V Prypjati se 26. dubna 1986 konalo 16 svateb. Druhý den evakuovali všech 49 360 obyvatel - navždy

Na hlavním náměstí Prypjati, tehdy pojmenovaném po Leninovi, dnes stojí tři prázdné budovy: Palác kultury Energetik, kino Prometheus, hotel Polissja. Beton je prorostlý břízami. Okna jsou vytlučená. V Paláci kultury dodnes leží klavír a visí mozaika s obrazem Prométhea. V kině visí promítací plátno. Hotel má všech jedenáct pater.

Kousek severně stojí žluté ruské kolo. Nikdy nesvezlo platícího návštěvníka. Bylo postaveno pro oslavy 1. máje 1986, ale město pod ním bylo evakuováno dva dny před plánovaným otevřením. O katastrofě, kvůli které se kolo nikdy neotevřelo, obyvatelé do poslední chvíle nevěděli.

Prypjať dnes nemá stálé obyvatele. Je to jedna zarostlá čtvrť panelových domů, prázdných škol a kulturních budov, sovětské město zamrzlé v dubnu 1986. Poslední záznam o městě v úředním registru nese datum 27. dubna 1986, 17:00. Od té doby neexistuje.

Sovětský svaz postavil Prypjať jako devátý atomgrad, uzavřené atomové město pro zaměstnance jaderných elektráren. Město bylo založeno 4. února 1970, sedm let před spuštěním prvního reaktoru Černobylské jaderné elektrárny. Jméno nese po řece Prypjať, největším přítoku Dněpru, která protéká pár set metrů severně.

Atomgrad byl plánován na 75 000 obyvatel. V dubnu 1986 tu žilo 49 360 lidí, převážně jaderných inženýrů a techniků s rodinami. Průměrný věk se podle sovětských statistik pohyboval kolem 26 let.

Město mělo 13 414 bytů v 160 panelových domech, 15 mateřských škol pro 4 980 dětí, 5 středních škol pro 6 786 žáků, 25 obchodů, 27 kaváren, jídelen a restaurací, tři kryté plavecké bazény, dva stadiony, zábavní park, 35 dětských hřišť a 167 autobusů městské dopravy.

Hotel Polissja na náměstí fungoval pro delegace navštěvující elektrárnu. Palác kultury Energetik spojoval kino, divadlo, knihovnu, tělocvičnu, plavecký bazén, boxovnu, taneční sály a v suterénu střelnici. Nejznámější kryty bazén se jmenoval Lazurnyj. Před reaktorem č. 4 stála socha Prométhea. Po havárii ji přesunuli do elektrárny jako památník pracovníkům, kteří tam zůstali.

Zábavní park s ruským kolem měl oficiálně otevřít 1. května 1986 u příležitosti oslav Svátku práce. Kolo vyrobil sovětský podnik Attrakcion v Jejsku; kabiny visí na ocelové konstrukci o výšce 26 metrů, celá je žlutá. Po havárii vzniklo tvrzení, že ho 27. dubna 1986 spustili pár hodin před evakuací, aby odvedli pozornost. Žádný pamětník to potvrdit nedokáže. Ukrajinská Wikipedie a časopis Chornobyl Story označují tvrzení za nepodloženou městskou legendu.

Dne 26. dubna 1986 v 1:23:45 moskevského času nastal v reaktoru č. 4 Černobylské jaderné elektrárny neřízený výkonový skok. Během čtyř sekund stoupl tepelný výkon z dvou set megawattů na přibližně třicet tisíc megawattů. Betonový kryt reaktoru, nazývaný Jelena, vážící zhruba dva tisíce tun, odletěl do vzduchu. Do atmosféry uniklo jódu-131, cesia-137, stroncia-90 a plutonia přibližně šestkrát více, než se o pětadvacet let později uvolnilo při havárii v japonské Fukušimě.

V kontrolní místnosti stál zástupce hlavního inženýra Anatolij Djatlov, vedoucí směny Alexandr Akimov a operátor reaktoru Leonid Toptunov. Djatlovi bylo padesát pět let, Akimovi třicet tři, Toptunovovi pětadvacet. Poslední dva zemřeli v nemocnici v Moskvě na akutní radiační syndrom do poloviny května. Djatlov byl odsouzen na deset let, propuštěn v roce 1990 ze zdravotních důvodů. Zemřel v roce 1995 na rakovinu kostní dřeně.

Prvním mrtvým byl operátor cirkulačních pump Valerij Chodemčuk, pětatřicet let. Stál v místě, které exploze zničila okamžitě. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Dnes se předpokládá, že leží pod betonem sarkofágu, který sovětské jednotky kolem reaktoru postavily za dvě stě šest dní.

Druhou obětí byl seřizovač automatických systémů Vladimir Šašenok. V prostoru, kde exploze roztrhla potrubí, utrpěl hluboké tepelné a radiační popáleniny a zlomeninu páteře. Převezli ho do nemocnice MSČ-126 v Prypjati, kde zemřel ve 6:00 ráno 26. dubna 1986.

