10. června 1944 postával dvacetiletý Jean-Marcel Darthout s několika kamarády před holičstvím v poklidné vesnici Oradour-sur-Glane na jihozápadě Francie. Byl válečný rok, ale Marcel a ostatní mladíci právě řešili nedělní fotbalový zápas – sháněli náhradního brankáře. Ve stejnou chvíli se údolím začal rozléhat hukot motorů a do vesnice se ze všech stran sjížděly obrněné vozy.
Patřily jednotce nacistických SS, konkrétně 2. tankové divizi SS „Das Reich“, která po vylodění Spojenců v Normandii spěchala na sever a po cestě tvrdě potlačovala francouzský odboj. Nikdo z místních zatím netušil, že stejná jednotka jen o den dříve pověsila na lampách v nedalekém městě Tulle 99 civilistů. Nacisté nyní obklíčili poklidný Oradour-sur-Glane – vesnici o asi 1500 obyvatelích v kraji Limousin, přibližně 20 kilometrů od města Limoges.
Příslušníci SS nejprve pod záminkou kontroly dokladů a hledání zbraní nařídili starostovi, aby shromáždil všechny obyvatele na návsi. Lidé uposlechli, mnozí stále bez velkého strachu – obec ležela mimo hlavní bojiště a do té doby zde panoval relativní klid. Ve tři hodiny odpoledne už hlouček ozbrojených mužů hnal celé vyděšené procesí vesničanů na náves.
Tam esesmani oddělili zvlášť všechny muže starší patnácti let a zvlášť ženy s dětmi. Skupinu zhruba 180 mužů rozdělili na několik částí a hnali je do různých stodol a garáží po vesnici. Marcel s několika desítkami dalších skončil v zemědělském hangáru známém jako stodola rodiny Laudy. Mezitím bylo asi 450 žen a dětí nahnáno dovnitř kamenného kostela sv. Martina na kraji vsi. Do těžkých kostelních vrat zvenčí vrazili závoru.
Ve stodole s Marcelem stály desítky mužů natěsnané podél balíků slámy a zemědělských strojů. Před vchod si vojáci SS postavili dva kulomety. Vojáci při zběžné prohlídce nenašli žádné zbraně ani vysílačky – Oradour nebyl střediskem odboje, jak se snad domnívali. Chvíli se nic nedělo a mezi zajatci zavládla nervózní nejistota.
Jeden mladý muž jménem Joseph náhle zbledl a začal vykřikovat: „Oni nás zastřelí, oni nás chtějí zabít!“ Ostatní ho napomínali, ať ztichne. Vtom se od návsi ozvala ohlušující exploze, po ní dávka z automatu. Bylo přesně půl čtvrté odpoledne, když se do uvězněných mužů ve stodole Laudy opřela palba z kulometů.
Esesmani mířili úmyslně nízko, aby postříleli mužům nohy a nikdo nemohl uprchnout. Jean-Marcel Darthout byl zasažen několika střelami do nohou a zhroutil se k zemi. Další těla kamarádů padala na něj a kopec mrtvých a umírajících ho instinktivně chránil před dalšími ranami.
Když střelba po několika minutách ustala, pochodoval voják SS mezi hromadami těl a jednotlivé rány ještě „dokončoval“ pistolí – každému, kdo se pohnul, vpálil ránu z bezprostřední blízkosti. Pak kati pokryli celou stodolu slámou, polili ji benzínem a zapálili. Stodola se začala plnit štiplavým kouřem a plameny pohlcovaly slámu i těla.
Pod vrstvou mrtvých těl se však překvapivě ozývaly tlumené hlasy – v Marcelově stodole masakr přežilo několik zraněných, ukrytých v závěji trupů. Když plameny vyšlehly, rozhodli se raději riskovat útěk než uhořet uvnitř: několik mužů včetně Marcela se společnými silami protáhlo malým otvorem ve zdi a doběhlo do zahrady za stodolou. Jeden z nich byl později zastřelen, těžce postřelený Marcel se však zhroutil do křoví a předstíral mrtvého.
Uvnitř kamenného kostela mezitím nastalo peklo. Němci dovnitř mezi ženy a děti vhodili výbušnou zápalnou bombu – pravděpodobně dýmovnici napuštěnou hořlavinou – která okamžitě zažehla dřevěné lavice. Vystrašení lidé se pokusili dostat z hořící pasti: někdo zkusil vyrazit zajištěné dveře sakristie, ale marně. Jiní se pokusili vysadit okno a proklouznout ven, jenže venku čekali ozbrojenci.
