Článek
Buzludzha leží v pohoří Stara planina, na vrcholu, který se dnes oficiálně jmenuje Hadži Dimitar. Starší jméno Buzludzha ale zůstalo pevně připojené k monumentu, který je vidět z dálky jako betonový talíř s věží.
Místo nebylo vybráno náhodně. V roce 1868 se v této oblasti odehrála bitva spojená s bulharským revolucionářem Hadžim Dimitarem a jeho oddílem. O několik desetiletí později, roku 1891, se na Buzludzhe sešli socialisté vedení Dimitarem Blagoevem a založili organizaci, která se později stala předchůdcem Bulharské komunistické strany.
Komunistický režim tak nevkládal stavbu do prázdné krajiny. Vzal vrchol s národně revoluční i socialistickou vrstvou a udělal z něj jeviště pro oficiální výklad bulharských dějin. Stavba měla ukázat, kdo má právo určovat paměť místa.
Už před hlavním monumentem tu vznikaly menší památníky. V roce 1961, při sedmdesátém výročí socialistického sjezdu, byly na Buzludzhe odhaleny další prvky pamětní krajiny: socha Hadžiho Dimitara, reliéf Blagoevova sjezdu a památník partyzánům z období druhé světové války.
Velký pamětní dům přišel až později. Režim chtěl stavbu, která nebude jen lokální pamětní deskou. Měla být viditelná, technicky náročná, drahá a dostatečně neobvyklá, aby sama dokazovala schopnosti státu.
Hora zmrzačená dynamitem
Přípravy staveniště začaly 23. ledna 1974. Podle Buzludzha Project Foundation byl vrchol hory snížen o 9 metrů, z 1441 na 1432 metrů nad mořem. Ze skály se odstranilo asi 15 000 kubických metrů horniny, aby bylo možné založit obrovskou stavbu.
Autorem návrhu byl architekt Georgi Stoilov. Buzludzha Project popisuje, že stavba trvala přes sedm let, od ledna 1974 do srpna 1981. Pracovalo na ní přes 6 000 lidí, včetně architektů, inženýrů, umělců, sochařů a řemeslníků.
Rozměry a materiál měly mluvit samy za sebe. Při stavbě se použilo asi 70 000 tun betonu, 3 000 tun armované oceli a 40 tun pozlaceného skla. Hlavní kruhové těleso mělo připomínat věnec nebo obětní mísu, připojená věž měla představovat vlající prapor.
Věž měřila 70 metrů. Na jejích stranách byly dvě obrovské rudé pěticípé hvězdy ze syntetického rubínového skla vyrobeného v Kyjevě. Každá měla podle BTA rozměr 6,5 × 12 metrů a vážila asi 3,5 tuny. Hvězdy se poprvé rozsvítily už v roce 1977, čtyři roky před otevřením monumentu.
Uvnitř byla kruhová slavnostní hala o průměru 42 metrů a výšce 14,5 metru. Stěny a další plochy pokrývaly mozaiky z více než dvou milionů dílků na ploše přes 900 metrů čtverečních. Zobrazovaly komunistické vůdce, revoluční epizody, dělnickou práci i oficiálně vybrané postavy bulharských dějin.
Osm let provozu
Pamětní dům byl slavnostně otevřen 23. srpna 1981. BTA připomíná, že se akce účastnily desítky tisíc lidí: veteráni strany, mládežnické organizace, dělníci, zemědělci, umělci, vědci, vojáci i zahraniční delegace.
Budova sloužila jako politické muzeum a ceremoniální místo. Podle Buzludzha Project Foundation ji mezi lety 1981 a 1989 navštívily více než 2 miliony lidí. Nechodilo se tam volně jako do turistické atrakce. Skupiny musely mít předchozí oznámení, procházely pevnou trasu a držely se průvodce.
Pevná trasa ukazovala, jak měl prostor fungovat. Návštěvník nevstoupil do budovy proto, aby se sám rozhodl, co si o vystaveném výkladu myslí. Procházel předem určeným sledem obrazů, jmen, mozaik a výkladů. Pamětní dům vedl pohyb lidí stejně jako jejich myšlení.
Zvenku působila Buzludzha jako technická demonstrace. Uvnitř se měnila v obřadní sál, kde se člověk ocitl pod kladivem a srpem, obklopen mozaikami a hesly. Architektura tu nesloužila jako pozadí, ale jako nástroj.
Jenže provoz trval krátce. V roce 1989 padl bulharský komunistický režim a s ním i důvod, kvůli kterému byla stavba udržována. Budova, jejíž poselství mělo působit nadčasově, ztratila státní péči po pouhých osmi letech používání.
Když se propaganda rozpadá
Po politických změnách nebyl o Buzludzhu zájem jako o aktivní památník. Podle Buzludzha Project Foundation byla stavba v roce 1992 znárodněna podle zákona o konfiskaci majetku totalitních organizací a od té doby zůstala státním majetkem.
Budova ale nebyla udržovaná. Měděný plášť střechy mizel, do interiéru začala zatékat voda, sníh a vítr. Mozaiky odpadávaly, povrchy se drolily, kovové části se kradly. To, co mělo působit jako věčná stavba režimu, začalo rychle ukazovat, jak je betonový monument závislý na údržbě.
Právě rozpad udělal z Buzludzhe světově známý obraz. Fotografie prázdného sálu s porušenou kupolí, rozbitými okny a zbytky rudé hvězdy začaly kolovat po internetu. Do stavby se pokoušeli dostat fotografové, průzkumníci opuštěných staveb i turisté, přestože interiér byl nebezpečný.
Od roku 2015 se o budoucnost stavby výrazně zasazuje architektka Dora Ivanova a Buzludzha Project Foundation. Cílem není vrátit monument do podoby stranické svatyně. Hlavní otázka zní, jak ho stabilizovat, zpřístupnit a vysvětlit jako kontroverzní dědictví.
V roce 2018 byla Buzludzha zařazena organizací Europa Nostra mezi sedm nejohroženějších památek Evropy. V roce 2019 poskytla Getty Foundation grant na zpracování konzervačního plánu a později se rozběhly práce na stabilizaci mozaik.
Bulharské ministerstvo kultury označilo v roce 2021 pamětní dům za nemovitou kulturní hodnotu národního významu. Tím se změnil jeho právní rámec: stát už s ním nemůže zacházet pouze jako s nechtěným zbytkem režimu na horském vrcholu.
BTA v roce 2025 uvedla, že se podařilo získat evropské financování ve výši 6,93 milionu leva na tříletý projekt, který má řešit trvalou tepelně izolovanou střechu a výměnu vnějších oken. Vedlejším výsledkem má být alespoň částečná budoucí přístupnost objektu.
Zdroje:
