Článek
Bydlet v Brně na Veveří ve zrekonstruovaném bytě 3+kk je fajn. Zvlášť když děláte grafika na volné noze jako já a většinu času trávíte doma u monitoru. Nájem sice dělal pětadvacet tisíc, ale to nebyl problém, protože se mnou bydlela Nikola. Byla to manažerka v jedné docela dost známé PR agentuře. Pořád lítala po schůzkách, nosila drahé kostýmky a na sociálních sítích si budovala image nedotknutelné profesionálky. Venku byla perfektní. Doma to ale byla jiná písnička.
Všechno to začalo asi po třech měsících společného bydlení. Koupili jsme si do obýváku obrovský černý koberec s vysokým chlupem. Stál majlant, ale Nikola ho prostě musela mít, aby jí ladil k té její nové pětašedesátipalcové OLED televizi. Jednou v pátek večer jsem hrál na PlayStationu, měl jsem na uších sluchátka, ale i přes střelbu z Call of Duty jsem slyšel takové divné vrčení. Sundal jsem sluchátka a otočil se.
Nikola seděla na kraji gauče, nohy opřené o skleněný konferenční stolek. V ruce držela takovou tu elektrickou brusku na paty. S naprostým klidem si brousila ztvrdlou kůži na chodidlech přímo nad tím naším novým černým kobercem. Ten bílý kožní prach padal dolů jako sníh. A aby toho nebylo málo, ty větší kusy odumřelé kůže si normálně loupala nehty a házela je na hromádku na ten skleněný stůl.
Pocítil jsem čistý, fyzický hnus. Řekl jsem jí, ať to okamžitě uklidí a jde to dělat do koupelny. Jen se zasmála, prý ať nejsem cíťa, že si to pak vysaje. Nevysála. Druhý den ráno jsem ten bílý prach musel z koberce drhnout kartáčem já.
Tohle se opakovalo snad každý týden. Byla to její večerní rutina u Netflixu. Když jsem na ni vyjel, ať z toho bytu nedělá chlív, otočila to proti mně. Prý u toho odpočívá a já zase nechávám hrnky od kafe u počítače. Zkoušel jsem to ignorovat, ale nešlo to. Zhnusila se mi takovým způsobem, že jsem se na ni nemohl ani podívat, když se svlékla. Bylo mi jasné, že se musíme rozejít.
Problém byl v tom, že smlouva na byt byla na nás oba. A co bylo horší – kauci čtyřicet tisíc platila ona, protože já zrovna čekal na proplacení faktur od klientů. Kdybych se s ní jen tak rozešel, vykopla by mě. Nechtěl jsem se stěhovat. Měl jsem tu perfektní pracovní kout a do hospody to byly tři minuty pěšky. Potřeboval jsem, aby odešla ona. A aby mi tu kauci nechala na pokrytí dalších nájmů, než si najdu spolubydlícího.
Příležitost dělá zloděje, nebo v mém případě nájemníka
Začal jsem jednat. Další pátek večer jsem si nenápadně opřel telefon o krabičku s kapesníky na knihovně a zapnul nahrávání. Čočka mířila přesně na gauč. Šel jsem do kuchyně dělat večeři a nechal ji tam samotnou. Když jsem se za půl hodiny vrátil pro telefon, měl jsem to tam. Měl jsem v telefonu důkaz, jak si PR manažerka prestižní agentury loupe kůži z paty, hází to na stůl a pak si dokonce jeden z těch kousků zamyšleně strčí do pusy a překousne. Bylo to ještě odpornější, než jsem myslel. Dokonalý materiál.
Následující úterý jsem objednal její oblíbené sushi. Naservíroval jsem to na stůl, zapálil svíčku a čekal, až přijde z práce. Dorazila zrovna z nějakého důležitého focení, měla dokonalý make-up a voněla drahým parfémem. Sedla si, vzala si kousek lososového maki a usmála se na mě. Vypadala přesně jako ten první večer, kdy jsme se poznali v baru.
Na moment jsem sice zaváhal. Uvědomil jsem si, že je to podraz nejvyššího kalibru, a že na ni chci vytáhnout takovou špínu. Měl jsem chuť to video prostě smazat, nechat jí kauci i byt a jít si hledat vlastní garsonku. Jenže pak jsem se podíval přes její rameno na tu obrovskou televizi a vzpomněl si, jaký mám zůstatek na účtu. Lítost byla hned pryč. Proč bych měl trpět já, když ona je to prase?
„Niki, musíme si promluvit,“ začal jsem klidně a odsunul svůj talíř. „Takhle to dál nejde. Chci, abychom se rozešli. A chci, aby ses do konce týde odstěhovala.“
Přestala žvýkat. Nejdřív na mě jen zírala, pak jí došla barva. Odložila hůlky a opřela se do židle. „Děláš si srandu, Davide? My jsme ten byt předělali. Já platila kauci. Já platila půlku vybavení. Jestli se někdo stěhuje, jsi to ty. Zítra zavolám majiteli a nechám tě vyškrtnout ze smlouvy.“
Smlouva je smlouva, image je image
Byla bojovná, přesně jak jsem čekal. Zvedla se, vzala do ruky svůj iPhone a začala ostentativně hledat číslo na pronajímatele. „Máš čas do pátku si sbalit ten svůj počítač a zmizet,“ štěkla po mně a už vytáčela číslo.
V klidu jsem sáhl do kapsy, vytáhl svůj telefon, otevřel galerii a položil ho před ni na stůl doprostřed těch táců se sushi. Video už běželo.
Sklopila zrak k displeji. Zvuk z toho videa byl sice potichu, ale to vrčení brusky bylo jasně slyšet. Viděla sama sebe v celé té parádě. Hovor s majitelem típla ještě dřív, než to začalo zvonit. Ruka s mobilem jí klesla dolů. Sledovala jsem, jak se jí mění výraz z naštvaného na naprosto vyděšený.
„Co to má znamenat?“ vydechla a zkusila po mém telefonu sáhnout. Byl jsem rychlejší a schoval si ho zpátky do kapsy.
„To znamená, Niki, že jsi nechutná. A znamená to, že tohle video mám bezpečně zazálohované na cloudu,“ řekl jsem s úsměvem. „Mám takový návrh. Ty si teď vezmeš svoje oblečení, kosmetiku a půjdeš třeba ke kamarádce. Majiteli napíšeš, že odstupuješ ze smlouvy z osobních důvodů a že kauce i vybavení obýváku zůstává mně jako kompenzace za to, že tu zůstávám sám.“
„Zbláznil ses?“ začala křičet, ale hlas se jí třásl. „Tohle je vydírání! Půjdu na policii!“
Pokrčil jsem rameny. „Běž. Z právního hlediska na tom videu není nic nelegálního. Nejsi tam nahá. Ale představ si, jak se to bude vyjímat ve vašem firemním chatu. Nebo co na to řekne tvoje šéfová, až jí to pošlu z anonymního mailu i s popisem, jakou hygienu dodržuje její hlavní tvář pro klíčové klienty. A co to asi udělá s tvým pečlivě budovaným Instagramem.“
Zírala na mě s otevřenou pusou. Make-up se jí začal nekontrolovaně rozpíjet, jak se jí do očí draly první slzy. Chtěla něco říct, chtěla mi nadávat, ale věděla, že prohrála. Její kariéra stála na dokonalé prezentaci. Tohle video by z ní udělalo terč posměchu v celém brněnském marketingu.
Zhroutila se zpátky do židle. Chvíli jen brečela, pak beze slova vstala, došla do ložnice a vytáhla kufry. Balila se asi tři hodiny. Já si celou tu dobu četl na gauči zprávy. Občas kolem mě prošla s krabicí plnou bot a vrhla na mě ten nejnenávistnější pohled, jaký jsem kdy viděl. Ignoroval jsem to. A co jako? Měla si po sobě uklízet.
O půlnoci stála u dveří s poslední taškou. Klíče hodila na botník s takovou razancí, až odřela stěnu. Zabouchla za sebou dveře a já měl konečně klid.
Zrovna mi pípla aplikace na telefonu. Kurýr z Woltu je za dveřmi s mojí pizzou. Beru si krabici, pokládám ji na ten vyčištěný skleněný stolek a beru do ruky ovladač. Pustím si kariéru ve FIFĚ na té obrovské obrazovce. Zvuk to má fakt neskutečnej.
