Článek
Ve 20. letech 20. století byla guma pro automobilový průmysl strategická surovina. Fordovy vozy potřebovaly pneumatiky, hadice, těsnění a další součásti z kaučuku. Jenže světový trh s přírodní gumou ovládaly plantáže v jihovýchodní Asii, pod silným britským a nizozemským vlivem.
V té době platilo, že tři čtvrtiny gumy dovážené do Spojených států mířily do automobilového průmyslu. Když se po první světové válce řešily ceny a dostupnost suroviny, americké firmy hledaly způsob, jak se závislosti na asijských plantážích zbavit. Pro Forda to nebyl jen nákupní problém. Zapadalo to do jeho představy, že firma může řídit celý řetězec: od suroviny přes výrobu až po životní styl zaměstnanců.
Amazonie v tom hrála zvláštní roli. Kaučukovník brazilský (Hevea brasiliensis) pochází právě odtud. Brazilský kaučukový boom ale na začátku 20. století ztratil sílu, protože pěstování gumy se přesunulo do Asie. Ford se díval na oblast Tapajósu jako na místo, kde by se dal starý zdroj suroviny znovu zapojit do moderního průmyslu.
Dne 21. července 1927 získal Ford koncesi na 1 milion hektarů půdy podél řeky Tapajós. Dohoda počítala s tím, že po dvanácti letech provozu bude podnik odvádět 7 % ročního zisku brazilské vládě a 2 % místním samosprávám. Plány počítaly s tím, že plně rozvinutá plantáž dodá dost gumy pro pneumatiky až pro 2 miliony automobilů ročně.
Ford sám projekt prezentoval jazykem, který spojoval obchod a civilizační poslání. V roce 1928 prohlásil: „Nejedeme do Jižní Ameriky vydělávat peníze, ale pomoci rozvíjet tu nádhernou a úrodnou zemi.“ Po těchto slovech následovaly lodě se stroji, americké domy, nemocnice, jídelny, pracovní pravidla a miliony sazenic kaučukovníků.
Kousek Dearbornu u řeky Tapajós
V srpnu 1928 vypluly do Amazonie dvě lodě, parník Lake Ormoc a nákladní pramice Lake Farge. Vezly vybavení pro sídlo, které mělo vzniknout daleko od hlavních průmyslových center: traktory, prefabrikované stavby, pilu, potraviny, nemocniční zařízení, elektrárnu, stroj na výrobu ledu, železniční vybavení a další materiál.
První manažer výpravy, skandinávský kapitán Einar Oxholm, neměl zemědělskou praxi. To nebyl detail. Fordlândia měla stát na pěstování kaučukovníků v tropickém prostředí, ale v prvních letech ji řídili lidé vychovaní spíš průmyslem než botanikou a místní agronomií.
Původní osada Boa Vista byla přejmenována na Fordlândii. Na plánech vznikalo město s jasnými funkcemi. Byly tu americky pojaté domy, nemocnice, škola, obchody, restaurace, komunitní bazén, pila, elektrické generátory a vodárenská věž. The Guardian uvádí také oddělenou Vilu Americana pro americké pracovníky. Měla lepší polohu a tekoucí vodu, zatímco brazilští pracovníci byli odkázáni na studny.
Ford nabízel na místní poměry dobré mzdy. Nástupní denní plat byl 35 centů, zatímco na Dálném východě se ve stejné době v gumárenském provozu uváděla typická mzda kolem 20 centů za den. K platu patřilo bezplatné ubytování, jídlo a zdravotní péče. Nemocnice ve Fordlândii a Belteře měly dohromady přes 120 lůžek, laboratoře, lékárny, operační sály a rentgen.
Jenže město nebylo postavené jen z domů a strojů. Do Amazonie dorazil také soubor pravidel. Fordovi manažeři se snažili prosadit dearbornský pracovní rytmus, americkou stravu, zákaz alkoholu a tabáku, společenské programy typu square dance nebo poezie a bydlení v domech, které neodpovídaly místním zvyklostem. Pro lidi z oblasti Tapajósu nebo pro dělníky přicházející z jiných částí Brazílie to nebyl neutrální komfort.
Pracovníci si stěžovali na neznámou stravu a nevyhovující pracovní dobu. V tropickém prostředí dávalo větší smysl pracovat brzy ráno a později odpoledne, ne v nejhorším denním horku. Mzdy a zdravotní péče přitahovaly nové pracovníky, vysoká fluktuace je zase rychle odčerpávala.
Když plantáž narazila na Amazonii
Fordlândia bývá líčená jako příběh kulturního střetu, ale stejně důležitá byla biologie. Kaučukovníky v amazonském lese nerostou jako pravidelný sad. V přirozeném prostředí jsou rozptýlené mezi jinými druhy stromů. Tak se částečně chrání před škůdci a chorobami.
