Článek
A možná předvedl něco ještě odvážnějšího. Neměl pod sebou řeku, ale travnatou hráz u areálu NASA Michoud Assembly Facility. Neměl moc času. Neměl funkční tah motorů. A navíc viděl jen na jedno oko.
Přesto dostal Boeing 737 na zem tak čistě, že se vyšetřovatelé po příjezdu nestačili divit. Letadlo stálo na trávě téměř nepoškozené a všech 45 lidí na palubě bylo naživu.
Let, který měl být obyčejný
Je úterý 24. května 1988. Boeing 737-300 společnosti TACA International Airlines letí z Belize City do New Orleans. Původně jde o linku ze San Salvadoru, která má v Belize mezipřistání.
Na palubě je 38 cestujících a 7 členů posádky. Letadlo je prakticky nové. Má za sebou jen 81 hodin provozu. Pro cestující je to obyčejný let. Pro posádku také. Jenže nad Louisianou se počasí rychle kazí.
Boeing se blíží k New Orleans a před ním stojí bouřky. Na radaru posádka vidí silné bouřkové buňky. Piloti se snaží proletět mezi nimi. Vypadá to jako cesta, kterou se dá projít.
Jenže radar někdy umí klamat. Ne proto, že by nefungoval, ale proto, že extrémní bouřka může být horší, než jak vypadá na obrazovce. A přesně to se stane.
V levém křesle sedí kapitán Carlos Dárdano. Je mu teprve 29 let, ale rozhodně to není žádný začátečník. Má nalétáno přes 13 tisíc hodin. To je na tak mladého pilota neuvěřitelné číslo.
Létání měl v krvi. Už jako velmi mladý vozil cestující a pracoval jako pilot. Jenže jeho život nebyl žádná pohodlná cesta od letiště k letišti. Během občanské války v Salvadoru ho při jednom letu zasáhla kulka. Proletěla kabinou a připravila ho o levé oko. Pro mnoho pilotů by to znamenalo konec kariéry. Pro Dárdana ne.
Vrátil se k létání, prošel zkouškami a znovu usedl do kokpitu. A v roce 1988 už velel Boeingu 737. Vedle něj seděl zkušený první důstojník Dionisio López. V kokpitu byl také kapitán-instruktor Arturo Soley, který sledoval práci posádky s novým typem letadla.
Do motorů se valí voda a kroupy
Letadlo klesá z cestovní hladiny. Venku je čím dál hůř. Silný déšť, turbulence, kroupy. Posádka zapíná ochranné systémy a dělá to, co se v takové situaci dělat má.
Jenže bouřka je silnější. Boeing vletí do oblasti extrémních srážek. Kroupy buší do trupu a do motorů se dostává obrovské množství vody a ledu. Nejde o běžný déšť, se kterým si motory umí poradit.
Ve výšce kolem 16 tisíc stop přijde rána, kterou nechce zažít žádný pilot. Oba motory ztratí výkon. Ne jeden. Oba. Z dopravního Boeingu je najednou obří kluzák.
Kdo někdy seděl v letadle, zná ten stálý hluboký zvuk motorů. Je tam pořád. Člověk si na něj zvykne a skoro ho nevnímá. A teď si představte, že najednou zmizí. V kabině dopravního letadla to muselo být děsivé. Letadlo letí dál, ale už ho nic netáhne dopředu. Jen klouže dolů.
Posádka se okamžitě snaží motory znovu nahodit. Nejprve se pokouší o restart proudem vzduchu. Neúspěšně. Potom spouští pomocnou energetickou jednotku, malý záložní zdroj v zadní části letadla, aby měla k dispozici elektřinu pro důležité systémy.
Motory se nakonec podaří zapálit. Na první pohled to vypadá jako záchrana. Jenže radost trvá krátce. Jakmile se kapitán pokusí zvýšit výkon, motory nereagují správně. Nedávají tah a začínají se přehřívat.
V kokpitu je jasné, že pokud je nechají běžet, může přijít požár nebo ještě větší poškození. Takže je musí vypnout znovu. Boeing je zase bez tahu motorů.
Na letiště to nedoletí
Teď už nejde o teorii. Posádka ví, že na běžné letiště se nejspíš nedostane. Letadlo stále klesá a času ubývá. Řídící letového provozu se snaží pomoci. Nabízejí možnosti, kam by mohli sednout. Jenže okolí New Orleans není ideální místo pro nouzové přistání.
Podle pozdějších vzpomínek byla jednou z možností silnice. Jenže kapitán Dárdano ji odmítá. Na silnici jsou auta. A přistát s Boeingem mezi lidmi na zemi by mohlo znamenat katastrofu nejen pro posádku a cestující, ale i pro nevinné řidiče.