Když se objevila první zoufalá žena s dítětem v náručí, ozval se výstřel a chladnokrevně ji složil k zemi. Kdo proběhl oknem, toho zvenčí nemilosrdně postříleli. Plameny uvnitř kostela rychle strávily vše dřevěné a brzy se zřítila i hořící střecha věže. V žáru se rozpůlil a roztavil i těžký kostelní zvon.
Uvnitř posvátné budovy zahynuly celé rodiny – ženy s kojenci v náručí, desítky školáků i nemluvňat. Z více než 450 lidí uvězněných v kostele přežila jen jediná: sedmačtyřicetiletá Marguerite Rouffancheová. V nastalém zmatku dokázala přistavit lavici k oknu za oltářem a protáhnout se ven. Skočila ze třímetrové výšky, běžela pryč a kulka stráží ji zasáhla do nohy. Zůstala ležet v zahradě a měla to štěstí, že ji vojáci považovali za mrtvou.
Masakr trval jen několik hodin. Do setmění byly všechny budovy v Oradour-sur-Glane v plamenech a ulice zaplnily ohořelé ostatky. Příslušníci SS rabovali domy a opustili zpustošenou vesnici. Z tradičně uváděného počtu 642 obětí tvořily většinu ženy a děti.
Přežila jen hrstka obyvatel – pět zraněných mužů z jedné stodoly a Marguerite Rouffancheová s prostřelenou nohou. Tito svědkové se po odchodu jednotky skrývali a teprve s přispěním sousedů z okolí se příštího dne dostali do bezpečí. Oradour-sur-Glane přestal ze dne na den existovat. Na místě zůstaly doutnající ruiny, pod nimi torza lidských těl zuhelnatělých k nepoznání.
Vesnice jako památník
Hrůzný nález v Oradouru se rychle rozkřikl po osvobozené Francii a otřásl i spojeneckým velením. Zničená obec v Limousinu se záhy stala symbolem nacistické bestiality vůči civilnímu obyvatelstvu – podobně jako Lidice, vyhlazené o dva roky dříve v okupovaném Československu.
Po válce francouzská vláda rozhodla, že celý areál spáleniště zůstane zachován jako pietní území. Generál Charles de Gaulle vydal pokyn, aby ruiny Oradour-sur-Glane nebyly srovnány se zemí ani sanovány, ale naopak ponechány „ve stavu, v jakém je zanechaly zločiny“.
Vesnice Oradour měla navždy zůstat němým svědkem válečného zločinu. Proto se nerekonstruovala – nový Oradour-sur-Glane byl vybudován několik set metrů stranou jako nový domov pro přeživší obyvatele a rodiny obětí. Původní místo masakru ale zůstalo vystěhované a oplocené.
Již v roce 1946 získalo místo oficiální status historické památky a začaly práce na jeho zabezpečení. Z trosek byly vyzvednuty lidské ostatky obětí, které neodnesl požár – většina byla neidentifikovatelná a spočinula v souhrnném hrobě na místním hřbitově. Na kamenných tabulích tam dnes stojí vytesána jména všech zavražděných.
V samotném ruinami zavaleném středu obce zůstaly ležet ohořelé svědecké předměty, které nikdo neuklidil. Dodnes tak návštěvník může nahlédnout do zčernalých torz domů a spatřit tam rezivějící šicí stroj, litinovou postel nebo dětský kočárek sežehlý plameny.
Uprostřed hlavní ulice stále stojí vrak osobního automobilu, který tam zůstal po onom odpoledni – dnes z něj zbyla jen kovová kostra pokrytá rzí. Často se uvádí, že šlo o Peugeot 202 doktora Desourteauxe, jenž se do Oradouru vracel právě ve chvíli, kdy začalo shromažďování obyvatel.
Tyto tiché artefakty zůstávají na svém místě přesně tak, jak je útočníci zanechali. Krátce po válce někdo u vstupu do areálu připevnil ručně psanou tabulku s jednoduchým nápisem: „Souviens-toi“ – „Pamatuj“.
Během následujících desetiletí se místo tragédie stalo známým jako „vesnice-mučedník“ a cílem mnoha pietních návštěv. Každý rok 10. června – v den výročí masakru – se v ruinách konají vzpomínkové akty za účasti pozůstalých rodin a představitelů státu.
V polovině 90. let začalo být zřejmé, že narůstající zájem veřejnosti vyžaduje lepší zázemí. Mezi roky 1992–1999 proto vyrostlo na okraji historických trosek moderní muzeum s názvem Centre de la Mémoire. To nabízí stálou expozici o událostech roku 1944 a slouží jako vstupní brána do areálu zničené vesnice.
Památník, jehož výstavbu inicioval prezident François Mitterrand, byl slavnostně otevřen v červenci 1999 za účasti prezidenta Jacquese Chiraka. Od té doby Oradour-sur-Glane ročně navštěvují statisíce lidí, včetně školních skupin, které se sem jezdí učit o hrůzách druhé světové války.
Soud v Bordeaux 1953
Ještě před zbudováním nového Oradouru se Francie musela vyrovnat s otázkou, jak potrestat viníky tohoto válečného zločinu. Krátce po osvobození bylo zřejmé, že mnozí odpovědní němečtí důstojníci už se soudu vyhnou – velitel útočící jednotky SS, Sturmbannführer Adolf Diekmann, padl nedlouho po masakru v Normandii a další vysocí velitelé uprchli z dosahu francouzské justice.
Teprve roku 1953 se podařilo před soud v Bordeaux fyzicky postavit 21 mužů obviněných z účasti na vyhlazení Oradour-sur-Glane; další byli souzeni v nepřítomnosti. Mezi přítomnými obžalovanými byli především řadoví esesmani, střelci a velitelé kulometných čet.
Jeden detail situaci dramaticky zkomplikoval: většinu souzených, celkem 14 z 21, tvořili rodilí Francouzi z Alsaska, kteří sloužili v SS jako tzv. „malgré-nous“ – mladí muži násilně odvedení do německé armády po záboru Alsaska. Tito Alsasané se účastnili činu jako příslušníci SS divize Das Reich, ale mnozí z nich pravděpodobně pod pohrůžkou trestu, protože za pokus dezertovat by jim hrozila smrt.
Jejich přítomnost v řadách pachatelů postavila francouzskou justici před citlivé dilema: pokud padnou exemplární tresty, bude to v Alsasku vnímáno jako křivda na tamních obyvatelích, kteří byli sami obětí nacistické okupace.
Tribunál v Bordeaux vynesl rozsudky v únoru 1953. Dva hlavní obvinění dostali trest smrti – jeden Němec a jeden alsaský dobrovolník Waffen-SS – a ostatní obžalovaní byli odsouzeni k trestům vězení, v několika případech doživotním.
Jen několik dnů po verdiktu ovšem zasáhla francouzská politická reprezentace – parlament schválil zákon o milosti pro všechny odsouzené Alsasany odvlečené do německých ozbrojených sil. Usvědčení „malgré-nous“ vojáci SS z Oradouru tak byli obratem omilostněni s odůvodněním, že i oni byli oběti okolností. Krátce nato byli propuštěni na svobodu nebo jim byly výrazně zkráceny tresty.
Tento krok uklidnil veřejné mínění v Alsasku, vyvolal ale bouři nevole v regionu Limousin, odkud pocházely oběti masakru. Sdružení rodin z Oradour-sur-Glane označilo amnestii za skandální. Radní obce a zástupci pozůstalých vraceli na protest své válečné medaile a vyznamenání.
Tvrdili, že státní zájem na národní jednotě zvítězil nad spravedlností pro zavražděné. Vzniklá „trhlina Oradour“ rozštěpila na čas francouzskou společnost – obyvatelé Alsaska litovali své syny, kteří byli hnáni před soud za činy pod nacistickým nátlakem, zatímco obyvatelé kraje Limousin oplakávali stovky zavražděných civilistů, jejichž vrazi unikli trestu.
Žádný další soud za masakr v Oradour-sur-Glane se už ve Francii nekonal. Mnozí z přímých pachatelů žili po válce nerušeně v Německu. Velitel celé divize Das Reich, generál Heinz Lammerding, který vydal rozkaz k represivním akcím v Tulle a Oradouru, se dožil roku 1971, aniž by byl vydán k trestnímu stíhání – žil pod svým jménem v Düsseldorfu a zemřel na svobodě.
Teprve v 80. letech se objevila jistá forma zadostiučinění: jeden z nižších důstojníků SS, Heinrich „Heinz“ Barth, byl roku 1983 dopaden ve východním Německu a postaven před soud v Berlíně. Vyšlo najevo, že Barth se osobně účastnil střelby do mužů v Oradouru a vydával rozkazy zapálit stodoly.
Soud NDR ho shledal vinným za válečné zločiny a vyměřil mu doživotní vězení. Barth strávil za mřížemi jen několik let – v roce 1997 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a brzy nato zemřel – šlo však o jeden z mála případů, kdy byl některý z pachatelů masakru skutečně potrestán. Lidé z Oradouru mezitím desítky let čekali marně na oficiální omluvu či pokání přímo z německé strany.