Do 1:28 ráno přijela na místo první hasičská jednotka — šestá polovojenská z Prypjati pod velením třiadvacetiletého poručíka Vladimira Pravyka. Šest členů jednotky do tří týdnů zemřelo v nemocnici č. 6 v Moskvě. Mezi nimi pětadvacetiletý Vasilij Ignatěnko, manžel třiadvacetileté Ljudmily, která v té době čekala dítě. Ljudmila zůstala u muže v nemocnici navzdory varováním. Jejich dcera Nataša se narodila v únoru 1987 předčasně a zemřela po čtyřech hodinách. Těla hasičů byla tak radioaktivní, že je pohřbili na moskevském Mitinském hřbitově v zapájených zinkových rakvích pod betonovými deskami.

Dvacátého šestého dubna 1986 byla v Prypjati slunečná teplá sobota. Podle svědectví se ve městě toho dne slavilo šestnáct svateb. Fotografie nevěst na Leninově náměstí existují. V pozadí jsou vidět koruny stromů u Paláce kultury a nad nimi jasná modř.

Na stadionu Avanhard se hrál fotbal. Děti si hrály venku. Rodiče vodili děti do školky. V městském supermarketu bylo plno nakupujících. Zaměstnanci elektrárny, kteří nesloužili, trávili den s rodinami.

Nikdo oficiálně obyvatele nevaroval. Hasiči už leželi v nemocnici. O výbuchu se vědělo. Sovětské úřady Prypjať informovat odmítly. Intenzita radiace v ulicích během odpoledne překročila hodnoty, při kterých stačí pobyt několika hodin k smrtelné dávce.

Někteří obyvatelé viděli nad elektrárnou kouř a namodralou záři. Mysleli, že jde o požár. Na železničním mostě z města k elektrárně stála ze zvědavosti skupina dětí a dospělých. Most se stal později v angličtině znám jako Bridge of Death, Most smrti — tvrzení, že všichni z mostu zemřeli na radiaci, je městská legenda bez dokumentace. Alespoň jeden pamětník, tehdy devítiletý chlapec, který na most přijel na kole, žije dodnes.

Do 6:00 ráno následujícího dne bylo v nemocnici MSČ-126 hospitalizováno 108 hasičů a pracovníků elektrárny. Do konce dne 132. Lékaři nevěděli, čemu čelí. Jejich uniformy byly tak radioaktivní, že je shodili do suterénu nemocnice. Leží tam dodnes. Dozimetr v suterénu dnes naměří až stovky milisievertů za hodinu.

Ve 13:10 27. dubna 1986 odvysílal městský rozhlas v Prypjati oznámení. Ženský hlas přečetl text, který sovětská vláda schválila po jednání, jež vedl předseda rady ministrů SSSR Nikolaj Ryžkov:

„Vážení soudruzi. V souvislosti s havárií v Černobylské atomové elektrárně se v Prypjati vytvářejí nepříznivé radiační podmínky.“

Pokračoval příkaz: od 14:00 budou přistavovány autobusy k jednotlivým domům. Obyvatelé si mají vzít doklady, potraviny na pár dní a nezbytné věci. Evakuace bude dočasná, obyvatelé se za několik dní vrátí.

Slovo „dočasně“ rozhodlo. Stovky rodin nechaly zapnutou plotnu, pověšené prádlo na balkoně, dětské knihy na stolech. Do akvárií nasypaly extra krmení. Domácí zvířata uvázali k nohám postelí se vzkazem: až někdo přijde do bytu, ať je pustí.

Ve 14:00 začaly odjíždět autobusy. Konvoj tvořilo přibližně 1 200 autobusů značek LAZ a Ikarus a kolem tří set nákladních vozů svolaných z Kyjeva a okolí. Fronta se táhla z Prypjati k Dityatkám na jižním vstupu do zóny v délce několika kilometrů. Evakuace byla dokončena kolem 17:30.

Za tři a půl hodiny se 49 360 obyvatel Prypjati stalo uprchlíky.

Následující dny evakuovali vesnice do vzdálenosti 30 kilometrů od reaktoru. Do prvního týdne bylo evakuováno kolem 116 000 lidí z Ukrajiny a Běloruska. V dalších letech přibližně 220 000 dalších.

Domácí zvířata, která v Prypjati zůstala, byla podle oficiálních záznamů v následujících dnech postřílena speciálními sovětskými jednotkami. Hrozilo, že by srstí roznesla radionuklidy mimo zónu. Spisovatelka Svetlana Alexijevičová ve své knize Černobylská modlitba z roku 1997 cituje jednoho svědka: „Kočky se dívaly lidem do očí. Psi vyli a snažili se vylézt do autobusů. Vojáci je kopali ven. Běželi za autobusy dlouho.“

2. května 1986 vyhlásila komise Nikolaje Ryžkova třicetikilometrovou zónu odcizení. Vznikly tři hlavní kontrolní body: Dityatky na jihu u vjezdu z Kyjeva, Paryshiv na východě, Ovruch na severozápadě u běloruské hranice. Zákaz trvalého pobytu platí dodnes.

Pracovníci Černobylské elektrárny ovšem chodili do služby dál. Reaktory 1, 2 a 3 byly postupně odstaveny, poslední blok 3 v roce 2000. Pro zaměstnance Sovětský svaz postavil v roce 1988 nové město Slavutyč přibližně pětačtyřicet kilometrů východně od Prypjati, mimo zónu. Slavutyč je poslední město postavené Sovětským svazem. Projektovaly jej architektonické ústavy z osmi svazových republik; každá čtvrť je v jiném stylu — ukrajinská, ruská, estonská, lotyšská, litevská, gruzínská, arménská, ázerbájdžánská. V roce 1990 měl Slavutyč nejvyšší průměrný plat v Ukrajinské SSR.

Do opuštěných vesnic v zóně se po několika letech nelegálně vrátila skupina obyvatel, většinou starších lidí, kteří nechtěli umřít jinde než doma. Ukrajinské úřady jim říkaly samosely. V roce 1986 jich bylo v zóně asi 1 200. V roce 2007 celkem 314. V roce 2026 žije v zóně odhadem několik desítek samoselů, všichni přes osmdesát let. Do Prypjati se žádný z nich nevrátil.

Dvacátého sedmého dubna 1988 se v bytě v Moskvě oběsil jedenapadesátiletý chemik Valerij Legasov, člen Akademie věd SSSR a vedoucí sovětské delegace, která vyšetřovala havárii u Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Bylo to druhé výročí dne, kdy Prypjať přestala existovat. Legasov zemřel den předtím, než měl zveřejnit pokračování své zprávy o vadách konstrukce reaktoru RBMK — typu, který v Černobylu explodoval a který byl v té době v provozu na dalších sovětských jaderných elektrárnách.

V roce 2011, k dvacátému pátému výročí, otevřela ukrajinská Státní agentura pro správu zóny odcizení Prypjať pro organizovaný turismus. Podmínky: výhradně se skupinou a certifikovaným průvodcem, dlouhé kalhoty a rukávy, pevná obuv, osobní dozimetr, zákaz vstupu mimo vyznačené trasy, dozimetrická kontrola při odchodu. První operátoři SoloEast Travel a Chornobyl Tour začali vozit turisty z Kyjeva v denních výletech za osmdesát až sto dvacet dolarů.

Šestého května 2019 měla v americké kabelové televizi HBO premiéru pětidílná minisérie Chernobyl scenáristy Craiga Mazina. Návštěvnost zóny v roce premiéry narostla ze 72 000 na 124 001. Turisté přicházeli ze Spojených států, Velké Británie, Německa, Polska a České republiky. Nejfotografovanějším objektem se stalo žluté ruské kolo v zábavním parku.

V roce 2016 se nad sarkofágem Černobylské elektrárny vysunula nová ocelová konstrukce zvaná Nový bezpečnostní kryt. Je vysoká sto osm metrů, dlouhá dvě stě padesát sedm metrů a váží šestatřicet tisíc tun, těžší než Eiffelova věž. Financování ve výši jedné a půl miliardy eur zajistila Evropská banka pro obnovu a rozvoj se čtyřiceti zeměmi. Projekt má sloužit sto let. Nad reaktorem se oficiálně usadil v listopadu 2016. Plně fungovat začal v roce 2019.

Ve 4:20 ráno 24. února 2022 prošla přes hraniční most z Běloruska do Ukrajiny první ruská obrněná kolona. Trasa vedla přes zónu odcizení — nejkratší cesta na Kyjev od severu. Během několika hodin Rusové obsadili celou zónu včetně Černobylské elektrárny a Prypjati.

Ukrajinský personál elektrárny a stráže ukrajinské Státní agentury pro správu zóny odcizení (SAUEZ) — přibližně tři sta techniků a sto sedmdesát gardistů — zůstali na místě pětadvacet dní bez střídání směn, do ukrajinského protiúderu na konci března. Jeden z inženýrů během okupace jezdil autem z bytu do kontrolní místnosti mezi obrněnými vozidly. Znal cesty, které ještě nebyly zničené.

Ruští vojáci vykopali zákopy v takzvaném Rudém lese severně od elektrárny. Jde o nejkontaminovanější oblast na Zemi, pojmenovanou po borovicích, které po havárii zrudly od radiace a byly pokáceny a zahrabány pod zem. Nikdo z vojáků neměl dozimetr. Někteří si z lesa vzali dřevo na oheň. Část osádky byla koncem března 2022 hospitalizována v běloruském Gomelu. Ukrajinští pracovníci elektrárny po návratu potvrdili poškození laboratoří. Počítače, dokumenty i vybavení byly rozkradeny.

Turismus se od února 2022 nevrátil. Hlavní operátor SoloEast Travel ukončil činnost. V roce 2025 Ukrajina podepsala memorandum o spolupráci mezi elektrárnou a Slavutyčem o poválečném rozvoji turismu. Plán předpokládá obnovu prohlídek poté, co válka skončí.

Zdroje: