Článek
Gaviál indický (Gavialis gangeticus) je jediným žijícím druhem rodu Gavialis. Od ostatních krokodýlů se liší už na první pohled. Zatímco krokodýl nilský nebo mořský má širokou a silnou tlamu schopnou sevřít velkou kořist, gaviálova čelist je extrémně dlouhá, úzká a plná tenkých, vzájemně do sebe zapadajících zubů.
Úzká tlama klade ve vodě menší odpor než široké krokodýlí čelisti. Gaviál jí proto dokáže prudce švihnout do strany a sevřít kluzkou rybu dřív, než stačí zmizet. Zuby nejsou určené k drcení kostí nebo trhání velkých savců. Slouží hlavně jako dokonale hustá past, ze které ryba jen těžko vyklouzne.
Dospělí gaviálové se živí téměř výhradně rybami. Mláďata mají pestřejší jídelníček: loví hmyz, korýše, žáby i další drobné vodní živočichy. S přibývajícím věkem se ale jejich hlava stále víc protahuje a ze všeho se stává specialista na jedinou věc.
Dlouhý, ale není nebezpečný
Gaviál může dorůst délky přes pět metrů. Velcí samci mohou být ještě delší, historické údaje někdy uvádějí i více než šest metrů. Přesto nevypadá jako typický krokodýlí obr. Tělo má štíhlejší, ocas silně bočně zploštělý a hlavu neobvykle lehkou.
Jeho úctyhodná délka proto neznamená, že by byl nejnebezpečnějším predátorem indických řek. Gaviál nemá stavbu čelistí ani způsob lovu krokodýla, který se vrhá na velké savce u břehu. Je rybář. Dokonalý, rychlý a vytrvalý, ale rybář.
Právě tato specializace mu kdysi umožnila úspěšně žít v rozsáhlých říčních systémech indického subkontinentu. Dnes je však zároveň jeho slabinou. Gaviál potřebuje široké, čisté řeky s hlubšími tůněmi, dostatkem ryb a především s písčitými břehy, na nichž může hnízdit.
Ještě v první polovině dvacátého století obýval gaviál říční systémy od Pákistánu přes Indii a Nepál až po Bangladéš. Dnes přežívá hlavně v Indii a Nepálu, především v povodí Gangy.
Nejvýznamnější populace žijí na řekách Čambal a Girwa v Indii a v systému Rapti-Nárájaní v Nepálu. Právě řeka Čambal hostí největší známou populaci volně žijících gaviálů na světě.
Početnost druhu se během druhé poloviny dvacátého století propadla o více než 95 procent. Ochranné plány pracují se stovkami rozmnožujících se dospělců, nikoli s tisíci. V některých chráněných řekách se díky ochraně, odchovům a vypouštění mláďat daří populaci zvyšovat, druh jako celek ale zůstává kriticky ohrožený.
Za jeho ústupem nestojí jediná katastrofa, ale souhra mnoha lidských zásahů. Regulace řek, přehrady, znečištění, rybářské sítě, pytláctví a hlavně nelegální těžba písku. Písčité říční ostrovy a náplavy jsou pro gaviály zásadní. Právě do nich samice kladou vejce. Když písek zmizí, nezmizí jen kus břehu. Zmizí porodnice celého druhu.
Hrnec na špičce tlamy
Na souši působí gaviál skoro bezmocně. Jeho nohy nejsou uzpůsobené k takzvané vysoké chůzi, při níž jiní krokodýli zvednou tělo nad zem a dokážou se poměrně svižně pohybovat.
Gaviál tohle neumí. Velcí jedinci se po zemi přesouvají především takzvaným belly slide, tedy plazením po břiše. Když se musí dostat z vody na písčitý břeh, vypadá téměř těžkopádně. Není stavěný na dlouhé pochody, pronásledování kořisti ani na život daleko od vody. Ve vodě se ale všechno změní.
Silný, zploštělý ocas funguje jako pohon. Plovací blány mezi prsty pomáhají při manévrování a dlouhé tělo se ve vodě pohybuje s mnohem menším odporem než na zemi. Tam, kde na břehu ztrácí jistotu, je pod hladinou ve svém živlu.
Dospělý samec má na konci horní čelisti nápadný kulovitý výrůstek nazývaný ghára. Název vychází z hindského slova pro hliněný hrnec. Samice nic podobného nemají, takže jde o jeden z nejnápadnějších znaků pohlavní dvojtvárnosti.
Ghára vyrůstá s pohlavní dospělostí a funguje jako viditelný signál pro samice i soupeřící samce. Současně hraje úlohu při zvukové komunikaci. Samec s její pomocí vydává bzučivé a syčivé projevy, vyfukuje bubliny a během období rozmnožování upozorňuje okolí na svou přítomnost.
Vědci stále zkoumají přesný mechanismus těchto zvuků. Ghára pravděpodobně funguje jako rezonátor a pomáhá zesilovat projevy, které by bez ní ve vodním prostředí zanikly. Není to ozdoba. Je to hlasový nástroj i vizitka dospělého samce.
Gaviál má po těle drobné smyslové orgány ukryté ve šupinách. Takzvané integumentární smyslové orgány dokážou zachytit nepatrné vlnění a změny tlaku vody. Pro lovce ryb je to mimořádně důležité. Ryba nemusí být dobře vidět. Stačí, aby se pohnula, rozvlnila vodu nebo změnila tlak v bezprostředním okolí. Gaviál pak získá informaci, že se poblíž něco děje.
Tyto receptory mají všichni krokodýli, ale u krokodýlů a gaviálů se nevyskytují jen na hlavě. Jsou rozeseté po velké části těla. Obrněný plaz tak dokáže vnímat jemné změny ve vodě s citlivostí, která by se od zvířete pokrytého tvrdými šupinami vůbec nečekala.
V indické kultuře je gaviál spojovaný s bohyní Gangou. Na některých vyobrazeních vystupuje jako její jízdní zvíře nebo jako tvor patřící k posvátné řece.
Úcta však sama o sobě nestačila. Během dvacátého století se gaviál propadl téměř k vyhynutí. Teprve ochrana hnízdních břehů, hlídky na řece, omezení pytláctví a chovné programy začaly jeho úbytek zpomalovat.
Na ochraně gaviálů v národní rezervaci Čambal se od roku 2008 podílí také Zoo Praha. Podporuje terénní hlídky, výzkum a ochranu prostředí, bez něhož nemá tento druh šanci přežít.
Zdroje
https://nationalzoo.si.edu/animals/gharial
https://www.nationalgeographic.com/animals/reptiles/facts/gharial
https://animaldiversity.org/accounts/Gavialis_gangeticus/
https://www.zoopraha.cz/ochrana-gavialu-v-severni-indii
https://www.worldwildlife.org/news/magazine/winter-2021/an-endangered-apex-predator-returns-to-the-ganga-river/
https://www.iucncsg.org/pages/Gharial.html