Plantáž ale vyžaduje opak: pravidelné řady, vysokou hustotu, snadnou kontrolu, stejný druh na jednom místě. Když se kaučukovníky ve Fordlândii vysadily blízko sebe, vzniklo prostředí vhodné pro šíření chorob a škůdců.
Silné deště odplavovaly živiny z půdy, v suchém období přicházelo sucho, stromy napadala listová houba a také škůdci, mezi nimi mravenci saúva, ploštice, svilušky a housenky. K tomu se přidalo špatné terasování, složité odvodnění a fakt, že plantáž zpočátku nevedli zahradníci ani specialisté na tropické zemědělství.
Fordův model byl silný v továrně, kde se dala výroba rozdělit na úkony, standardizovat a opakovat. U kaučukovníků v Amazonii takový postup narážel na počasí, půdu, hmyz, houby a místní zkušenost.
Projekt spotřebovával peníze i práci rychleji, než dodával kaučuk. Les se kácel, materiál se vozil po řece, domy se stavěly, stroje opravovaly a pracovníci znovu nabírali. Město mělo školu, nemocnici a vodárenskou věž, ale surovina, kvůli které vzniklo, nepřicházela v potřebném množství.
Vzpoura v jídelně
Napětí ve Fordlândii vyvrcholilo v roce 1930. Nejznámější konflikt se odehrál v jídelně a v portugalštině se připomíná jako Quebra-Panelas, tedy vzpoura rozbitých hrnců. Zaměstnanci se vzbouřili poté, co se dozvěděli, že si mají jídlo brát v samoobslužné lince místo obsluhy u stolů.
Z drobně vyhlížející změny se stal útok na celý režim města. Pracovníci ničili jídelnu a vybavení, severoameričtí zaměstnanci čekali na lodích a pořádek obnovila až brazilská vojenská pomoc. The Guardian datuje násilný výbuch do 20. prosince 1930 a popisuje ničení generátorů, výrobního zařízení i domů.
Jídelna nebyla jedinou příčinou. V jednom prostoru se potkala cizí pravidla, cizí strava, oddělený režim pro různé skupiny pracovníků, horko a neschopnost přizpůsobit město místním podmínkám. Fordlândia měla dělníky vychovávat k určitému typu života. A to se jim nelíbilo.
Roku 1933 už bylo jasné, že projekt potřebuje zásadní změnu. Ford najal rostlinného patologa Jamese Weira, který po průzkumu okolí doporučil nové místo asi 80 mil po proudu od Fordlândie. Tak vznikla Belterra, položená blíže k Santarému a vhodnější pro nové pokusy s pěstováním kaučukovníků.
Fordlândia tím nezmizela ze dne na den. Hlavní provoz plantáže se ale přesouval jinam. V roce 1940 pracovalo ve Fordlândii asi 500 zaměstnanců, zatímco v Belteře už 2500. Belterra měla kolem 7000 obyvatel, stovky domů, školy, obchody, knihovnu, elektrárnu, úpravnu vody a další vybavení.
Ani Belterra ale nedala Fordovi to, co od Amazonie čekal. V roce 1942 začala první komerční těžba latexu a bylo ho okolo 750 tun. Fordova roční potřeba se uváděla kolem 38 000 tun. Druhá světová válka dočasně zvýšila význam přírodní gumy, ale zároveň přinesla další problémy v dopravě i práci. Po válce se znovu otevřely asijské plantáže a rozvíjela se syntetická guma.
V roce 1945 prodala Ford Motor Company své gumárenské zájmy v Amazonii brazilské vládě za 250 000 dolarů. Celkové investice do Fordlândie a Belterry dosáhly asi 20 milionů dolarů. Část zařízení, budov a infrastruktury přešla na brazilský stát. Fordova amazonská kapitola skončila bez toho, aby Fordlândia splnila původní účel.
Fordlândia se často označuje jako město duchů. To je zkratka, která dobře funguje u fotografií prázdných hal a vodárenské věže, ale není přesná pro celé místo. V bývalém fordovském areálu a jeho okolí dál žili a žijí lidé. Brazilská federální justice v roce 2021 psala o Fordlândii jako o distriktu obce Aveiro s přibližně 4000 obyvateli.
Zůstaly tu části průmyslového a městského vybavení: sklady, vodárenská věž, domy, pozůstatky nemocnice, stopy americké obytné části a budovy, které se během desetiletí měnily, rozpadaly nebo byly přizpůsobeny novému užívání. Brazilský institut IHU v textu z roku 2015 připomíná, že po převzetí brazilským státem přišly federální instalace, zemědělské provozy a domy obývané zaměstnanci ministerstva zemědělství. Postupem času ale část objektů chátrala, byla vykrádána nebo přestavována.
Zdroje:
