Článek
Máma měla kytky ráda celý život.
Její parapety byly plné orchidejí, fialek a rostlin, jejichž názvy jsem ani neznala.
Já dokázala zapomenout zalít i kaktus.
Proto jí zpočátku vůbec nevadilo, že se při každé návštěvě po několika minutách zvedla od kávy a zamířila k oknu.
„Tahle má úplně suchou hlínu.“
„Zaliju ji.“
„To vidím.“
Vzala konvičku a udělala to sama.
Časem přestala čekat i na svolení.
Jednou přesadila i tu, na kterou neměla sahat
Když jsem si koupila velký fíkus, upozornila jsem ji předem.
„Mami, tenhle nech být. Chci si ho přesadit sama.“
„Dobře.“
O dva týdny později jsem přišla do obýváku a fíkus stál v jiném květináči.
„Ty jsi ho přesadila?“
„Měl hroznou hlínu.“
„Ale říkala jsem ti, ať na něj nesaháš.“
Máma nechápala, proč se zlobím.
A mě možná právě to rozčílilo nejvíc.
„Nemusíš mi při každé návštěvě něco opravovat. Prostě někdy přijď na kafe.“
Ztichla.
„Dobře.“
Za chvíli odjela domů.
Na kafe už nepřišla
Další neděli neměla čas.
O týden později také ne.
Pak řekla, že už něco má.
Nebyla na mě vyloženě naštvaná. Normálně jsme si telefonovaly.
Jen ke mně přestala chodit.
Po několika týdnech jsem proto zajela já za ní.
Seděly jsme v kuchyni, když jsem si na parapetu všimla několika malých květináčů.
Jeden jsem poznala.
„To je moje zelenec?“
„Kousek jsem si minule ustřihla.“
„Bez dovolení, samozřejmě.“
Máma se usmála.
Pak mi začala vysvětlovat, že už pustil kořínky a za chvíli ho bude muset přesadit.
„Takže kvůli tomu ke mně nechodíš?“ zeptala jsem se.
„Kvůli čemu?“
„Protože jsem řekla, ať mi nesaháš na kytky.“
Máma chvíli mlčela.
„Řekla jsi, že nemám nic dělat.“
„Řekla jsem, že nemáš všechno předělávat.“
„To je skoro totéž.“
„Sedět umím i doma“
Řekla jsem jí, že mi chybí.
Podívala se na mě trochu překvapeně.
„Vždyť si voláme.“
„Ale nechodíš.“
Máma pokrčila rameny.
„Co tam budu dělat? Sedět? Sedět umím i doma.“
Až tehdy mi něco došlo.
Máma byla dva roky v důchodu. Celý život byla zvyklá, že se kolem ní pořád něco musí udělat.
Teď měla najednou času dost.
„Nemusíš u mě nic dělat, abych chtěla, abys přišla,“ řekla jsem.
„Já vím.“
Podle jejího výrazu jsem si ale nebyla jistá, jestli to opravdu ví.
Příští neděli přišla.
Uvařila jsem kávu a skoro hodinu jsme opravdu jen seděly.
Když odcházela, zastavila se u fíkusu.
„Žloutnou mu dva listy.“
„Vidím.“
„Asi ho moc zaléváš.“
Tentokrát jsem se nezlobila.
„Klidně mi řekni, co s ním. Jen na něj nesahej, dokud ti to nedovolím.“
Máma přikývla.
To pravidlo občas poruší dodnes.
Já jí ho zase občas připomenu.
Ale od té doby už chápu, že její věčné zachraňování mých kytek nebylo jen přesvědčení, že to sama neumím.
Byl to také jeden z mála způsobů, jak mi mohla pomoct a hned vidět, že byla k něčemu.