Další možností je voda. Ani ta není dobrá. Přistání na vodu v dopravním letadle je vždycky obrovské riziko. Letadlo se může rozlomit, potopit nebo se cestující nemusí dostat ven včas.
A pak posádka uvidí něco, co v tu chvíli působí skoro jako zázrak. Úzký travnatý pás na hrázi. Jenže pro Dárdana to byla v tu chvíli nejlepší ranvej na světě.
Travnatý pás byl dlouhý asi 6060 stop, tedy přibližně 1,85 kilometru, a široký asi 120 stop, tedy zhruba 37 metrů. Na papíře to vypadá docela slušně. Jenže ve skutečnosti tam pilot musel posadit velké dopravní letadlo bez tahu motorů, bez možnosti přidat plyn a bez zpětného tahu motorů po dosednutí.
místo přistání
Navíc nebyl přesně v ose. Musel letadlo srovnat na poslední chvíli. Tohle není manévr, který by člověk chtěl zkoušet s plným Boeingem cestujících. Jenže jiná možnost nebyla.
Přistání, na které se nezapomíná
Dárdano vede letadlo dolů. Posádka ví, že má jen jeden pokus. Když přeletí, není druhé kolo. Když sedne moc tvrdě, letadlo se může rozbít. Když mine travnatý pás, skončí v bažině nebo v kanálu.
Boeing se přibližuje k zemi. A dosedá.Letadlo se valí po měkkém podkladu, brzdí a nakonec se zastaví. Bez výbuchu. Bez požáru. Bez rozlomeného trupu.
Všech 45 lidí na palubě přežije bez vážného zranění. Cestující se ven dostávají po skluzavkách. Schůdky jim tam pochopitelně nikdo nepřistaví.
Vyšetřovatelé později dorazí na místo a uvidí něco, co se v letectví opravdu nevidí každý den. Boeing 737 stojící vcelku na trávě.
Samozřejmě, štěstí v tom hrálo roli. Mraky se rozestoupily ve správný okamžik. Posádka uviděla místo k přistání. Travnatý pás byl dost dlouhý. Letadlo se nerozbilo.
Jenže svést všechno jen na štěstí by bylo nespravedlivé. Dárdano i jeho kolegové udělali obrovské množství správných rozhodnutí. Vedli letadlo až do konce. Nezpanikařili.
Odmítli silnici, protože mysleli i na lidi na zemi. A když se objevila poslední možnost, dokázali ji využít.
Co se vlastně stalo s motory?
Po nehodě přišla otázka, která musela zajímat všechny: jak je možné, že zcela nový Boeing 737 přišel o tah obou motorů?
Vyšetřování ukázalo, že problém nebyl v tom, že by motory byly staré nebo špatně udržované. Letadlo bylo nové a mělo nalétáno jen 81 hodin. Problém byl v kombinaci extrémního počasí, krup, vody a tehdejší konstrukce motorů.
Motory CFM56-3B1 sice splňovaly platné požadavky, ale tyto požadavky nepočítaly s takovým množstvím vody a krup, jaké může letadlo potkat v opravdu silné bouři.
Zjednodušeně řečeno: motory prošly testy, ale reálná bouřka u New Orleans byla horší než podmínky, na které se tehdy zkoušelo.
Kroupy se do motorů dostaly tak moc, že narušily hoření. Motory zhasly. A když je posádka zkoušela znovu nastartovat, stále v nich bylo příliš vody a ledu. Proto nedávaly tah.
Na příběhu TACA Flight 110 je zajímavé ještě něco. Nebyl to jen krásný příklad pilotního umění. Tahle událost pomohla změnit letectví.
Po incidentu se upravovaly postupy pro lety v silných srážkách. Zavedla se provozní omezení pro let v dešti a kroupách, požadavky na minimální otáčky motorů a také úpravy motorů CFM56, aby lépe snášely nasátí vody a krup. Výrobci i úřady museli vzít vážně, že skutečná bouřka dokáže být horší než si mysleli.
A teď jedna skoro neuvěřitelná zajímavost na závěr. To letadlo neskončilo sešrotované. Boeing dostal nové motory, technici ho připravili k odletu a po několika dnech z místa skutečně znovu vzlétl.
Ne z oné trávy, ale z nedaleké silnice Saturn Boulevard v areálu Michoud, která dříve sloužila jako ranvej. Později létal ještě dlouhé roky.
Carlos Dárdano létal dál. Ani ztráta oka, ani nouzové přistání bez tahu motorů ho nezastavily. Jeho kariéra trvala desítky let a skončila až v roce 2023, po 49 letech létání.
Když odcházel do důchodu, byl legendou. Mužem, který jako mladý kapitán dokázal přistát s bezmocným Boeingem na travnaté hrázi a zachránit všechny na palubě.
Dnes se o něm právem mluví jako o jednom z nejlepších pilotů, kteří kdy seděli v kokpitu dopravního letadla.
