Článek
Konec června 1770. Dvacetiletý Johann Wolfgang Goethe sestupuje do zalesněné rokle nedaleko hornické obce Dudweiler v Sársku. Zvláštní sirný zápach houstne s každým krokem. Mladý student práv, který během svých studií ve Štrasburku cestuje krajem, slyšel pověsti o podzemním ohni a teď se mu naskýtá skutečný obraz: ze skalních puklin před ním stoupá kouř a jeden ze stěnových výklenků je na dotek rozpálený.
Goethe pozoruje bělavě vypálené kameny zbarvené do červena žárem a cítí, jak z puklin pod nohama sálá horko až skrz podrážky jeho bot. „Silný sirný zápach nás obklopoval; jedna strana jeskyně sálala žárem a byla pokrytá do ruda a běla vypáleným kamenem; z trhlin vystupoval hustý dým a žár země byl cítit i skrz silné podrážky,“ popsal později tuto scénu ve svých pamětech.
Na vlastní oči tak spatřil jev, který místní už po několik generací nazývají Brennender Berg – hořící hora. Pod zemí tu tiše hoří uhelné sloje a místo, které kdysi budilo obavy, se už v 18. století stalo známou krajinnou kuriozitou.
Goetheho návštěva nebyla náhodná. V okolí Saarbrückenu tou dobou kvetlo hornictví a zpráva o „hořícím vrchu“ se donesla i ke vzdělaným cestovatelům. Mladý Goethe se o sárské přírodní zvláštnosti doslechl v čase svých studií a záměrně se vydal na místo, aby spatřil „div, o němž se povídalo v celém kraji“.
Nálezy uhlí v Dudweileru a sousedním Sulzbachu prosluly svou vydatností a k nim se vázala i legenda o podzemním ohni. Goethe po svém výletu zapsal, že právě zde, v sárských dolech a u hořící hory, v něm poprvé vzklíčil zájem o geologii a důlní techniku – zájem, který později zužitkoval během své vlastní úřednické kariéry.
Setkání s dýmem a žárem podzemního ohně jej hluboce ovlivnilo a připomíná ho i pamětní deska, která dnes v lese u Dudweileru návštěvníkům oznamuje, kde slavný spisovatel stál.
Podzemní oheň, který neuhasili
Ještě jedno století před Goethovou cestou neznamenal „hořící vrch“ žádnou kuriozitu, ale spíše noční můru tamních obyvatel. Přibližně v roce 1668 – přesné datum se nedochovalo – došlo na úbočí mezi vesnicemi Dudweiler a Neuweiler k podivné události. Ze země se začal valit dým a půda začala vydávat teplo. Hořela tamní uhelná sloj, zřejmě část hlavní sloje Landgrube, později označované také jako sloj Blücher, která v oblasti mělkými žílami vystupovala k povrchu.
Dodnes se vedou spory, jak k požáru došlo. Podle jedné staré pověsti mohl být na vině pasák ovcí, který si pod širým nebem rozdělával oheň a v silném větru zapálil stromový pařez – plameny pak měly po kořenech sestoupit až do podzemního ložiska uhlí. Jiné spekulace hovoří o mimořádně suchém a teplém počasí, které způsobilo samovznícení uhlí a plynů v zemi.
Moderní analýzy ale nabízejí prozaičtější vysvětlení: ložisko uhlí se mohlo vznítit samovolně vlivem dlouhodobého žhnutí v odpadní haldě po dřívější těžbě. V polovině 17. století v Sársku probíhala drobná neplánovaná těžba uhlí a právě tlak sesuté hlušiny a postupné zahřívání mohly způsobit vzplanutí uhlí na haldách. Z nich se pak oheň rozšířil přímo do hlavní uhelné sloje. K vnějšímu zapálení tedy možná ani nepotřeboval lidskou nedbalost – uhelný prach a pyrit v hornině se mohly za určitých okolností vznítit samy od sebe.
Ať už byla příčina jakákoli, faktem je, že kolem roku 1668 začala země u Dudweileru hořet a oheň neuhasl ani v následujících měsících a letech. Zpráva o podzemním požáru se šířila krajem a vesničané se ho pochopitelně pokusili uhasit. Tehdejší možnosti ale byly omezené. Místní nosili k hořícím výduchům vědra s vodou a polévali doutnající půdu, jenže výsledek byl nulový – oheň pokračoval dál pod zemí.
Dokonce se zdálo, že lití vody situaci jen zhoršuje. K požáru proudil vzduch dalšími cestami a žár se začal pozvolna šířit do okolí. Během následujících desetiletí postupoval podzemní žár pod kopcem stále dál směrem k sousední vsi Neuweiler. Hořící hora – jak se kouřícímu svahu začalo brzy říkat – byla na světě.
Otevřený plamen sice nikdo neviděl, ale sálající žhavé uhlí bylo v podzemí patrné rudým světélkováním ve skalních trhlinách. Ze země po dlouhou dobu nepřetržitě stoupal hustý kouř nasládlého sirného pachu. Uvnitř kopce plápolal živel, který se přes veškerou snahu nedařilo zkrotit.
Alaun z hořící hory
Ve chvíli, kdy se ukázalo, že podzemní oheň nelze snadno uhasit, nastal zlomový okamžik: obyvatelé přestali s živlem bojovat a začali ho využívat. Všimli si totiž jevu, který z dnešního pohledu patří do učebnic chemie. Uhelné podloží v této části Sárska obsahovalo výrazný podíl síry a v nadložních jílových břidlicích se nacházely sirné minerály. Když tyto horniny dlouhodobě působením požáru prohořívaly a žhnuly, docházelo k tzv. žíhání břidlice.
