Článek
Seděli na tom našem starém šedém gauči z IKEA a oba nasadili výrazy, jako by právě přišli spasit celou planetu. Radek si neustále mnul koleno, což dělá vždycky, když je nervózní a neví, kam s rukama. Klára, jeho nová pětadvacetiletá objevitelka hlubokých životních mouder, ho pevně držela za druhou ruku. Vypadali, jako by mi přišli oznámit, že vyhráli ve sportce a chtějí se naprosto velkoryse rozdělit.
Já seděla naproti nim v křesle a v dlaních svírala velký hrnek s horkým jasmínovým čajem. Byla neděle odpoledne a my měli řešit „naši situaci“. Rozumějte, Radek se před měsícem rozhodl, že ho manželství se mnou už vůbec nenaplňuje. Prý nutně potřebuje víc dynamiky. Tu evidentně našel v Klářiných upnutých legínách.
Šlo o byt. Bydleli jsme ve stometrovém 3+1 přímo na Vinohradech. Radek ho miloval, protože to měl jen pět minut pěšky do své oblíbené hospody. Jenže ten byt nebyl náš. Měli jsme na něj dekret s regulovaným nájmem, který jsem před lety zdědila po babičce. Platili jsme směšných dvanáct tisíc měsíčně. Na dnešní poměry v Praze to byl naprostý zlatý důl.
„Alice, my to chceme vyřešit jako dospělí lidé,“ začal Radek a nuceně si odkašlal. „Nechci se tahat po soudech. Byli jsme spolu osm let a chci, abychom se rozešli v dobrém.“
Znělo to, jako by to trénoval hodiny před zrcadlem. Klára souhlasně přikyvovala. Na sobě měla luxusní kašmírový svetřík, ze kterého přímo křičelo, že ho platil Radek z naší společné kreditky.
„Takže máte návrh,“ usrkla jsem čaje a položila hrnek na skleněný konferenční stolek.
Radek sáhl do náprsní kapsy saka. Vytáhl tlustou bílou obálku a položil ji hned vedle mého hrnku. Vedle ní přistály dva papíry popsané drobným úředním písmem.
„Víme, že stěhování je drahé,“ vzala si slovo Klára. Mluvila na mě tónem, jakým se mluví na slabomyslné děti. „Tady je tři sta tisíc korun v hotovosti. Jako startovné do tvého nového života. A tady je dohoda, kterou podepíšeš. Vzdáváš se v ní práv k nájmu a souhlasíš, že dekret přejde výlučně na Radka.“
Právník v rodině se vždycky hodí
Podívala jsem se na obálku. Byla skutečně tlustá. Radek musel vybrat svůj tajný účet, o kterém si celou dobu naivně myslel, že o něm jako zkušená účetní nemám ani tušení.
„A co když to nepodepíšu?“ zeptala jsem se čistě ze zvědavosti. Zajímalo mě, s čím vlastně tihle dva přišli do bitvy.
Klára okamžitě sáhla do své značkové kabelky. Vytáhla další papír, tentokrát s hlavičkou advokátní kanceláře. Oči jí nepříjemně ztvrdly. Najednou to nebyla ta chápavá holčička, ale docela ostrá zmije.
„Můj strýc je právník, Alice. Specializuje se na rodinné právo,“ řekla a přisunula ten list papíru blíž ke mně. „Pokud to nepodepíšeš po dobrém, zítra podáváme žalobu. Máme připravené důkazy, že jsi do chodu domácnosti poslední rok nepřispívala odpovídající částkou. Radek doloží výpisy ze svých účtů. Strýc říkal, že tě z toho bytu dostaneme tak jako tak, ale potrvá to a ty budeš platit veškeré soudní výlohy.“
Byl to naprostý blábol. Věděla jsem, že žádný soud by mě z regulovaného nájmu po babičce jen tak nevyhodil. Ale ta snaha se jim upřít nedala. Klára to na mě zkoušela přes zastrašování, zatímco Radek hrál tu roli rozumného s obálkou v ruce. Docela dobrá taktika na někoho, kdo by měl slabší nervy.
V tu chvíli Kláře nepříjemně zaskočilo. Asi polkla naprázdno, jak se snažila znít hrozivě a důležitě. Začala kašlat, obličej jí okamžitě zrudl a chytila se rukama za krk.
Bez dlouhého přemýšlení jsem vzala čistou skleničku, nalila do ní trochu vody z karafy, co stála na stole, a podala jí ji. „Pomalu, napij se. Je tu suchý vzduch z toho věčného topení,“ řekla jsem a počkala, až se úplně uklidní. Měla v tu chvíli rozmazanou řasenku a vypadala na vteřinu docela zranitelně.
Hned jak přestala sípat, skleničku jsem si zase vzala a otočila se zpátky k Radkovi. Ta chvilka povinné péče skončila.
„Dobře,“ řekla jsem a vzala do ruky propisku. „Nemám náladu se s vámi dál natahovat.“
Přitáhla jsem si jejich sepsanou dohodu. Přečetla jsem si hlavní odstavce. Bylo tam přesně to, co Klára říkala. Já potvrzuji převzetí tří set tisíc jako finančního vyrovnání a souhlasím, že byt zůstává Radkovi. Svůj podpis jsem tam vysekla s naprostým klidem.
Radek nahlas a úlevně vydechl. Doslova se mu viditelně ulevilo. „Díky, Alice. Jsem rád, že jsme to nakonec zvládli takhle v klidu.“
Klára se vítězoslavně usmála a začala si skládat ten svůj výhružný papír od strýce právníka zpátky do kabelky. „Do kdy myslíš, že se zvládneš vystěhovat?“ zeptala se už zase tím svým medově sladkým hláskem.
Shrábla jsem obálku ze stolu a hodila ji do své tašky. „No, já už mám sbaleno celkem dlouho. Ale vy dva byste měli začít rychle shánět krabice.“
Kdo dřív jedná, ten má byt
Radek se zarazil uprostřed pohybu. Ruka, kterou se natahoval pro tu podepsanou dohodu, mu zůstala bezvládně viset ve vzduchu. „Jak to přesně myslíš?“
„Přece ti nedám byt po babičce, Radku,“ řekla jsem a pohodlně se opřela do křesla. „To by se stará paní skutečně obracela v hrobě.“
„Vždyť jsi to právě podepsala!“ vyhrkla okamžitě Klára a ukázala prstem na papír.
„Papír snese všechno, miláčku,“ usmála jsem se na ni. „Já souhlasím s tím, že si Radek může nechat nájemní smlouvu. Problém je, že žádná nájemní smlouva k tomuto bytu už neexistuje.“
V obýváku to tiše zašumělo, jak venku po kolejích projela tramvaj. Radek na mě zíral s naprosto dokořán otevřenou pusou.
„Ve čtvrtek jsem se zastavila za panem domácím Smutným,“ vysvětlovala jsem pomalu a srozumitelně, aby to konečně pochopili oba. „Znáte ho. Ten dědek, co nás celá dlouhá léta upřímně nesnáší, protože mu platíme dvanáct tisíc za byt, který by mohl klidně pronajímat za čtyřicet. Nabídla jsem mu férovou dohodu.“
Radkův obličej začínal rychle měnit barvu z růžové na popelavou.
„Jako hlavní nájemce jsem s ním podepsala okamžité ukončení nájmu dohodou k poslednímu dni tohoto měsíce. Což je přesně za pět dní,“ pokračovala jsem. „Smutný byl radostí bez sebe. Dokonce mi vyplatil na ruku prémii padesát tisíc za to, že jdu dobrovolně a bez zbytečné výpovědní lhůty.“
„Ty jsi zrušila nájem?!“ zařval Radek a vystřelil z gauče jako pominutý. „Zbláznila ses? Vždyť já teď nemám kam jít!“
„To je tvůj osobní problém,“ pokrčila jsem ledabyle rameny. „Ale chci ti upřímně poděkovat za těch tři sta tisíc. Jako příspěvek na zařízení mého zbrusu nového bytu, který jsem si koupila v novostavbě už v lednu, se to výborně hodí.“
Klára vyskočila hned po něm. Její arogance byla v tu ránu pryč. Teď vypadala prostě jen jako obyčejná hysterická holka. „Tohle je sprostý podvod! Okamžitě vrať ty peníze! Dala jsi nám podepsat něco, co vůbec neplatí!“
Natáhla ruku k mé tašce. Plácla jsem ji přes prsty tak silně, až s výkřikem uskočila.
„Na to mi nesahej,“ řekla jsem tvrdě. „V té dohodě se jasně píše, že peníze jsou ‚finanční vyrovnání pro usnadnění rozvodu‘. O bytě je tam jen to, že k němu nebudu uplatňovat žádné nároky. A to taky nebudu. Protože už prostě není náš. Je pana Smutného.“
Radkovi zrovna pípl mobil v kapse. Vytáhl ho a podíval se na displej. Viděla jsem, jak mu klesla ramena. „To je email od majitele domu,“ řekl dutým hlasem. „Píše, že první březnový týden sem posílá partu dělníků na kompletní rekonstrukci jádra a jestli tu zbydou nějaké naše věci, nechá je prostě vyvézt na skládku na moje náklady.“
„Tys mu nechal moji starou emailovou adresu?“ zasmála jsem se. „To je od tebe skutečně hezké, že takto vzorně vyřizuješ korespondenci.“
Radek udělal krok ke mně. Ruce měl vší silou zatnuté v pěst. „Zničím tě v práci, Alice. Zavolám vašemu řediteli a řeknu mu, jaká jsi zlodějka. Strýc od Kláry tě zažene do kouta, nezbyde ti z toho vůbec nic!“
Zvedla jsem se z křesla, vzala si tašku s obálkou a přehodila si ji přes rameno. „Klidně mu zavolej, Radku. Můj šéf nesnáší chlapy, co podvádí svoje manželky, sám si tím před lety prošel. A co se týče Klářina strýce… pošli mu ode mě pozdrav. Až uvidí, že jste mi naprosto dobrovolně předali hotovost na základě dohody, kterou jste si sami sepsali, asi vás pošle oba zpátky na základní školu.“
Obešla jsem je. Klára stála uprostřed místnosti a brečela. Skutečně jí tekly slzy a rozmazávaly tu její drahou řasenku. Radek koukal do mobilu na ten email od domácího, jako by doufal, že písmenka před ním změní tvar.
Vzala jsem za kliku od vchodových dveří.
„Mimochodem, nezapomeňte vytřít chodbu, je to teď náš týden služby,“ houkla jsem do bytu a definitivně za sebou zabouchla.
Vyšla jsem ven na ulici a zhluboka se nadechla chladného večerního vzduchu. V tašce mě hřálo tři sta tisíc od manžela a padesát od domácího. Zabočila jsem za roh k francouzské pekárně. Koupím si tam ten jejich nejdražší čokoládový dort a pak si doma v klidu proberu katalogy s aktuální nabídkou exotických dovolených.