Německý prezident mezi troskami
Dne 4. září 2013, bezmála sedm desetiletí po tragédii, dorazil do Oradour-sur-Glane vůbec první nejvyšší představitel Německa. Německý prezident Joachim Gauck po boku francouzského prezidenta Françoise Hollanda prošel branou do ruin a strnule pohlédl na zčernalé kamenné obvodové zdi kostela.
Děravá klenba beze střechy dosud nese stopy po kulkách. V ohlodané věži visí repliky původních zvonů – ten nalezený roztavený po požáru 1944 je vystaven stranou jako svědek tragédie. Gauck nebyl první Němec v Oradouru – němečtí turisté i politici sem jednotlivě jezdili již dříve – ale teprve jeho přítomnost jako nejvyššího představitele státu měla zásadní symbolický význam.
Spolu s Gauckem přijel do Oradouru i muž jménem Robert Hébras, kterého prezident Hollande vřele přivítal. Tehdy osmaosmdesátiletý Hébras šel pomalým krokem vedle německého prezidenta, v ruce svíral hůl a druhou rukou ukazoval kolem sebe na spáleniště, které kdysi bývalo jeho domovem.
Před kostelem položili Hollande s Gauckem věnec a německý prezident pronesl krátkou řeč. Se zjevnou dojatostí hovořil o tom, jak hluboce se stydí za zločiny nacistických vojáků a jakou cítí bolest nad osudem vesnice.
„Jsem zde v Oradouru jako prezident Německa, ale stojím tu i jako člověk plný smutku a hanby,“ řekl Gauck shromážděným pohnutým hlasem. Na závěr se obrátil přímo k Robertu Hébrasovi a jemně ho objal.
V tu chvíli se v ruinách Oradouru setkaly dvě strany historie – někdejší oběť, která téměř přišla o život, a představitel národa, z jehož vůle se masakr stal. Gauck, jako vysoký německý představitel narozený až po válce, tímto gestem symbolicky požádal o odpuštění.
Robert Hébras byl jedním z oné hrstky, která masakr přežila, a po většinu života patřil mezi nejaktivnější svědky tragédie. V době útoku mu bylo 19 let a toho dne unikl ze stodoly smrti s několika střelnými poraněními. Přišel o matku a dvě sestry, které zahynuly v kostele společně s ostatními ženami.
Krátce po masakru se přidal ke francouzským partyzánům a bojoval proti nacistům až do konce války. Později se oženil, vychoval děti a desítky let se snažil žít mlčky s traumatem. Až od 80. let, kdy se ve Francii začalo otevřeněji mluvit o válečných událostech, začal Hébras veřejně vystupovat.
Stal se neúnavným průvodcem pomníkem v Oradouru – do zbořených ulic vodil novináře, politiky i školní mládež a vyprávěl jim, dům po domu, co se stalo. Každou rodinu, která tu žila, uměl vyjmenovat i s tragickým osudem.
„Je pro mě pokaždé těžké sem chodit, ale je důležité uchovat tyhle trosky, aby pravda nezmizela,“ uvedl v jednom rozhovoru. I proto uvítal, že Německo po mnoha desetiletích na nejvyšší úrovni uznalo vinu. Gauckova návštěva v Oradouru v roce 2013 měla ve Francii značný ohlas a média ji označila za historický krok k usmíření.
Na začátku roku 2023 zemřel Robert Hébras ve věku 97 let. Dožil se požehnaného věku a až do posledních let aktivně předával mladší generaci svou osobní vzpomínku na tragédii. Jeho odchodem zmizel poslední přímý pamětník masakru v Oradour-sur-Glane.
Už v roce 2016 skonal Jean-Marcel Darthout, který ve stodole Laudy utržil pět kulek, a přesto se dokázal zachránit. Marguerite Rouffancheová, jediná, která vyvázla z kostela, zemřela už roku 1988. Po Hébrasově skonu tak poprvé neexistuje žádný žijící očitý svědek této události.
Francouzský prezident Emmanuel Macron vzdal Hébrasovi hold a označil ho za hrdinu, který „neúnavně kráčel ulicemi Oradouru, jmenoval dávno zemřelé sousedy a oživoval tak zničenou vesnici“. Hébras vydal knižně své vzpomínky, aby byly zachovány i ve chvíli, kdy „jeho hlas jednou nadobro zmlkne“.
Na okraji opuštěné vesnice dodnes stojí tabule s nápisem „Souviens-toi“. Pamatuj.
Zdroje:
