Článek
Když Juraj Herz vybíral lokace pro adaptaci temného románu Ladislava Fukse, bez váhání smetl ze stolu nabídku postavit studiové kulisy v ateliérech na Barrandově. Prosadil si, že celý film vznikne v reálných prostorách strašnického a plzeňského krematoria.
Herci i technický personál museli denně pracovat v sálech, kde v sousedních místnostech probíhaly běžné pohřby a za tenkými dveřmi hučely plynové kremační pece. Tento brutální realismus herce doslova psychicky drtil od prvního dne.
V zákulisí se mísil štiplavý kouř z kremačních pecí s pachem dezinfekce. Rudolf Hrušínský trávil mezi jednotlivými záběry dlouhé hodiny v místnosti, kde stály desítky připravených rakví s nebožtíky čekajícími na žeh.
Aby se dokonale vžil do role psychopatického pana Karla Kopfrkingla, chodil sledovat skutečné zaměstnance krematoria přímo při manipulaci s těly a odpozoroval jejich mechanická, chladná gesta. Herec byl z této všudypřítomné atmosféry zmaru natolik vyčerpaný, že prý po skončení každého filmovacího dne musel doma vypít nějaký tvrdý alkohol, aby vůbec dokázal usnout a zaplašit děsivé představy.
Míla Myslíková, která ztvárnila jeho poddajnou manželku Lakmé, odmítala mezi záběry v krematoriu vůbec zůstávat a raději mrzla venku na schodech. Během přípravy klíčové scény její popravy oběšením v koupelně se herečka nekontrolovatelně zhroutila v hysterickém pláči.
Odmítala vstoupit do záběru, dokud rekvizitáři neodstranili skutečné konopné provazy a nenahradili je jištěnými pásy. Herz byl však neúprosný režisér a požadoval po všech absolutní odevzdání látce bez ohledu na jejich vnitřní běsy.
Věštkyně Helena Růžičková
Spolupráce se samotným autorem předlohy Ladislavem Fuksem připomínala seanci v domě voskových figurín. Fuks byl známý svými bizarními rituály a zálibou v morbiditě. Během psaní scénáře zval Herze do svého bytu, který byl plný starožitných rakví, lebek a preparovaných zvířat.
Fuks trval na tom, že text musí vznikat výhradně po půlnoci za svitu svíček. Režisér musel hodiny poslouchat Fuksovy úzkostné monology o blížícím se konci světa, než se spisovatel vůbec uvolil podepsat filmové úpravy své knihy.
Obsazení vedlejších rolí provázely stejně podivné náhody. Roli ženy v masně a na slavnosti svěřil Herz tehdy ještě málo známé Heleně Růžičkové. Ta během pauz v krematoriu vykládala štábu karty a předpovídala budoucnost přímo nad katafalky.
Kameramanovi Milotovi tehdy z ruky vyčetla, že film čeká okamžitá mezinárodní sláva, ale vzápětí hluboký pád a dlouholeté pronásledování. Její věštba se do puntíku naplnila během několika měsíců.
Do filmu Herz navíc obsadil i svou tehdejší manželku Ilonu Vaňkovou a celou řadu neherců s velmi specifickými, až groteskními rysy. Scéna v panoptiku voskových figurín a na boxerském zápase se točila v dusné atmosféře pražských periferií, kde režisér záměrně míchal estetiku německého expresionismu se surovou českou realitou. Každá postava musela mít podle Herzova zadání svůj zvířecí předobraz – Kopfrkingl byl plíživý had, jeho přítel Reinke dravý vlk a manželka Lakmé poslušná laňka.
Vizuální styl filmu byl na svou dobu naprosto revoluční a technicky brutálně náročný. Kameraman Stanislav Milota nasadil extrémně širokoúhlý objektiv typu rybí oko, který deformoval prostor a vytvářel v divákovi pocit klaustrofobie a psychózy.
Tento objektiv však vyžadoval, aby kamera byla doslova nalepená na obličejích herců. Milota strkal čočku kamery Hrušínskému a ostatním pouhé centimetry od nosu, což v hercích vyvolávalo fyzickou nevolnost.
Způsob střihu a přechodů mezi scénami vymyslel Herz tak, aby divák ani na vteřinu nevydechl. Místo klasických střihů se využívaly plynulé švenky přes detaily – z černé rakve se kamera bleskově pohnula na černý frak, z tekoucího pramínku krve v márnici rovnou na červené víno rozlité po stole.
Tyto mikrodetaily vyžadovaly desítky opakování v mrazivých prostorách márnice. Rekvizitáři nestíhali míchat umělou krev, která na studené mramorové podlaze okamžitě tuhla.
Scéna vraždy syna Miliho v márnici se stala noční můrou celého štábu. Režisér odmítl použít figurínu a mladého neherce položil přímo na pitevní stůl mezi skutečné rakve připravené k obřadu. Rudolf Hrušínský musel se železnou tyčí v ruce naznačit úder jen několik milimetrů od chlapcovy hlavy. Chlapec byl po natáčení scény tak vystrašený, že se zamkl na toaletě a odmítal vyjít ven, dokud ho Hrušínský osobně neuklidnil čokoládou.
Natáčení za dunění kulometů
Nejkritičtější bod celé produkce nastal v noci na 21. srpna 1968, kdy do Československa vtrhla okupační vojska Varšavské smlouvy. Štábu chybělo natočit ještě několik zásadních scén v exteriérech i v interiérech krematoria. Místo okamžitého zrušení natáčení a útěku do bezpečí se Juraj Herz rozhodl pro extrémní risk. Zamkl celý štáb uvnitř budovy a nařídil pokračovat v natáčení za zvuku projíždějících tanků T-55 a sporadické kulometné palby, která se rozléhala ze sousedních ulic.
Atmosféra na place připomínala válečnou frontu. Herci podávali výkony pod vlivem obrovské paniky a strachu o své rodiny doma. Všichni si uvědomovali, že pokud film nedotočí během několika hodin, nastupující cenzura materiál okamžitě zabaví a spálí. Hrušínský přesto předváděl neuvěřitelné soustředění a jeho ledový úsměv před objektivem ostře kontrastoval se zoufalstvím za zdmi budovy.
Kameraman Stanislav Milota se svým asistentem riskovali životy, když během přestávek vyběhli do pražských ulic a tajně natáčeli sovětské vojáky a zničené domy. Tento dokumentární materiál pak schovali v plechových krabicích od filmů pod kremačními pecemi.
Když se točila slavná závěrečná scéna, kde pomatený Kopfrkingl blouzní v limuzíně o tom, že zachrání celý svět a vybuduje nové pece, projížděly kolem hřbitovní zdi sovětské obrněné transportéry. Nikdo z přítomných filmařů netušil, zda po překročení prahu krematoria neskončí rovnou ve vazbě.
Nervové vypětí si vyžádalo těžké oběti na zdraví téměř všech hlavních tvůrců. Spisovatel Ladislav Fuks propadl po vstupu vojsk těžké paranoii. Zabarikádoval se ve svém bytě těžkým dubovým nábytkem, odmítal otevírat dveře i nejbližším přátelům a ven posílal vzkazy pouze na motácích přivázaných k provázku z okna.
Sám Juraj Herz, který jako malý chlapec přežil hrůzy koncentračního tábora v Ravensbrücku, vkládal do filmu své vlastní dětské trauma ze spalovacích pecí a pracoval na hranici totálního kolapsu organismu.
Po dokončení střihu byl film v lednu 1969 na velmi krátkou chvíli vpuštěn do československých kin, kde způsobil absolutní šok a nadšení diváků i kritiky. Stal se dokonce oficiálním československým kandidátem na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Po několika týdnech promítání však komunistická cenzura zasáhla plnou silou. Spalovač mrtvol byl označen za ideologický jed, okamžitě stažen z kin a uzamčen do trezoru na více než dvacet let.
Režim se autorům tvrdě pomstil. Rudolf Hrušínský dostal za svou účast na filmu a za své občanské postoje několikaletý absolutní zákaz filmování, divadla i rozhlasu. Stanislavu Milotovi normalizační aparát zcela zničil kameramanskou kariéru a donutil ho odejít z branže, načež Milota později podepsal Chartu 77. Juraj Herz byl degradován a směl točit pouze pohádky a nezávadné komedie, aniž by se mohl vrátit ke svému typickému autorskému stylu.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/kontexty/spalovac-mrtvol
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/spalovac-mrtvol-ve-vypraveni-rezisera-juraje-herze-a-kameramana-stanislava-miloty
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/spalovac-mrtvol-aneb-audiovizualni-skica-nejen-o-rybim-oku
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396780/spalovac-mrtvol
https://nfa.cz/cs/25858-spalovac-mrtvol/o-filmu
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zvecnil-kopfrkingla-i-srpnovou-invazi-zemrel-kameraman-stanislav-milota-68642
https://www.novinky.cz/kultura/clanek/juraj-herz-nevim-jestli-se-k-nataceni-jeste-dostanu-10760
https://www.dilia.cz/component/k2/item/download/384_6cd36c011927d8e80a7b13e0797732d2
https://www.kinoeye.org/02/01/kosulicova01.php