Působením horka a následného zvětrávání vznikala krystalická látka, kterou lidé velmi dobře znali a cenili – kamencový prášek čili alaun. Zpočátku šlo patrně o náhodné nálezy vysráženého kamence v okolních pramenech a potocích, které z doutnajícího svahu odtékaly. Tyto objevy ale brzy vedly k záměrné „těžbě“ kamence. Hořící uhelná sloj se stala přírodním průmyslovým kotlem, v němž se okolní hornina proměňovala v surovinu cennější, než bylo samo uhlí.
Kamenec – tedy síran hlinitodraselný, tradičně kamenec draselno-hlinitý – byl v 17. a 18. století žádaným materiálem pro koželuhy, barvíře látek, výrobce papíru a dokonce i pro lékárníky.
Kolem hořící hory tak záhy vyrostly provozy na jeho získávání. Sárská vrchnost udělila povolení k využití naleziště a v první polovině 18. století už na úpatí kopce fungovaly specializované alaunové hutě, v nichž se z prohořelých hornin kamenec získával. Princip byl jednoduchý: dešťová a podzemní voda postupně vyluhovala z upražené břidlice síranový roztok a ten stačilo sbírat, zahustit a nechat z něj krystalizovat kamenec.
Z pohromy se tak stalo požehnání – uhlí hořelo dál, ale díky němu region získával cennou chemikálii. V dobových záznamech se uvádí, že v roce 1728 byly doloženy dvě alaunové hutě a kolem roku 1820 pracovaly u Sulzbachu až tři alaunové varny či provozy, které zaměstnávaly desítky dělníků. Požár pod kopcem se dokonce lidé pokoušeli udržovat a usměrňovat, aby ložiska břidlice prohořívala na správných místech.
Tyto snahy ovšem nebyly příliš úspěšné – podzemní živel se nedal dokonale zkrotit ani využít podle lidských představ. Přesto se z něj těžilo téměř sto padesát let a produkce kamence u hořící hory trvala až do poloviny 19. století. V roce 1843 byla ukončena poslední těžba alaunové břidlice v této oblasti, protože okolní zásoby vhodné břidlice byly vyčerpány. To už ale sám podzemní oheň zvolna slábl a ztrácel na významu.
Právě do závěrečné fáze největší aktivity hořící hory spadá Goetheho návštěva. Když mladý spisovatel v létě 1770 do dudweilerské rokle sestupoval, měl před sebou ještě impozantní podívanou – dým a sirný zápach byly v té době velmi intenzivní a žár místy vystupoval na povrch. Avšak jen o sedm let později, roku 1777, už jeden dobový pramen uvádí, že „žár polevuje a požár postupně slábne“.
Goethe tedy zastihl hořící horu v posledním období vrcholné síly, než se uhlí pod zemí začalo vyhořívat. Tehdy už místo přitahovalo vzdělané návštěvníky i šlechtu. Nejen Goethe – ve druhé polovině 18. století už byl Brennender Berg pojmem, který pronikl do literatury i vědeckých zpráv. O hořící hoře se zmiňovaly cestopisy a odborné spisy o hornictví, někdy s obdivem, jindy s obavami. Oheň tiše hořící pod zemí celé jedno století byl pro lidi té doby stejně fascinující jako znepokojivý. S postupujícím 19. stoletím však plamen postupně strávil zbytek zásob a legenda hořící hory začala blednout.
Po 350 letech stále doutná
Pod povrchem sárského vrchu oheň nikdy zcela neuhasl. Ačkoli už koncem 18. století pozorovatelé zaznamenali slábnutí žhavého ložiska, uhlí v nitru kopce hořelo dál i ve století následujícím. Intenzita kouře a počet vývěrů se ale zmenšovaly. V kraji, který se mezitím stal jednou z průmyslových základen Evropy, představoval tento přírodní plamínek spíš drobnou kuriozitu než reálný problém.
V blízkém okolí se rozjely desítky skutečných dolů a hutí na železo a oheň v lesní rokli u Dudweileru mohl působit jako téměř zanedbatelná epizoda na okraji zájmu. Přesto místní lidé věděli, že jejich „hořící hora“ je unikát. Traduje se, že ještě ve 20. století vodívaly místní školy své žáky ke kouřícím skulinám na exkurze do přírody. Ještě před několika desetiletími prý děti při školních výletech nosily vejce a přímo v horkém dýmu stoupajícím z kamenných puklin si je vařily natvrdo. Postupem času ale i tato atrakce ztratila na působivosti – stařičký podzemní požár slábl a zbylé teplo se ozývalo už jen slabě.
Od 90. let 20. století se celý region Sárska proměňoval. Zanikala řada místních důlních provozů a sárské hornictví směřovalo ke konci, který přišel definitivně roku 2012. Ztichly také mnohé hutě a rodil se nový důraz na ochranu přírody a připomínání průmyslového dědictví. Hořící hora, která mezitím dále tiše doutnala, byla úřady prohlášena za přírodní památku a začleněna do naučných stezek v okolí.
V letech 2002–2003 získal areál v rokli u Dudweileru novou úpravu: vyčištěné pěšiny, dřevěné schody ke Goethově pamětní desce a zabezpečení nejbližšího okolí vývěrů. Projekt s podporou evropských fondů proměnil dříve zanedbané a podmáčené prostranství v upravené výletiště.
Návštěvníci se nyní mohou dostat až ke skalní stěně s puklinou, z níž před staletími stoupal sirný dým přímo Goethovi do tváře. I dnes lze za chladného a vlhkého počasí z některých puklin cítit teplý závan a někdy i slabý kouř.
Zdroje:
